Hod míčkem a oštěpem - charakteristika a vývoj techniky

Charakteristika

Základem hodu míčkem a oštěpem je jednoduchý hod jednoručním vrchním obloukem z místa a z pohybu. Tento jednoduchý hod je pohybovým základem nejen pro hod kriketovým míčkem (granátem) a oštěpem, ale uplatňuje se jako velmi důležitý prvek i v celé řadě míčových her.

Hod míčkem je soutěžní disciplínou pro kategorie žáků. Hod granátem je doplňkovou atletickou disciplínou, využívanou v soutěžích žáků středních škol. V minulosti tato disciplína měla spíše charakter sportovněbranný, dnes se stále častěji využívá míčku o hmotnosti 350 g a granát tak slouží jako průpravný prostředek zejména pro hod oštěpem.

Hod míčkem a granátem se řadí k technicky méně náročným atletickým disciplínám. Technika obou hodů se zásadně neliší. Rozdíl je pouze v držení (úchopu). Zvládnutí hodu těmito ná¬činími je nezbytným předpokladem pro úspěšný nácvik složitější techniky hodu oštěpem. Všechny tři hody vycházejí z přirozeného švihu, vyžadují rychlost, výbušnou sílu a pohybovou koordinaci.

Vývoj techniky

Hod řadíme mezi elementární pohyby, které mají své kořeny v pravěku. Hod kamenem později oštěpem sloužil k získání potravy, k osobní obraně před nepřítelem nebo divou zvěří.

Hody míčkem a granátem vlastní historii doloženou literárními prameny nemají. Vždy sloužily jako průprava pro hod oštěpem, který se řadí k nejstarším atletickým disciplínám.

Jako sportovní disciplína se poprvé hod oštěpem objevuje ve starém Řecku. Do programu olympijských her byl zařazen nejprve samostatně, později od r. 708 př. n. l. se objevuje jako součást pentathlonu. Soutěžilo se v hodu oštěpem na dálku i na cí1. Používaly se dva způsoby techniky: lovecká a atletická. Se zánikem antických olympijských her dochází k úpadku hodu oštěpem. Využívají jej pouze příslušníci privilegovaných vrstev jako lovecký nebo bojový prostředek.

Po období útlumu se další zprávy o sportovním házení oštěpem a technice hodu objevují ve druhé polovině 19.století ve Švédsku. Používaly se dvě techniky hodu, kterými se soutěžilo poprvé až v roce 1908 na OH v Londýně: hod volným způsobem a švédským způsobem. Volný způsob byl charakteristický tím, že se oštěp držel na konci. Později se od tohoto druhu závodění upustilo. Švédský způsob byl charakteristický již držením v těžišti a přenesení oštěpu vzad nad ramenem bylo těsně před odhodem, současně se záklonem a "skřižným" krokem. Tento způsob nadále upravili Finové, kteří přenesení oštěpu prováděli v průběhu dvou předcházejících kroků. Oštěp se vychyloval více stranou a otá¬čel se k němu trup, tím se prodlužovalo působení síly na oštěp. Původní finský způsob se nadále zdokonaloval a vznikl tak „nový finský způsob“. Ten využívali Finové Pentillä a Järvinen, kteří zdokonalili působení síly na oštěp tím, že zvět¬šili úklon k házející paži. Plně také zapojili do hodu trup i nohy. Důležitým prvkem bylo také plynulé spojení roz¬běhu s odhodem, stupňování rychlosti.

V současnosti je technika hodu v podstatě stejná jako Järvinenův způsob.