Hod míčkem a oštěpem - technika a biomechanika

Charakteristika

Délka hodu míčkem, granátem a oštěpem závisí na třech hlavních faktorech: rychlost vypuštění náčiní do vzduchu, úhel odhodu náčiní a výška vypuštění. U hodu oštěpem se navíc ještě objevuje úhel, pod nímž je oštěp "položen" do vzduchu. Jedná se o úhel mezi podélnou osou oštěpu a horizontální rovinou v okamžiku odhadu. Optimální úhel odhodu se pohybuje okolo 40 °, mění se však podle povětrnostních podmínek. Techniku hodu míčkem (granátem) a oštěpem můžeme rozdělit na tyto základní fáze pohybu:

• Rozběh,
• Vlastní hod,
• Doznění pohybu

Pro důkladnější rozbor a nácvik správné techniky lze techniku rozdělit na tyto fáze:

• Držení náčiní
• Nesení náčiní a rozběh
• Nápřah s přechodem do odhodového postavení
• Vlastní hod
• Vypuštění a let náčiní
• Přeskok a doznění pohybu

Hod míčkem a granátem se řadí k technicky méně náročným atletickým disciplínám. Technika obou hodů se zásadně neliší. Rozdíl je pouze v držení (úchopu). Zvládnutí hodu těmito ná¬činími je nezbytným předpokladem pro úspěšný nácvik složitěj¬ší techniky hodu oštěpem. Všechny tři hody vycházejí z při¬rozeného švihu, vyžadují rychlost, výbušnou sílu a pohybovou koordinaci.

Držení náčiní

Držení míčku a granátu
Míček leží v dlani a je volně obemknut prsty. U hodu granátem se používá držení poněkud odlišné. Granát také leží v dlani, ale prsty obemykají tělo granátu z vnější, palec z vnitřní strany (podobně jako u oštěpu). Ukazovák na konci odhodové fáze udílí u praváků pravou rotaci, u leváků levou. Osa hodu je tedy totožná s osou granátu, a tím dochází k minimálním ztrátám způsobeným vzduchovým třením. Granát se drží v ruce zátkou nazad, pod náčiním je mezi palcem a ukazo¬vákem okénko. Nutné je klást důraz na to, aby cvičenci nedr¬želi náčiní příliš křečovitě, ale spíš volněji.

Držení míčku a granátu

Držení oštěpu
Hlavním cílem správného držení oštěpu je maximální využití délky házející paže a síly prstů. Většinou se dodržuje zásada, aby vinutí leželo vždy v celé dlani a vycházelo žlábkem u zápěstí. Naproti palci svírají na konci vinutí oštěp ukazovák nebo prostředník. Tyto prsty pomáhají k udělení rotačního impulsu, který je důležitý pro pohyb oštěpu kolem jeho podélné osy. Nejčastěji se používají tyto druhy držení:

a) původní finský způsob - palec a prostředník se opírají o konec vinutí, ukazovák je stranou pod oštěpem, částečně přiložen k prostředníku a pomáhá udržovat stabilitu polohy oštěpu v nápřahu a je i zapojen do zátahu.

b) druhý způsob tzv. “klasický“ - palec i ukazovák se opírají o konec vinutí, ukazovák - nejaktivnější prst ruky se plně využívá k závěrečnému odhodovému impulsu i k rotaci. Obě tyto varianty nutí oštěpaře při nesení i v nápřahu vytáčet hřbet ruky vně. Je nutné, aby během celé předodhodové a odhodové fáze oštěpař držel oštěp pevně, avšak ne křečovitě.

c) třetí, málo používaný způsob, je držení "vidličkou". Oštěp prochází mezi druhým a třetím prstem ruky. Tento způsob usnadňuje držení oštěpu ve směru rozběhu.

Držení oštěpu

Nesení náčiní a rozběh

Dále popisovaná technika se bude zabývat hodem oštěpu, ale lze ji použít i pro hod míčkem a granátem, protože technika provedení je prakticky totožná. Během dalšího popisu techniky budeme vždy vycházet z pozice cvičence házejícího pravou rukou.

Nesení oštěpu
Oštěpař nese oštěp uvolněně, obyčejně vrchním způsobem nesení oštěpu, při němž je ruka s oštěpem nad ramenem vytočena dlaní k hlavě přibližně ve výši tváře až spánku a pohybuje s ním v předozadním směru rytmicky v souladu s během. Druhá paže přitom pracuje normální běžeckou technikou.

Rozběh
Délka rozběhu se pohybuje mezi 20 až 30 metry a je určena schopností, která dovoluje oštěpaři vyvinout takovou rychlost, aby mohl plynule spojit rozběh s odhodem. K tomu slouží značky umístěné na okraji rozběžiště. Zpravidla se používají dvě hlavní značky. První - rozběhová - nám značí začátek rozběhu. Odtud je rozběh již přesně rozměřen a rytmizován. Před touto značkou oštěpaři dělají zpravidla několik volných kroků nebo poskoků apod. Od této značky oštěpaři provádějí 7 - 12 dvojkroků. Rychlost rozběhu vystupňují až k nápřahové značce, před níž by měli dosáhnout maximální rychlosti.

Vyměření rozběhu – 4 krokový rytmus

Nápřah s přechodem do odhodového postavení

Při dokroku levé nohy k nápřahové značce začíná příprava k odhodu. Během této fáze se snaží oštěpař zaujmout co nejvýhodnější odhodové postavení a stupňuje již získanou rychlost. Používá se dvoukrokový, čtyřkrokový a někdy i šestikrokový rytmus.

Nápřah
Oštěp bývá přenesen do nápřahu v průběhu dvou kroků. Používají se tři základní způsoby: přímý způsob - oštěp se přemístí přímo nazad do nápřahu. Druhý způsob je proveden přenesením oštěpu nazad do nápřahu vrchním obloukem. Třetí variantou je přemístění oštěpu nazad do nápřahu spodním obloukem. Tento způsob provedení je však technicky poněkud náročnější, protože se během přemístění oštěpu úchop uvolní a v nápřahu zase zpevní.

Předodhodový rytmus
Technicky nejméně náročný a nejpoužívanější je hod při čtyřkrokovém rytmu předodhodových kroků, při výrazné rytmizaci levé nohy. "První krok" začíná výrazným odrazem levé nohy z nápřahové značky a impulsivním přeskokem pravé nohy při současném přenesení oštěpu nazad do nápřahu. "Druhý krok" z pravé nohy na levou je delší než krok předchozí. Snižuje se při něm těžiště, dokončuje se nápřah a trup se vytáčí vpravo nazad stranou. Osa ramen a podélná osa oštěpu probíhají v této fázi přibližně ve stejném směru. "Třetí krok", spojuje rozběh a odhod. Je zahájen výrazným odrazem z levé nohy se snahou o rychlé přemístění pravé nohy daleko vpřed se snahou o co největší předběhnutí trupu a paže s oštěpem. Chodidlo pravé nohy směřuje patou k zemi a staví se na zem přes vnější část s vytočením mírně vpravo stranou od osy rozběhu. S vybočením chodidla dochází i k vybočení pánve, čímž se umožňuje větší zapojení rotačních svalů trupu a prodlužuje se tím také dráha zátahu. Kvalita přeskoku přímo ovlivňuje úspěšnost hodu.

Vlastní hod

"Čtvrtý krok" představuje charakteristické odhodové postavení. Po ukončení odrazu do přeskoku se levá noha co nejrychleji přemístí nad zemí do opory. Mezi tím pokračuje plynule pohyb těla vpřed přes pravou nohu. Po přechodu těla přes oporovou pravou nohu dochází k jejímu náponu a současně se protlačuje pánev kupředu. Dokrok levé nohy se uskutečňuje přes patu s okamžitým sešlápnutím chodidla na zem. Zapřením levé nohy se zajišťuje fixace levé strany oštěpařova tě¬la. Současně s tím je dokončen nápon pravé nohy. Levá paže je poohnutá před tělem pod oštěpem a uzavírá tak trup. Poloha paže s oštěpem v nápřahu zůstává v průběhu přeskoku natažená. Ruka s oštěpem zůstává asi ve výši ramen, špička oštěpu je asi ve výši tváře.

Účinnost vlastního odhodu závisí na velikosti předběhnutí, a tedy i na délce dráhy zátahu. Bezprostředně po dokroku levé nohy je dokončen nápon pravé nohy v kolenním a hlezenní kloubu. Při pevném postavení levé nohy se levá strana oštěpařova těla zpomalí, tím dojde ke zrychlení pravé strany. Ukončením náponu pravé nohy dojde k vytlačení pravého boku kupředu. Trup se také dotočí do směru hodu a tím celé tělo utvoří pružný oštěpařský luk. "Luk" je opřený o pevně zapřenou levou nohu a protlačuje vpřed hruď. Pravá paže je stále tažená tělem, ohýbá se v lokti a pěst s oštěpem se pohybuje téměř po přímce, která s vodorovnou rovinou určuje úhel odhodu. Pravá noha po dokončení své práce, která silně zrychlila pohyb trupu a vedla k vytvoření luku, je tažena za tělem špičkou po zemi. Trup se pohybuje vpřed a dostává se nad levou nohu, která je stále zapřená. Pak nastane stahem břišního svalstva prudké trhnutí trupu vpřed. Přitom pravé rameno vyrazí vpřed vzhůru. Pravá paže se tak dostane do ještě většího napětí a provede vlastní švih. Loket se vytáčí pod oštěp ve směru hodu. Předloktí dokončí prudké sklopení ruky a zápěstí udělí oštěpu poslední pohybový impuls. Uvolní se velké množství energie získané během rozběhu. Část přenese oštěpař na oštěp. Část musí likvidovat brzděním, aby nepřešlápl odhodovou čáru. Levá paže během provádění celého hodu působí spíše pasivně. Až během odhodu otevírá prudkým trhnutím vlevo dolů trup. Tím pomáhá otočit a zvednout pravé rameno.

Hod oštěpem

I.-II. první krok, III. druhý krok s nápřahem, IV.-V. třetí střižný krok, VI.-VIII. čtvrtý krok – oštěpařský luk

Vypuštění a let náčiní

Nejdůležitějším činitelem, který ovlivňuje délku hodu, je odhodová rychlost a odhodový úhel, který činí 40 - 42°. Když je odhodový úhel příliš malý, je oštěp stržený a dráha letu je příliš plochá. Naopak při velkém odhodovém úhlu oštěp letí do velké výšky a délka hodu se tím zkrátí. Protože je oštěp poměrně dlouhé náčiní, klade mu vzduch velký odpor. Proto je nutné správně oštěp do vzduchu položit. Dále je nutné, aby úhel odhodu byl shodný s úhlem položení. Poloha oštěpu v okamžiku jeho vypuštění je tedy důležitá pro celkový výsledek hodu a nelze ji zanedbávat.

Přeskok a doznění pohybu

Během odhodu a hlavně v jeho konci dochází k mohutnému uvolnění energie získané během předchozích fází rozběhu a odhodu. K doznívání pohybu vpřed dochází pomocí přeskoku na pravou nohu. Je nutné tedy vyměřit rozběh tak, aby i při tomto doznívání pohybu oštěpař nepřeš1ápl a přitom se neokrádal na délce hodu. Optimální vzdálenost mezi místem vypuštění oštěpu a odhodovou čárou je asi 2 - 2,5 m.