Vrh koulí - charakteristika a vývoj techniky

Charakteristika vrhu koulí

Vrh koulí patří mezi silově-dynamické atletické disciplíny acyklického charakteru a je ve skupině vrhačských disciplín jediným typickým představitelem vrhů. Při provedení vlastního odvrhu je koule tlačena, vrhající paže se z pokrčení napíná a roztlačuje kouli. V současné době se používají dvě techniky: zádová a rotační. Zádová technika je pohybově a koordinačně méně náročná než technika rotační. Proto pro úvodní nácvik volíme techniku se sunem. Naproti tomu rotační technika je koordinačně náročnější, ale největší předností je možnost aktivního působení na kouli po delší dráze než je tomu u zádové techniky. Tím se udílí kouli daleko větší rychlost v okamžiku vypuštění. Proto v současné době je u vrcholových vrhačů stále více využívána.

Vývoj techniky

Vrh koulí patří mezi nejmladší vrhačské disciplíny. Počátky této disciplíny jsou shodné s rozvojem atletiky jako sportovní disciplíny (19. stol.). Do programu novověkých olympijských her byl vrh koulí zařazen hned od jejich vzniku roku 1896 jako jedna ze základních atletických disciplín. Hned od počátku měla koule dnešní váhu (muži – 7,257 kg) a vrh se prováděl ze čtverce, později z kruhu s průměrem 213,5 cm. Zarážecí břevno se užívá od 1920 (OH Antverpy). Soutěžilo se ve vrhu jednoruč i obouruč.

Technika vrhu byla nejednotná. Využívalo se čelného a bočného základního postavení. Souhrnně ji lze označit jako techniku bočnou s poskokem. Tato technika se s malými obměnami používala až do konce II. světové války. Novou techniku propracoval P. O´Brien (USA), který jako první použil zádovou techniku - sun. V 70. letech 20. století se u vrhačů provozujících současně vrh koulí a hod diskem objevuje diskařská otočka i u vrhu koulí.

V současné době se rotační technika stále více prosazuje do vrcholové techniky koulařů, zejména pak amerických, kde se tato technika užívá nejdéle.