2. Historie lyžování
V této kapitole se krátce zmíníme o zrodu a vývoji lyžování, vzniku a původu lyží, lyžařských začátcích v českých zemích a vývoji sportovního hnutí v běhu na lyžích.
PERIODIZACE VÝVOJE LYŽOVÁNÍVe vývoji využití lyží původně jako prostředku usnadňujícímu lokomoci a později i jako prostředku sociální komunikace rozlišujeme dvě základní etapy:
Předsportovní využití lyžíZahrnuje období od objevu lyží do zhruba poloviny 19. století. V této etapě byly lyže používány jako užitný předmět při dopravě a lovu, později také k válečným účelům. Lyžování bylo rozšířeno především v severních oblastech země: v severní Skandinávii, v severní Americe a v Asii.
Sportovní použití lyžíDatuje se od prvního závodu v norském Tromsø (1843), kdy byly uspořádány historicky první skutečné závody. Typické znaky tohoto období jsou: zdokonaluje se lyžařské vybavení a lyžařské dovednosti, lyže se postupně začínají prosazovat jako součást vzdělání majetnějších vrstev a zábavy prostého lidu, lyže slouží i k vojenským účelům a trvá do současnosti.
2.1 Předsportovní využití lyží
Lyže vznikly již pravděpodobně ve střední době kamenné, tj. 8 až 4 tisíce let př. n. l., jako životní potřeba člověka v krajinách s dlouhým zimním obdobím ve střední Asii v Altajských horách a v severní Evropě na území dnešní Skandinávie. Z počátku se pochopitelně nejednalo o lyže v podobě, v jaké je známe dnes. Tehdejší obyvatelé severských zemí používali různé druhy sněžnic, které sloužily k chůzi po sněhu. Postupem času se sněžnice zdokonalovaly, a tak se chůze s nimi postupně změnila ve skluz na lyžích.“ (Soumar, 2001)
sněžnice
Lyže původně usnadňovaly zejména lokomoci na sněhu v cestě za potravou. Zdrojem poznatků o prehistorických lyžích jsou vykopávky, nálezy v rašeliništích a jeskynní kresby. Nejstarší nalezenou kresbou je skalní kresba lyžaře z ostrova Rodoy v Norsku zhotovená cca 2 500 let př. n. l. (Dygrín, 2003)
Skalní kresba lyžaře z Rodoy v Norsku zhotovená cca 2 500 let př. n. l. (převzato z http://www.ski.de/technik/norwegenski.php
Nejstarším nalezeným zbytkem lyže je lyže pojmenovaná podle svého naleziště Hottingu ve Švédsku (lyže Hotting). Je zhruba 110 cm dlouhá a přibližně 20 cm široká a její stáří se odhaduje na více než 4 tisíce let.
hotingská lyže (převzato z www.schneestation.de/sportarten/alpinski.htm)
První písemná zmínka o lyžování pochází ze šestého století, kdy Procopius (526-559) psal o „skriffinnar“ (klouzajících Finech). Seveřané zpočátku využívali lyže jako prostředek k přepravě, lovu a boji. Lyže byly často různé délky. Kratší, odrazová lyže měla skluznou plochu pokrytou kožešinou, delší lyže byla hladká a sloužila pro skluz. Jízda na takových lyžích se pravděpodobně podobala jízdě na koloběžce. Pro lepší udržení rovnováhy lyžař používal jedinou dlouhou tyč, kterou držel v obou rukou (Soumar, 2001).
Ve středověku začaly lyže sloužit kromě lovu také k zábavě jako lidová kratochvíle. V 17. století byly lyže zařazeny do výzbroje norské armády a využity u vojenských oddílů ve švédsko-norské válce. Lyžařské vojenské oddíly měli též Rusové v bojích proti Napoleonovi r. 1812 u Borodina. Roku 1866 bylo zavedeno lyžování do vojenských učilišť v Rusku.“ (Dygrín, 2003)
Do konce 17. století je lyžování omezeno na území dnešní Skandinávie a Ruska. Jedinou výjimkou bylo Kraňsko (dnešní Slovinsko), kde sedláci používali lyže již v 17. století při práci, dopravě a pro zábavu, jak o tom svědčí písemné záznamy knížete Weicharda z Valvasoru, místodržícího v Kraňsku.“ (Dygrín, 2003). Začátkem 19. stol. se lyže dostaly prostřednictvím skandinávských emigrantů do Severní Ameriky. Američané je použili typicky po svém: v době “zlaté horečky” (1849) v honbě za zlatem.
2.2 Sportovní použití lyží
Charakteristické znaky této etapy jsou: lyže se stávají prostředkem sportovního soutěžení a rekreačního vyžití, rozšiřuje se bohatá a různorodá pohybová činnost na lyžích - běh, skok, sjíždění a zatáčení, lyžařská akrobacie. Výrazně se zdokonaluje lyžařská výzbroj a výstroj, zejména ve 2. polovině 20. století. Lyžování jako sport se v poměrně krátké době zhruba 100 let rozšířil prakticky na všechny světové kontinenty.
Za kolébku lyžování jako sportovního odvětví se považuje Norsko, a to především kraj Telemarken. První lyžařské závody se zde uskutečnily 2. dubna 1843 ve městě Tromsø. Vítěz závodu, jistý Laponec, používal dvou holí a na trati dlouhé 5 km dosáhl času 29 minut.
převzato z: archives.cnn.com/.../europe/01/19/norway.bus.01/
Nejznámější lyžařskou osobností této doby byl Nor Sondre Nordheim, vynikající závodník a zakladatel první lyžařské školy na světě, tzv. norské.“ (Dygrín, 2003). Okolo roku 1868 on a jeho lyžařští kolegové vítězili ve všech sportovních kláních v Kristianii (dnešním Oslu). Stalo se tak díky vývoji v technice lyžování a zlepšení materiálního vybavení. Přínos Norheima, kromě propagace lyžování, je i v jeho inovacích lyžařského vybavení a ve změnách techniky, pokusil se zvýšit ovladatelnost lyží zlepšením upevnění boty k lyži. Do té doby se používaly pouze jednoduché řemínky, které přidržovaly špičku boty k lyži. Norheim k nim přidal ohnuté březové kořeny, které zpevnily patu a tím zvýšily kontrolu nad ovládáním lyží. Jeho vynález je možné považovat za počátky moderního vázání. Další z jeho „vynálezů“ je postranní vykrojení lyží. V té době již byly lyže natolik pružné, že umožňovaly ohyb při zatížení ve fázi zatáčení. Tak bylo možné realizovat plynulou změnu směru jízdy. V neposlední řadě je Norheim i objevitelem telemarku, který ještě více omezil smýkání lyží při změnách směru.“ (Soumar, 2001)
Sondre Norheim a jeho vynález vázání (převzato z www.alaska.net/~lfy/HistoryofSkiing2.html, http://www.sondrenorheim.com)
Mimořádný význam pro mezinárodní rozšíření lyžování měl v druhé polovině 19. století norský badatel a cestovatel (nositel Nobelovy ceny) Fridtjof Nansen. Ten r. 1888 uspořádal polární expedici do Grónska, při které v doprovodu dvou Laponců a třech Norů zdolal za 40 dní vzdálenost 560 km v obtížných podmínkách pouze s využitím lyží a saní. Svou cestu popsal v knize „Na lyžích napříč Grónskem“ vydané v originále r. 1890 v Oslu. Tato kniha ovlivnila rozvoj lyžování v celé tehdejší Evropě a zejména v zemích Alpských, do té doby lyžováním příliš nepoznamenaných. (Dygrín, 2003)
Fridtjof Nansen.
(Photo: Hulton Archive/Getty Images)
dostupné z: http://www.zlatalyze.cz/2004/historie.php?xsz=zpravodajstvi&aa=195
Na nejstarší použití lyží se váže také používání jedné nebo dvou holí. Použití jedné hole mělo své opodstatnění v dobách, kdy spolu s lyžemi bylo součástí lovcovy výzbroje. Hůl sloužila k udržení rovnováhy, k odrážení při pohybu po rovině, brzdění při jízdě z kopce, ale také jako kopí, oštěp nebo opora při střelbě z kuše. Dvě hole se objevují až v novodobé lyžařské historii, zejména v souvislosti s využitím lyží pro sportovní účely, i když jízdu s jednou holí nacházíme ještě v jedné z prvních lyžařských škol, a sice ve Zdarského Lilienfeldské škole.
2.3 Historie lyžování v Čechách a na Moravě
Na konci 19. století se stal sport u vzdělanějších a majetnějších vrstev symbolem pokroku. Proto bylo šíření lyží jako prostředku k provádění nové sportovní činnosti do značné míry spojeno s průmyslovým rozvojem a mezinárodním obchodem.
Hřebeny horských pásem, lemujících země České koruny na přelomu 19. a 20. století, tvořily část severní a západní hranice rakousko-uherské monarchie. Poměrně četné historické prameny registrují v tomto horském prstenci řadu osobností, které tehdy jako první ve střední Evropě aktivně přijímaly a rozvíjely impulzy vycházející ze světové kolébky sportovního lyžování – ze Skandinávie. Jednalo se především o sudetské Němce, kteří tyto oblasti obývali.
První, kdo se pohyboval za pomoci lyží na české půdě, jsou v historických dokumentech uváděni dva synové městského rady Krause z Görlitz. Ti podnikli v zimě r. 1880 náročný krkonošský výstup k Petrově boudě, kde se ocitli v centru pozornosti personálu, hostů a potažmo i horských kronikářů. Na toto, z hlediska dochovaných historických pramenů ojedinělé extempore, postrádající podrobnější komentáře, navazují zprávy o četných aktivitách jistého kapitána v.v. Otto Vorwerga. Tento zdatný muž se po ukončení služby v norské armádě usadil okolo r. 1885 v severním podhůří Krkonoš, v Jelení Hoře. Sám velmi dobrý lyžař, vzal na sebe roli jakéhosi věrozvěsta nové formy turistiky. V zimě podnikal sólo výpravy směřující často na českou stranu krkonošského masivu, pořádal lyžařské kurzy v Rokytnici a přispěl k propagaci lyžování i prvním novinovým článkem, který byl pod titulkem „Poutník po Krkonoších“ uveřejněn v r. 1891.
Již v r. 1886 upoutal pozornost ve svém okolí učitel Kajetán Baier prvními pokusy o jízdu na lyžích na svazích Černého Dolu nedaleko Janských Lázní, stejně jako bratři Adolfové lyžující v okolí Jeleních bud.
V Praze a okolí je rozvoj lyžování spojen s činností lyžařského kroužku (Český Ski klub při tehdejším Bruslařském klubu) a nadšeného propagátora lyžování Josefa Rösslera-Ořovského. Od roku 1887, kdy si nechal poslat dva páry lyží z Norska, se svými příznivci pořádá Ořovský společná cvičení, jízdy a vyjížďky do okolí Prahy (Letenská pláň, Královská obora, Chuchle atd.). Založením Českého Ski klubu se lyžařský sport přiřadil k tehdy prováděným sportovním disciplinám jako bylo veslování, bruslení, šerm, cyklistika aj.
Josef Rössler-Ořovský
V případě určení prvního výrobce lyží v Čechách je v písemných pramenech zmiňován kořenovský stolař Rössler, který zhotovil své první lyže již v r. 1889. Od r. 1890 se informace o dalších lyžařích a výrobcích lyží objevují v mnoha kronikách pohraničních hor (Josefův Důl, Liberec, Jablonec n/N aj.). V roce 1891 zakoupil hrabě Jan Harrach na výstavě v Kristianii (Oslo) jeden pár norských lyží, které se ale pro svoji délku 3,5 m neosvědčily. Po Vánocích r.1892 úspěšně prověřili lyže zaslané z Norska a z Vídně na jilemnické panství hraběte Harracha lesní F. Reich a praktikant L. Šmíd.V témže roce hrabě Harrach nechal zhotovit několik dalších párů lyží pro své lesní dělníky.
V oblasti Krkonoš byl nejvýznamnější postavou české lyžařské historie té doby Jan Buchar (1859-1932), řídící učitel z Dolních Štěpanic u Jilemnice, který je spolu s Josefem Alešem, přezdívaným "Lyžec", považován za tvůrce české lyžařské turistiky. Hlavní význam Jana Buchara spočívá v jeho činnosti osvětové a odborně metodické. Psal články a pořádal přednášky o krásách zimní turistiky na lyžích, organizoval výpravy po hřebenech Krkonoš a získával tak řadu příznivců lyžařství. Přičinil se o založení lyžařského spolku v Jilemnici v r. 1895 a v témže roce byl také autorem prvního metodického článku o jízdě na lyžích v časopise Klubu českých turistů. Jan Buchar byl prvním učitelem, který s dětmi v zimním období v hodinách tělesné výchovy lyžoval. V roce 1896 získal od školské správy povolení k lyžařskému výcviku místo tělesné výchovy. V letech 1896-1900 organizoval pro děti výlety na lyžích a jeho zásluhou se lyžování rozšířilo i na další krkonošské školy (Benecko, Vysoké nad Jizerou, Jilemnice). Jan Buchar se stal také prvním předsedou Svazu lyžařů Království českého. Ten vzniká v roce 1903 jako první národní lyžařský svaz v Evropě.
Převzato ze Skimagazínu č. 1/2001, dostupné :http://www.dodosport.cz/zima/index.php?topic=historie2.4 Vývoj světového lyžařského hnutí
První lyžařskou soutěžní disciplínou byl přirozeně běh na lyžích. Z něho se vyvinuly ostatní lyžařské disciplíny.
První novodobé lyžařské závody se uskutečnily v roce 1843 v Tromsö na SZ Norska. Běželo se na 5 km a čas vítěze byl 29 min. Počátek organizovaného lyžování v Norsku je svázán s rokem 1861, kdy došlo k založení Sportovního svazu pro povznesení sportu. Rozvoj závodní formy lyžování se v Norsku zpočátku uskutečňuje na národní a později i na mezinárodní úrovni. Od roku 1879 se nejvýznamnější závody konaly v norském Holmenkollenu u Osla a od roku 1892 se konají nepřetržitě až dodnes. Až do konce 19. století byly samozřejmostí závody ve skoku a v běhu na lyžích - dnes označované jako severská kombinace. Teprve až v roce 1900 se běžel na Holmenkollenu první samostatný závod v běhu na lyžích na 30 kilometrů a do roku 1924 (1. ZOH Chamonix) se závody v Holmenkollen považovaly za neoficiální mistrovství světa.
Pořádání mezinárodních závodů nutně vyžadovalo jednotná závodní pravidla. Mohla je vydat jen národní lyžařská organizace, podobná mezinárodním federacím existujícím už v jiných sportech. O duchovním otci mezinárodní lyžařské federace není zcela jasno a prameny se v tomto směru značně rozcházejí. U příležitosti závodů na Holmenkollenu v roce 1910 byl pak podán návrh na založení Mezinárodní lyžařské komise. Jejím členem byl i přes protesty Rakušanů a Němců Svaz lyžařů v Království českém. První mezinárodní lyžařský kongres se sešel 18. února 1910 v Kristianii (Oslo) na pozvání Norského lyžařského svazu. Na 5. kongresu v roce 1914 zazněl poprvé požadavek pro zařazení lyžařství do olympijského programu. Na poslední, 7. kongres se sjeli do Prahy zástupci 11 zemí, mezi nimi poprvé také Američané.
Boj o zařazení zimních sportů do programu olympijských her byl velice tvrdý. O obohacení programu OH zimními sporty se však uvažovalo. Poté co bylo Francii svěřeno konání letních OH v roce 1924, dostala i právo uspořádat v tomtéž roce v Chamonix Týden zimních sportů. Tento podnik proběhl pod záštitou MOV. Týden zimních sportů v Chamonix skončil obrovským úspěchem, proběhl ale ještě bez statutu zimních olympijských her (ZOH). Tyto hry byly pak zpětně uznány za akci olympijskou a tudíž za první ZOH.
I. ZOH - Týden sportu v Chamonix 1924(převzato z www.hotel-deslacs-chamonix.com/anglais/hiver.htm.)
K výraznějšímu rozvoji běhu na lyžích došlo po I. světové válce a po I. ZOH v Chamonix (1924), kde se závodilo na trati 18 a 50 km. Postupně docházelo k rozšiřování programu v běhu na lyžích o štafetový závod mužů 4x10 km, 30 km a 50 km a od roku 1952 byl zařazen závod žen na 10 km a 3x5km. V 70. letech došlo k postupnému vyrovnání počtu disciplín žen a mužů.
Z hlediska techniky běhu na lyžích se nejvýznamnější zlomovým okamžikem stal rok 1974, kdy Pauli Sittonen (FIN) při Dolomitském běhu poprvé použil kombinaci běhu klasickou technikou a jednostranného bruslení. Na ZOH v Innsbrucku 1976 poprvé použil americký závodník Billy Koch bruslení oboustranné (skating). V roce 1985 na MS v Seefeldu už většina závodníků používala volný styl (skating). Od roku 1987 jsou závody rozděleny na klasické a bruslařské (skatingové).
Mistrovství světa v klasických disciplínách - 1985 Seefeld
(převzato z :www.ski-nordik.it/progressione-tecnica/evoluz...)
2.5 Vývoj lyžařského hnutí v Čechách a na moravě
V českých zemích se závody v běhu na lyžích konají od roku 1893, kdy se uskutečnily závody v Jilemnici a v Lukové u Holešova. Za historický počátek českého závodního lyžování je považován rok 1896, kdy se v pražské Stromovce uskutečnilo první mistrovství království Českého. Přestože od roku 1896 závodů přibývalo, zlatým hřebem sezóny zůstávalo mistrovství Království Českého, v jehož pořádání se střídaly ČSK Praha a ČKSS Jilemnice. V roce 1903 dostalo mistrovství přídomek „svazové“, jelikož se jeho pořádání ujal sám Svaz lyžařů v Království Českém, založený v roce 1903. První ženy se na start lyžařských závodů postavily v roce 1904. V roce 1905 uspořádal Český ski klub první závod ve střední Evropě na 50 km. Při osmém ročníku (1913) bohužel došlo k tragické události, kdy tragicky zahynuli dva závodníci Bohumil Hanč a Václav Vrbata. V důsledku této události došlo k mnohým změnám v pojetí závodu (přesunutí tratě do nižších poloh, úprava trati aj.).
První organizovaní lyžaři v Čechách,závod žen
Převzato z: http://www.zlatalyze.cz/2004/historie.php?xsz=zpravodajstvi&aa=19