Běh na lyžích patří mezi cyklické sporty vytrvalostního charakteru. Projevuje se pravidelnou prací dolních a horních končetin a svalstva trupu.
Pohyb při běhu na lyžích se uskutečňuje pomocí odrážení nohou a odpichu holemi s využitím skluzu lyží po sněhu. Charakteristické pro běh na lyžích je:
Souhrn dílčích pohybů globálně zatěžuje svalstvo celého těla a tím všestranně a harmonicky rozvíjí funkční zdatnost organizmu. Je potřebné, aby vzhledem k vynaloženému úsilí a únavě při déletrvající činnosti, byla technická úroveň pohybového projevu optimální a efektivní, vzhledem k měnícím se vnějším podmínkám, tj. skluzu, odrazu, kvalitě sněhu a stopy atd. Mezi přednosti běhu na lyžích v jeho rekreační i závodní formě patří to, že nedochází k nadměrnému opotřebení pohybového aparátu vlivem gravitačního přetížení po odraze, k namožení a poškození svalových úponů a kloubních spojení pohybového aparátu. V převažujícím silově-vytrvalostním charakteru zatížení na ně nejsou kladeny příliš vysoké nároky.
Základ běhu na lyžích tvoří polovina cyklu – běžecký krok, který dále dělíme na dvě základní pohybové části – část skluzu a část odrazu. Skluzová pohybová část je charakterizována skluzem a odpichem paží, odrazová část využívá odrazu dolních končetin jako hlavního hnacího impulsu pohybu.
Celkem můžeme vyčíslit čtyři základní biomechanické principy, které jsou zdrojem hybné síly pohybu běžce na lyžích: