Skok daleký - charakteristika a vývoj techniky

Charakteristika skoku dalekého

Skok daleký patří mezi nejstarší technické atletické disciplíny. Náleží do skupiny horizontálních skoků. Z hlediska průběhu provedení patří mezi smíšenou atletickou disciplínu, ve které se kombinuje cyklická činnost, která se objevuje ve fázi rozběhu s acyklickou činností ve fázi odrazu a letu. Z hlediska uplatnění pohybových schopností se skok daleký zařazuje mezi rychlostně silové atletické disciplíny. Při vlastní realizaci skoku se využívá akcelerační a maximální rychlost ve fázi rozběhu, výbušná síla v akcelerační fázi rozběhu i odrazu a obratnostně-koordinační schopnosti ve fázi letu a doskoku.

Vývoj techniky

Sportovní počátky spadají do starořeckých olympijských her. Skok do dálky (řecky halma) byl do programu olympijských her zařazen roku 708 př.n.l, a to jako součást pentatlonu (pětiboje). Při soutěžích bylo rozběžiště pěvně udusané, dopad byl realizován do zkypřeného doskočiště (ekamma). Pro odraz se využívaly dřevěné nebo kamenné desky. Místo doskoku bylo u otisku pat označováno rýhou a šipkou. Délka skoku se měřila měřící tyčí. O technice skoku prameny uvádí, že rozběh byl poměrně krátký a závodníci při něm používali činky (haltéres), které v letu odhazovali.

Další vývoj v technice můžeme pozorovat až se vznikem sportovního hnutí v druhé polovině 19. století, kdy se skok daleký stává první atletickou technickou disciplínou. Na OH 1900 se objevuje skrčná technika. Další významný posun i ve výkonnosti umožnila kročná technika, která se objevuje na OH 1904. Závěsnou techniku užil R. Le Gendre v roce 1926. V současnosti u vrcholových skokanů převládá kročná technika.