Skok daleký - technika a biomechanika

Výkon ve skoku do dálky závisí na dokonalém spojení rychlosti rozběhu s odrazem, zvládnutí letu a účelném provedení doskoku. Skok daleký z hlediska techniky můžeme rozdělit do 4 fází: rozběh, odraz, let a doskok. Z hlediska biomechaniky je významná fáze, ve které dochází ke spojení rozběhu s odrazem a následnému letu a doskoku. Délka skoku je přímo úměrná úhlu vzletu těžiště, rychlosti vzletu těžiště (velikost vertikální a horizontální rychlosti) a výšce těžiště v okamžiku odrazu.

Biomechanický rozbor odrazové a letové fáze ve skoku do dálky

Vo = rychlost vzletu, Voz = rychlost odrazová, Vox = rychlost setrvačná, α0 = úhel vzletu těžiště (20 - 24°), úhel dokroku = úhel odrazu, křivka letu = parabola

Rozběh

Při rozběhu se využívá technika šlapavého i švihového způsobu běhu. Šlapavý běh slouží k rozvinutí maximální rychlosti. Švihovým způsobem běhu skokan udržuje získanou maximální horizontální rychlost, která tvoří základ pro rychlost vzletu těžiště. Z hlediska biomechaniky je rozběh přímo úměrný rychlosti a rytmizaci běhu. Rozběh můžeme rozdělit na tyto části: počáteční, střední a závěrečná.

Počáteční část rozběhu je velice důležitá pro stabilizaci vlastního odrazu a k získání maximální rychlosti v co nejkratším čase. Prvních šest kroků rozběhu musí skokan zvládnout tak, aby vybíhal vždy stejným úsilím. Začíná zpravidla jedním z těchto třech způsobů: z místa (stoj spojný nebo z nákroku), z chůze (skokan jde dva až šest kroků ke značce), z klusu (skokan běží dvěma až šesti drobnými krůčky k výběhové značce).

Ve střední části rozběhu (od 3 do 10 kroků) skokan stupňuje rychlost běhu. Běží s vysokým zvedáním kolen a podsazenou pánví. Při dokrocích se snaží o aktivní pohyb bérců a nohou, pohyb paží je ve velkém rozsahu.

Závěrečná část rozběhu je nejobtížnější z důvodu přípravy skokana na odraz, který musí být vykonán s minimálními ztrátami horizontální rychlosti. Příprava na odraz se provádí zpravidla v posledních třech krocích, kdy dochází ke změně v rytmizaci běhu před vlastním odrazem. Předposlední krok se prodlužuje a poslední krok se zkracuje.

Odraz

Při odrazu skokan došlapuje na břevno v mírném záklonu s odrazovou nohou předkročenou a v koleně nepatrně ohnutou. První dotyk je plochou patou, ale hned nato došlápne chodidlo na plnou plosku. Následuje pokrčení v kyčelním, kolenním a hlezenním kloubu (amortizační fáze odrazu) s následným odrazem. Odrazu se účastní celé tělo. Dochází k rychlému náponu trupu a odrazové nohy při současném odvíjení chodidla z plosky na špičku. Neodrazová noha ostře ohnutá v koleně jde vzhůru a obě paže buď rozšvihují (zpravidla u techniky skrčné a kročné), nebo švihají vzhůru (zpravidla u techniky závěsné).

Odrazem skokan získává vertikální rychlost, která vektorovým součtem s horizontální (rozběhovou) rychlostí tvoří počáteční rychlost vzletu těžiště. Úhel vzletu těžiště se pohybuje od 20 do 24°. Rychlejší skokani vzlétají obvykle pod menším úhlem, pomalejší odrazové typy skokanů pod větším.

Fáze odrazu

Let

Letové fázi se obvykle věnuje nejvíce pozornosti, přestože má na výkon menší vliv než rozběhová a odrazová fáze. Dráha těžiště skokana je dána v okamžiku odrazu a znázorňuje parabolu. Jelikož odrazový impuls neprochází vzhledem k anatomické stavbě těla těžištěm, nýbrž směřuje ke kyčelnímu kloubu odrazové nohy, vzniknou v okamžiku odrazu rotace (tzv. rotace pravé). Účelem pohybů za letu je kompenzovat vzniklé rotace a udržovat rovnovážnou polohu částí těla kolem těžiště a připravit co nejúčinnější doskok.

Dle letové fáze rozeznáváme tři základní způsoby techniky skoku: skrčný, závěsný a kročný.

Skrčný způsob je koordinačně nejjednodušší a uplatňuje se zejména u začátečníků. Po ukončení odrazu se odrazová noha připojí ke stále pokrčené švihové noze těsně před doskokem. Tato společná práce dolních končetin neumožňuje výraznější předkopnutí a tím i prodloužení celkové délky skoku.

Skrčná technika

Pomocí závěsné techniky lze vyrovnávat především rotaci kolem podélné osy těla. Toto provedení se vyznačuje rovnovážnou uvolněností v letové fázi a umožňuje optimální předkopnutí dolních končetin. Skokan po dokončení odrazu spustí švihovou nohu pod sebe, obě uvolněné dolní končetiny se setrvačností dostávají za tělo do charakteristické závěsné polohy. Volně vzpažené horní končetiny a přirozený hrudní záklon umocňují svalové předpětí. To pak vede k mohutnému zátahu nohou vysokým obloukem vpřed. Tato příprava na vlastní doskok je z používaných základních způsobů skoku dalekého jednou z nejúčinnějších.

Závěsná technika

Kročný způsob je koordinačně nejnáročnější a využívá se především u pokročilejších skokanů. Je vhodný pro skokany, kteří se odrážejí dále za těžnicí těla a kteří jsou díky rychlosti rozběhu nuceni vyrovnávat rotace kolem podélné i příčné osy těla. Během letové fáze dochází k pohybům dolních končetin jako při běžeckém kroku, paže vyrovnávají rotace nesouhlasným pohybem. Při základním kročném způsobu provádí švihová noha během letu celý krok a odrazová noha půlkrok. S narůstající výkonností dochází k prodlužování letové fáze a k častější výměně nohou.

Kročná technika

Doskok

Cílem poslední fáze skoku dalekého je snaha o prodloužení skoku a zabránění pádu těla vzad do doskočiště. Způsob doskoku může značně ovlivnit délku výsledného skoku. Jeho účinnost je závislá na velikosti přednožení dolních končetin před svislý průmět těžiště, na výšce těžiště v okamžiku dotyku se zemí a na technice přenesení těžiště přes místo opory. Účinnost doskoku může být dosažena třemi základními způsoby: protlačením kolen a pánve vpřed, vytočením boků na jednu stranu a dosednutím na bok, vytlačením nebo vysednutím (při doskoku skokan "tlačí" písek před sebou a sedá si prakticky v úrovni svých zanechaných stop).