Hladké běhy - švihový způsob běhu

Vývoj techniky

Nejstarší zmínky o technice běhu pocházejí se vznikem starověkých olympijských her. Dochovaly se kresby, na kterých je vidět běžecký krok s neúplným náponem odrazové nohy, ostrým švihovým kolenem i značným „rozmachem“ práce paží.

Běžecký způsob prošel historickým vývojem. Běžci si v samém počátku postupně vytvářeli základní technická pravidla, která vycházela především z jejich praktických zkušeností. Počátky nácviku spadají do období po 1. světové válce. Technice běhu věnovali pozornost trenéři v USA. Setkáváme se s termínem „běh na styl“, což znamenalo přirozené zdokonalování techniky běhu pomocí sebekontroly. V Evropě se ve dvacátých a třicátých letech 20. století vytvořilo několik běžeckých škol, které se opíraly o vlastní názory týkající se např. důležitosti frekvence a délky kroku, pohybu a práce paží i náklonu trupu při běhu (šlapavý krok s náklonem nebo výkročný styl s přehnanou délkou kroků). Mezi nejznámější se řadí německá škola, která využívala poznatků z funkční anatomie. Nácvik byl postaven na gymnastických prvcích a je znám pod pojmem „Účelová lehkoatletická gymnastika“. Rozpory mezi jednotlivými „školami“ pramenily z neznalosti biomechanických základů běžeckého pohybu. Po druhé světové válce je významný posun v technice běhu ovlivněn poznatky z biomechaniky. Biomechanické analýzy techniky nejlepších závodníků umožnily její další zdokonalování (Dostál, Hlína, Moravec aj.).