Šlapavý způsob běhu - technika a biomechanika

Běžec před vlastním startovním výběhem musí zaujmout optimální výběhové postavení, které mu následně umožní technicky správné provedení vlastního výběhu (se šlapavým způsobem běhu). U krátkých běhů (sprintů) se používá nízké startovní postavení. Polovysoké a polonízké startovní postavení využívají běžci při štafetových bězích. Při bězích na dlouhé a střední tratě, kde k rozvinutí potřebné rychlosti je potřeba menšího počtu kroků, se používá polovysoké až vysoké startovní postavení.

Optimální poloha startovního postavení a vlastní výběh (nízký start) ovlivňuje výkon především ve sprintech. Technika nízkého startu se dělí na část přípravnou a vlastní výběh.

A) Přípravná část (statická)

Běžec zaujímá v blocích na povel „Připravte se!“ přípravnou polohu a na povel „Pozor!“ střehovou polohu. Startovní bloky zabezpečují nejvhodnější podmínky k maximální akceleraci. Podle vzdálenosti opěrek bloků rozlišujeme postavení úzké, střední a široké.

Úzké postavení bloků je z biomechanického hlediska efektivní. Vektorové přímky sil obou nohou jsou téměř rovnoběžné. Nohy jsou do práce zapojeny za sebou, v nejkratším časovém intervalu. Nevýhodou je, že téměř celá hmotnost sprintera je přenesena na paže. Vzdálenost předního a zadního bloku je menší než jedna stopa. Ve střehové poloze je pánev a ramena sprintera ve stejné úrovni. Uvedené postavení používají sprinteři menší postavy se značnými silovými dispozicemi a s vysokou frekvencí běhu.

Střední postavení bloků je nejčastěji používané. Hlavní předností je ve střehové poloze rovnoměrné rozložení hmotnosti těla do čtyř opěrných bodů. Vzdálenost předního a zadního bloku je jedna stopa. Ve střehové poloze je pánev cca 10 cm nad úrovní ramen. Postavení vyhovuje dynamickým sprinterům.

Široké postavení bloků není optimální vzhledem k nepříznivým pracovním úhlům v kolenních kloubech, velkou časovou ztrátou mezi extenzí zadní a přední nohy. Pánev je ve střehovém postavení 10 až 20 cm nad úrovní ramen. Postavení vyhovuje běžcům vyšších postav a některým běžcům na nejdelších sprinterských tratích.

Sprinter zaujme přípravou polohu tak, že se nejprve postaví za startovní bloky a na startérův povel „Připravte se!“ přejde před startovní bloky a opře se nejdříve pažemi o podložku. Postupně vloží pevně obě nohy do bloků a klekne si na koleno zadní nohy. Paže si následně upraví tak, aby se opíraly o zem v šíři ramen a byly natažené. Konce prstů a palec, který směřuje dovnitř, tvoří „stříšku“. Ramena jsou vysunuta dopředu tak, aby váha těla sprintera byla rovnoměrně rozložena do pěti opěrných bodů. Trup je mírně vyhrben, hlava je v jeho prodloužení nebo svěšená. Na povel „Pozor!“ zvedne sprinter postupně pánev a zaujme optimální střehové postavení.

Střehové postavení při startu

Síly působící na běžce ve střehové poloze

B) Vlastní startovní výběh (dynamická část)

je zahájen startovním výstřelem, po kterém dochází k vlastní reakci běžce (reakční doba v milisekundách). Startovní výběh začíná odrazem paží od země a jejich následným rychlým rozšvihem. Současně dochází k dynamickému odrazu přední nohy. Švihová noha, která je opřená o zadní blok, se napne v hlezenním kloubu, opouští blok, přitom se ohýbá v koleně, které směřuje dopředu. Rychlým došlapem švihové nohy na zem (za sebe) končí první krok startovního výběhu. Sprinter se snaží o co nejkratší dotyk s podložkou. V následných krocích se postupně trup napřimuje, prodlužují se kroky a zvětšuje se jejich frekvence. Šlapavý způsob běhu je ukončen došlapem nohy před svislou těžnici (dojde k momentu vertikály), a sprinter tak přechází na švihový způsob běhu. Skládání hnacích sil při startovním výběhu znázorňuje následné schéma.

Skládání hnacích sil při startovním výběhu