Překážkové běhy - vývoj techniky

Překážkový běh vznikl v Anglii na začátku 19. století. Patří tedy mezi novodobou atletickou disciplínu. Vlastní technika prošla určitým vývojem a byla rovněž ovlivněna konstrukcí překážek. V prvopočátcích se skákalo přes pevné překážky „skrčným“ způsobem s toporným dopadem na obě nohy, později na jednu nohu.

Pokrokem v technice přeběhu překážky byl „klouzavý“ způsob. Překonávání překážky bylo způsobeno stoupáním těžiště před překážkou a jeho klesání za překážkou. Místo odrazu bylo vzdáleno jen 150 – 170 cm před překážkou. Docházelo ke značným vertikálním výchylkám těžiště a k neestetickému zkroucení těla s neaktivní prací přetahové nohy. Švihová noha byla pasivně pokrčená.

Na konci 19. století se v českých zemích používal „turecký“ způsob. Překážkář při přeběhu pokládal nohy pod sebe zkřižmo. Mezi překážkami se běhalo na čtyři kroky.

Významný posun v technice znamenalo nacvičení přímého vedení švihové nohy přes překážku tzv. „kročný“ způsob, který se po první světové válce neustále zdokonaloval. Zpožďovala se práce odrazové nohy, posouvalo se místo odrazu na překážku, zvětšoval se rozštěp běžce nad překážkou a zkracovalo se místo došlapu. Na konci třicátých let je zavedena nová konstrukce překážek, přechází se z obráceného tvaru T na tvar L, což umožnilo rychlejší a bezpečnější přechod přes překážku.

Posledním vývojovým stupněm je „běžecký“ způsob, který se začíná prosazovat na začátku padesátých let 20. století a používají ho ve zdokonalené formě i současní běžci. Je charakteristický spojením vysoké techniky přeběhu překážky s velkou rychlostí běhu. Vyznačuje se výrazným nalehnutím na překážku, značným rozštěpem s následným aktivním střihem obou nohou proti sobě a zrychleným došlapem na špičku nohy.