Překážkové běhy - technika a biomechanika

Správná technika umožňuje překážkáři proběhnout určenou trať v co nejkratším čase s minimálními vertikálními výchylkami těžiště. Čím je kratší běžecký úsek a vyšší překonávané překážky, tím musí být technika dokonalejší. Mezi základní sledované biomechanické parametry patří: vzdálenost místa odrazu před překážkou, úhel odrazu, úhel vzletu těžiště, rychlost vzletu těžiště, doba letu nad překážkou, vzdálenost místa došlapu za překážkou, doba došlapu a délka překážkového kroku.

Při překážkovém běhu se uplatňuje technika nízkého startu (u tratí do 400 m včetně) a polovysokého startu (u tratí 2000 m př. a 3000 m př.), technika švihového způsobu běhu i vlastní technika přeběhu překážky. U krátkých překážkových běhů se výkon posuzuje na základě analýzy techniky, která vychází z dosažených časů v jednotlivých rytmických jednotkách.

V následném textu prezentujeme pouze techniku využívanou na nejkratších překážkových tratích. Ostatní techniku na delších tratí naleznete: DOSTÁL (1977,1987), LUŽA a kol. (1997).

V pohybové struktuře rozlišujeme tyto činnosti na trati:

• Start a náběh na první překážku.
• Přeběh překážky.
• Běh mezi překážkami.
• Doběh do cíle.

Start a náběh na první překážku

Překážkář zaujímá nízké startovní postavení, po výstřelu vybíhá šlapavým způsobem běhu. Odlišnost oproti hladkému běhu je možné najít především v postavení pánve ve střehové poloze a v rychlejším napřimování trupu při náběhu na první překážku. V této části trati je nutné získat co největší rychlost a zaujmout výhodnou polohu těla před odrazem na první překážku. Na konci náběhu dochází k rychlému přechodu do švihového způsobu běhu a k odrazu z optimální vzdálenosti před překážkou. Náběh je realizován zpravidla na 8 kroků (odrazová noha je v předním bloku), výjimečně na 7 kroků u odrazově disponovaných jedinců. Větší počet kroků je nevýhodný z důvodů časové ztráty.

Přeběh překážky

Při přeběhu překážky se překážkář snaží minimalizovat zdvih těžiště nad překážkou, rychle překonává překážku a vytváří aktivním došlapem podmínky pro běh mezi překážkami. Je nutné, aby se odrazil dále před překážkou a dráhu letu zkrátil aktivním dokrokem za překážku. Vrchol dráhy letu těžiště má být před překážkou.

Při přeběhu překážky rozlišujeme tyto fáze techniky: odraz, let, střih a dokrok.

Při odrazu, který je ve vzdálenosti cca 1,8 m - 2,3 m před překážkou, dochází k náponu odrazové nohy ve všech kloubech. Švihová noha je při odrazu skrčená a postupně dochází k vykývnutí bérce vpřed a vzhůru. Paže na straně odrazové nohy je vedena vpřed a mírně dolů zároveň s pohybem trupu. Paže na straně švihové nohy je v pokrčení blokována v úrovni boků s loktem od těla.

v v0 vs α β

- rychlost vzletu těžiště cca 9 m/s - rychlost odrazu - rychlost setrvačná - úhel odrazu: 65 - 70° - úhel vzletu těžiště: 10 - 12°

V letové fázi překážkář vykyvuje bérec švihové nohy vpřed do natažení, chodidlo směřuje svisle vzhůru. Po dokončení odrazu zůstává odrazová noha za tělem v uvolněné poloze mírně vytočená zevnitř. Dochází k překážkářskému rozštěpu, po kterém následuje výměna kolen – tzv. „střihu“. Je nutné počkat s pohybem odrazové nohy vpřed. Při střihu je švihová noha aktivně vedena k dokroku a odrazová noha do přetahu. Důležitý je značný náklon trupu, který při dokroku zamezuje záklonu. Osa ramenní musí být neustále kolmo vzhledem ke směru běhu. Postupně dochází i k aktivní výměně paží.

Dokrok má být co nejblíže za překážkou. Vzdálenosti odrazu a dokroku za překážkou je v poměru 2:1. Dokrok musí být aktivní a to na špičku téměř napjaté nohy. Překážkář musí udržet těžiště co nejvýše vzhledem k podložce. Pánev protlačuje vpřed tak, aby váha byla přenesena na odrazovou nohu. Přetahová noha pokračuje pohybem kolene až do výše hrudníku. Ostré koleno musí být dotaženo do směru běhu, což následně ovlivňuje délku prvního kroku za překážkou. Paže se dostávají do nesouhlasného běžeckého postavení.

Běh mezi překážkami

Cílem je udržení rychlosti běhu překážkáře. Vzdálenost překážek na sprinterských tratích se překonává švihovým způsobem běhu tříkrokovým rytmem. Běžecká struktura pohybu je narušena v prvním a třetím kroku, proto první krok za překážkou je nejkratší, nejdelší je druhý krok, třetí krok ve srovnání s druhým krokem je opět zkrácený. Při běhu je nutné klást důraz na velký rozsah práce paží.

Doběh do cíle

Po aktivním dokroku za poslední překážku se překážkář snaží vystupňovat rychlost běhu do cíle. V posledních krocích dochází k postupnému náklonu trupu vpřed (přepadání do cíle).