Pedagogické zásady a vyučovací metody pro výuku lyžování dětí a mládeže

Vyučovací metody

Vyučovací metody představují způsob, jímž žákům sdělujeme určitá fakta a předvádíme potřebné dovednosti, pomocí kterých nacvičujeme a zdokonalujeme lyžařskou techniku. V průběhu každé výuky se vždy používá několik vyučovacích metod současně. Při volbě určité metody je nutné brát v potaz věk žáka, fyzické a mentální předpoklady, organizaci výuky aj.

• metodu slovní instrukce
• metodu zrakové instrukce
• úkolovou metodu
• soutěžní metodu
• herní metodu

Metoda slovní instrukce

Je základní vyučovací metodou, která se používá v úvodu každé vyučovací lekce. Základním prostředkem je výklad, který musí být srozumitelný a může obsahovat nejprve jednu, později dvě úplně nové informace. U dětí do věku 10 let by výklad měl být obrazný, u starších dětí lze použít základní pojmy z lyžařského názvosloví ( u dětí do 10 let: snižování a zvyšování polohy těla - „Skrč se jako trpaslík, zvedni se u buď jako obr“; široký a úzký oboustranný přívrat - „proveď velkou loď a malou lodičku“). V některých případech používáme zkrácený popis než přesné názvosloví (např. „špičky k sobě, patky od sebe!“ místo „zvýrazni přívrat!“).

Součástí této metody jsou okamžité informace a akustické signály. Za okamžité informace považujeme krátké hlasové vstupy, kterými komentujeme průběh pohybu žáka se snahou ovlivnění techniky jeho jízdy. Informace musí být přesná a použitá v přesný časový okamžik. Součástí okamžité informace jsou i pochvaly, kdy si žák uvědomuje správné provedení pohybu (např. „Pokrč kolena!“, „Dopředu ramena!“, „Dobře!“ atd.).

Akustický signál je definován jako krátké zvolání, kterým zdůrazňujeme nebo zmírňujeme rozhodující část pohybu, určujeme rytmus pohybu, zdůrazňujeme začátek a konec nacvičovaného pohybu. Musí být synchronizován s průběhem pohybu (např. „Dolů a nahoru!“; „aáá-těď!“ atd.).

Součástí metody slovní instrukce je i přiměřený rozbor předváděné jízdy s dodržováním určitých zásad:

1. začínáme s povzbuzující informací, pak vytýkáme (např. „jel jsi dobře, ale nepokrčuj se tolik v kolenou" aj.),
2. zásadně se na žáka nezlobte a vyhýbejte se formulacím typu: „Takhle se to nikdy nenaučíš!“,
3. všechny připomínky k prováděnému pohybu se snažíme převést do pozitivní motivace: „Zkus ještě více pokrčit kolena“,
4. opravujeme ihned po provedeném chybném pokusu, dokud si žák ještě pohyb pamatuje,
5. opravujeme vždy jen jednu podstatnou chybu,
6. nejprve opravujeme hrubé chyby později se zaměříme na detaily,
7. děti do 10 let opravujeme pouze objeví-li se hrubá chyba v provedení, a to individuálně bez přítomnosti ostatních dětí,
8. ve skupině starších žáků lze provést společný rozbor chyb.

Metoda zrakové instrukce

Tato metoda spočívá v ukázce nacvičovaného pohybu, kterou provádí instruktor nebo vybraný žák. Lze také využít obrazový záznam jako je film na VHS nebo DVD popřípadě výukový program na CD-Romu. Uvedenou metodu využíváme v bezprostředním spojení s metodu slovní instrukce, která svojí úrovní určuje efektivnost názorné ukázky. Při použití metody zrakové instrukce dbáme na následující doporučení:

1. účinnost zrakové instrukce se zvyšuje častým opakováním,
2. raději provedeme v průběhu výuky několik ukázek, než dlouhý výklad techniky jízdy,
3. je nutné zachovat časovo-prostorový průběh předváděného cviku,
4. u starších dětí lze názornou ukázku doplnit slovním výkladem, u mladších dětí je rozhodující to co vnímají zrakem. Je nutné aby ukázka opravdu ukazovala to co po žácích budeme požadovat ( např. široká stopa, pokrčení kolenou, pohyb nahoru a dolů atd.). Některé důležité momenty je možné u mladších dětí zvýraznit nebo mírně přehnat (např. snížení a natažení),
5. dítě musí při ukázce získat pocit, že předváděný pohyb dokáže předvést,
6. ukázku může předvést i průměrný žák tak, aby i ostatní žáci se mohli s jeho dovednostmi a schopnostmi ztotožnit,
7. mezi ukázkou a vlastním nácvikem nesmí být dlouhá časová prodleva (již po 2 minutách dítě zapomíná, co ukázka obsahovala),
8. v průběhu výcviku několikrát měníme pořadí, ve kterém žáci postupně provádějí požadované prvky,
9. osvědčuje se zařazovat opakovanou ukázku, kterou realizují sami žáci (žák ještě jednou ukáže co právě nacvičujeme),
10. na jízdě vybraného žáka popisujeme uzlové body techniky jízdy.

Úkolová metoda

Úkolová metoda znamená uložit žákovi určitý pohyb nebo pohybový prvek za takových podmínek, které jej donutí zvládnout požadovanou pohybovou dovednost. Tato metoda podporuje tvořivost a samostatné rozhodování žáků. Žák obdrží od instruktora určitý úkol, který plní dle vlastních pohybových dovedností a schopností. Například instruktor má v úmyslu nacvičovat brzdivý pluh, stanoví žákovi následující instrukci: „Sjížděj od kužele přímo a jakmile projedeš kolem dvou kuželů, co nejrychleji zastav, aniž bys zatočil!“

Použití úkolové metody je často vhodný především u mládeže a u začátečníků. Při výcviku, který má upevnit základní pohybové dovednosti ze všeobecné průpravy (např. rovnováha, skluz, cit pro lyže), je úkolová metoda efektivní a pro žáka přitažlivá. Pro zpestření výcviku je možné tuto metodu využít ve všech výukových stupních. Nevýhodou této metody je, že dítě nezná skutečný smysl prováděného cvičení a ani nezná nejlepší způsob provedení tohoto cviku. Samostatné řešení úkolu tak přináší nedokonalý způsob provedení. Účinné použití této metody proto vyžaduje určitou instruktorskou zkušenost, protože učitel musí správně vystihnout pohybový základ nacvičovaného prvku a podle toho stanovit pohybový úkol.

Problémová metoda

Tato metoda se používá především pro upevnění nacvičených pohybových dovedností, pro jejich uplatnění v různých podmínkách a pro uvědomělou volbu cviku vzhledem k aktuální terénní situaci. Žákovi zadáme pohybový problém, který žák musí vyřešit a samostatně provést. Pohybovým úkolem je například pokyn: „Sjeď tento úsek boulovitého svahu“, na rozdíl od slovní instrukce: „jeď tak, aby jsi vždy zapíchnul holi na bouli a byl v nejnižším postavení“. Jedná se o jízdu po volné trase, kterou instruktor určí pouze přibližně a kvalitu jízdy sleduje a koriguje. S problémovou metodou se setkáváme často při výcviku dětí a mládeže, ale je možné ji aplikovat i u nácviku techniky dospělých.

Herní metoda

Hlavním znakem této metody je fantazijní charakter, dobrodružství a emoce. Hra je především u dětí ve věku do 10 let nezbytnou součástí jejich světa. Při hře může, ale také nemusí, jít o prvenství. Jde především o prožitek žáků. Hra se podobá pohybovému úkolu v tom, že i zde je pozornost žáka odvedena od nácvikového záměru, který se toto neuvědomuje. Při hře instruktor často sleduje více cvičebních záměrů. Hry lze dělit na „malé“ a „velké“.

Malé hry jsou hry, které hrajeme na malém vymezeném prostoru, zabírají malý časový úsek a zabírají malou část výukové lekce. Například záměrem instruktora je nácvik zastavení pluhem ve vymezeném prostoru. Vytvoří z kuželů prostor, který bude představovat letiště a žáci „přistávají“ na přistávací dráze. Dalším cvičením pro účel průpravy jízdy na vleku je hra na „Klusácké závody“. Velké hry provádíme téměř výhradně na lyžích běžeckého typu. Jsou obdobou her v přírodě a více o nich je možné se dozvědět v publikaci: Brtník, Neuman Zimní hry na sněhu.

Soutěžní metoda

Soutěžní metoda má při výuce významné místo. Tato metoda se velmi často využívá a 11-15letých žáků, kteří rádi poměřují svůj výkon s výkony ostatních. Soutěž má u těchto věkových skupin svoji důležitou funkci a je silným motivem pro zvýšení cvičební výkonnosti žáků. Výzva typu: „Kdo dokáže rychleji“, „Kdo bude první“, „Kdo dokáže lépe“ aj. navodí ve skupině žáků vždy pozitivní atmosféru. Děti do soutěže nikdy nenutíme, soutěž je musí povzbudit, nikoliv odradit. Učitel musí volit soutěže tak, aby i slabší žáci mohli vyniknout, aby dokázali zvítězit třeba v soutěži družstev. Po ukončení soutěže je nutné vždy pochválit vítěze a povzbudit poražené. S ohledem na silný prožitek dětí při závodech se neosvědčuje zařazovat závody na konec vyučovací lekce. Každý by měl po skončení výuky odcházet v dobré psychické pohodě a s chutí pokračovat v další výuce.

1. dobrou přípravu a organizaci vlastní soutěže nebo závodu,
2. objektivní a spravedlivé rozhodování v průběhu i po ukončení soutěže
3. vyrovnanost žáků ve smyslu, aby soutěžící žáci byli na přibližně stejné úrovni lyžařské techniky a výzbroje,