Plány výuky, prázdný formulář, příklad seminární práce, tématické výstupy

 

Vymezení základních pojmů k problematice pohybových her -

 Cíle edukátorů vycházejí ze společných hledisek. Ta by se dala shrnout do okruhů ovlivňování vlastností osobnosti, stránky rozšiřování a prohlubování znalostí svěřenců a především působení na jedince prostřednictvím činností souvisejících s “pohybem” tj.  “pohybovými činnostmi”. Právě ve skutečnosti sledované a cílené “kultivace pohybu” spočívá jedinečnost a zároveň důležitost předmětů, které jsou spjaty bez ohledu na jejich název s pohybovými aktivitami. Pohyb resp.

Ø    “pohybové dovednosti” jako “….nejvyšší úrovně integrací vnitřních vlastností podmiňujících techniku pohybových činností vzhledem k zadaným pohybovým úkolům” (Čelikovský, 1990,  p.80) jsou ovšem kultivovány i na různých úrovních. Část společnosti je výrazně nakloněna sledování obvykle dobře zvládnutých pohybových dovedností, které jsou produktem specializovaného a obvykle dlouhodobého ovlivňování – tréninkovému procesu. Nelze ale zapomínat na pouhé uspokojování potřeby pohybu vedoucí spoustu členů populace k “rekreačnímu vykonávání pohybových aktivit”.  Zde nejde ani tak o kultivaci pohybových dovedností jako o příspěvek k zachování optimálního pohybového režimu, prevenci vzniku nežádoucích civilizačních chorob, psychické odreagování, prožití příjemných chvil s rodinou či přáteli. Zvýšit úroveň pohybového projevu je nutné i tam, kde došlo k postižení a handicapu, neboť dosažení určitého stupně ovládnutí  sebe sama  je  nutnou podmínkou  k  ovlivňování prostoru kolem sebe a vykonávání každodenních činností i zařazení do života společnosti.

     Uvedený pohled dokládá, s jak širokým spektrem aktivit v životě každého z nás je spjat “pohyb”. Ten je základní lidskou potřebou a zároveň prostředkem získávání četných zkušeností prostřednictvím prožívání, čímž formuje a utváří duševní bohatství každého individua.

    

     Řada lidských pohybových aktivit se zakládá na “hře” jako činnosti uskutečňované sama pro sebe. Ostatně, hra je považována vedle práce a učení za třetí lidskou činnost. Podle Huizinga je hra “…dobrovolná činnost, která je vykonávána uvnitř pevně stanovených časových a prostorových hranic, podle dobrovolně přijatých, ale bezpodmínečně závazných pravidel, která má svůj cíl v sobě samé a je doprovázena pocitem napětí a vědomím “jiného bytí”, než je “všední život”” (Huizing In Rýdl, 1993, s. 77). Abychom mohli definovat hru pro naše účely, je nutné přijmout omezující opatření, které by charakterizovalo “pohyb” (Mazal, 1995, 1998, Stibitz, 1982, Tomajko, Dobrý, 1999, aj.). Tato specifikace vychází především z charakteristických znaků činností uplatňovaných ve hře, cílů účastníků, užívaných pomůcek apod. Velmi zdařilý a problematiku vystihující je pohled Tomajka a Dobrého (1999). Teprve přívlastek “pohybová” dává termínu “hra” uspokojující dimenzi. Tomajko v hierarchii třídění “pohybových činností” pokládá na stejnou úroveň vedle

Ø    pohybových her (herních pohybových činností)

Ø    pohybové závody (závodivé pohybové činnosti) a

Ø    pohybové úpoly (úpolové pohybové činnosti) případně další pohybové činnosti (se zaměřením na estetiku apod.). V tomto materiálu se zabýváme

o     pohybovou hrou

“…jako současnou, soutěživou aktivitou dvou soupeřících stran, která probíhá nejen v neustále a nestandardně se měnících podmínkách herní situace, nýbrž i v neustále se proměňujících vztazích mezi těmito stranami, uvnitř těchto stran (jsou-li aspoň dvou-členné) a ve vztazích ke společnému předmětu” (Tomajko, Dobrý, 1999).

Jak Tomajko dále uvádí, lze výše zmíněné vztahy určit v podobě

a)     výlučné kompetice – kdy soupeří proti sobě jednotlivci (tenis, badminton, ringo – jednotlivci) a v podobě

b)     současné kompetice a kooperace – kdy dochází nejen k překonávání soupeře, ale i ke spolupráci s partnerem (dvou- a vícečlenné týmy – viz. basketball, tchoukball, beachvolejball, aj.)

Cíl soupeřících stran je v obou případech stejný – překonat soupeře rozdílem bodů či branek, což by mělo být vyústěním lepšího ovládání společného předmětu (míč, kroužek, létající disk, apod.) za podmínek, které přijali účastníci hry.

     Každá pohybová hra určuje svými pravidly také vztahovou dimenzi vůči:

a)     ostatním účastníkům hry (povolený způsob kontaktu ve hře – např. možnosti obránců zasahovat do průběhu realizace útoku soupeře, možnosti spolupráce hráčů, komunikace s rozhodčím aj.)

b)     prostoru (vymezení hrací plochy, cílové body, mety, další objekty na hřišti)

c)     společnému předmětu (míč, kroužek, létající disk apod.).

Na základě rozboru těchto vztahových dimenzí lze realizovat další případné členění, které zmiňuje také např. Tomajko (1999, p. 14). Na základě principů her a hlavních znaků rozlišuje:

a)     Hry invazivní, při kterých je utkání limitováno časem, přičemž o výsledku rozhoduje rozdíl získaných bodů za bodované činnosti (branky, body). Pro upřesnění dodávám, že přímý tělesný kontakt soupeřů v poli, který Tomajko rovněž zmiňuje (1999, p. 14) může a v některých hrách je výrazně upraven buď v rámci principů hry (tchoukball) nebo striktním znění pravidel (frisbee ultimate, korfbal).

b)    Hry založené na střídání práva k odehrání předmětu (Tomajko je nazývá jako “síťové). Utkání je v tomto případě limitováno dřívějším dosažením předem stanoveného počtu bodů, sad nebo her. Odehrání společného předmětu se děje po okamžiku překonání oddělující sítě nebo odrazu od stěny.

c)     Hry pálkovací, při kterých jsou hrající strany odděleny úderem pálky do hracího předmětu (míč, míček, kolík apod.). Limitujícím faktorem v utkání je obvykle počet vyautovaných hráčů.

     Institucionální schválení a zakotvení pravidel spolu s řízením soutěží ze strany mezinárodní či celostátní instituce nebo organizace je podmínkou k označení pohybové hry jako hry “sportovní” (velké). Jakmile nejsou tyto podmínky splněny, zůstáváme u termínu “pohybová hra”, popř. bez existence institucionálně zaštítěných pravidel u “drobných (malých) pohybových her”.

 

     Účastníci podílející se na pohybové hře jsou nuceni v souvislosti s cílem hry a v souladu s vývojem herních situací řešit celou řadu herních úkolů”. Na základě vnímatelných projevů spoluhráčů a soupeřů je hráčem realizována

Ø     “herní činnost jednotlivce”, kterou Dobrý rozumí “…každý pohybový akt zaměřený na řešení specifického herního úkolu” (1988, p. 7). Pro každou pohybovou hru je specifikována s ohledem na taktický záměr její realizace či herní účel. Dobře ovládaná herní činnost jednotlivce je opět výsledkem kultivace potřebné pohybové dovednosti nebo komplexu dovedností. Těsná provázanost herní činnosti jednotlivce s pohybovou dovedností pokračuje v podmínkách uplatnění ve hře jako

Ø     “herní dovednost”. Tu lze podle Dobrého chápat jako “…jakýkoli akt nebo celek, který se váže k řešení specifického herního úkolu, je výsledkem učení, praxe a zkušeností a představuje relativně trvalou změnu chování a jednání” (Dobrý, Semiginovský, 1988, p. 8). Herní dovedností se může obecně označit každá herní činnost jednotlivce, avšak nelze ji chápat jen jako pouhou “techniku pohybu” a vyčleňovat z ní metabolické procesy. Narůstající složitostí a komplexností mnoha herních činností jednotlivce tj. herních dovedností výrazně narůstá úloha edukace tj. kultivování těchto dovedností v podmínkách školní tělesné výchovy, oddílového formování dovedností nebo úzce specializovaného vrcholového tréninku. Je nutné podotknout, že každý jedinec vstupuje do tohoto systému kultivace pohybového projevu s určitými

Ø     pohybovými schopnostmi jako předpoklady pohybu, které jsou podle Schmidta “stálé a přetrvávající a spočívají v základu mnoha odlišných dovedností” (1991). Ve vztahu k pohybovým hrám a v nich uplatňovaných pohybových dovednostech považuji za nutné vyzvednout úlohu “nadřazených

Ø      koordinačních schopností nad schopnostmi kondičními při uskutečňování složitějších “technomotorických dovedností” (Schnabel, Harre, Borde, 1997, p. 115).

Ø     Koordinační schopnosti totiž představují “třídu pohybových schopností, které jsou přednostně podmíněny procesy pohybové regulace a znázorňují relativně pevné a generalizované kvality průběhu těchto procesů. Stávají se výkonnostními předpoklady k zvládnutí úloh s dominujícími nároky na koordinaci” (Schnabel, Harre, Borde, 1997, p. 115).

 

Hovoříme-li o tréninku jako o “…druhu edukačního procesu, založeném na komplexně psycho-biologicky chápaném pohybovém učení” (Dobrý, 2000, p. 8), je nutné se zmínit mimo psychické zejména o technicko taktické přípravě hráčů. Dílčí aspekty takovéto přípravy jsou vlastní každé pohybové hře a obecně o nich hovoří např. Choutka s Dovalilem (1987). Hráč v průběhu utkání uplatňuje celou řadu na sebe navazujících herních dovedností, jejichž suma dotváří

Ø    “herní výkon”. “Herní výkon je odrazem složitého komplexu herních dovedností realizovaných s ohledem na řešení herních úkolů v souladu s pravidly pohybové hry”.

Ø    “Týmový herní výkon” je “…založen na individuálních herních výkonech, které podléhají vzájemnému regulačnímu působení” (Dobrý, Semiginovský, 1988, p. 47), neboť odráží navíc realitu představovanou družstvem jako sociální skupinou. Zvýšení úrovně výkonu v pohybové hře může přinést především lépe osvojená a v utkání realizovaná pohybová dovednost.

Zvyšující se úroveň pohybových dovedností v podobě herních činností musí doprovázet také nárůst počtu optimálně takticky řešených herních úkolů, které se projeví zejména spoluprací v “herních kombinacích” i při uplatňování “systémů hry”.