Definice Klasifikace Diagnostika Metody rozvoje
VYTRVALOSTNÍ SCHOPNOSTI
o
Vytrvalostní
schopnosti umožňují provádět opakovaně pohybovou činnost submaximální, střední a
mírné intenzity bez snížení její efektivity, nebo působit proti určitému odporu
v neměnné poloze těla a jeho částí po relativně dlouhou dobu, popř. do
odmítnutí (Čelikovský)
o
Pohybová
schopnost umožňující déle trvající činnost střední až mírné intenzity bez
poklesu výkonu (Havlíčková)
o
Schopnost
odolávat únavě (Dovalil)
Pohybový
obsah vnějších projevů vytrvalostních schopností se projevuje ve třech
okruzích:
a)
opakovaně
prováděná pohybová činnost po dlouhou dobu, případně až do odmítnutí. Intenzita
zatížení se v průběhu trvání činnosti s přibývajícím časem zpravidla
snižuje (např. pádlování na kurzu vodní turistiky) např.
b)
kontinuální,
nebo přerušované pohybové zatížení stálé intenzity. Doba pohybového zatížení
je limitována možností udržet výchozí intenzitu např.
c)
dlouhodobé
působení proti stálému odporu při zachování výchozí polohy těla a jeho částí,
popřípadě s mírnou deformací podložky např.
Motorická
vytrvalostní výkonnost je biologicky určována schopností organismu dodávat
plynule pracující svalové buňce při déletrvajícím zatížení kyslík a živiny,
odvádět zplodiny látkové výměny a odolávat nepříznivým změnám ve vnitřním
prostředí prganismu v důsledku metabolického rozpadu.
Na
orgánové úrovni podmiňuje vytrvalostní výkon globální povahy především funkční
kapacita kardiopulmonální soustavy, vytvářená prvky jako je minutový objem
srdeční, transportní kapacita krve, arteriovenózní diference, srdeční frekvence
a další.
Na tkáňové
úrovni je třeba jako hlavní limitující činitele vytrvalostního výkonu
rozlišovat zejména strukturální a biochemické předpoklady. Určujícími prvky
strukturální subsystémové úrovně jsou např. poměr a počet rychlých a pomalých
svalových vláken, počet svalových mitochondrií, stupeň svalové kapilarizace pro
potřeby krevního zásobení svalu. Biochemické předpoklady zahrnují řadu prvků
funkční povahy, související s energetickým metabolismem, jako přeměna
látek a energií, aktivita oxidativních enzymů ve svalech, včetně těch, které
podporují vytrvalostní aktivitu svalu jako odolnost vůči acidóze, relativní
hypoxii aj.
V klasifikaci vytrvalostních
schopností se uplatňují dvě základní hlediska (dle Čelikovského)
o
strukturální – počet a topografické rozdělení
svalů zapojených v průběhu motorické činnosti
o
časové – doba trvání pohybového úkolu
(podrobněji viz příslušná přednáška)
Metody
rozvoje se v současnosti diferencují s ohledem na zdravotně
rekreační, nebo výkonnostní zaměření (viz část věnovaná zdravotně orientované zdatnosti). Metody můžeme rozdělit na
metody pro rozvoj lokální a globální vytrvalosti.
Metody pro rozvoj lokální
vytrvalosti
Jsou
vázány na oblast silových schopností a využíváme tedy metod kombinující účinek
síly a vytrvalosti. Paří sem metoda vytrvalostní,
izometrická a kruhová, které jsou
popsány v části věnované silovým
schopnostem.
Metody pro rozvoj globální
vytrvalosti
1. Intervalové metody (metody
přerušovaného zatížení)
- Extenzivní intervalová metody
- Intenzivní intervalová metoda
2. Metody souvislého (nepřerušovaného) zatížení
- souvislá metoda
- střídavá metoda
- fartlek
-kontrolní metoda
Intervalové metody
jsou
charakterizovány plánovitým členěním pohybové činnosti požadované intenzity na
fázi zatížení a zotavení. Intervaly odpočinku neumožňují plné zotavení.
Původní intervalová metoda
ovlivňuje
ve značné míře dýchací procesy, rozvoj srdečního svalu a aerobní výměnu ve
tkáních. Projevuje se poměrně rychlým zlepšováním VO2max , ale zdá
se, že dosažení zlepšení vytrvalostních schopností pouze touto metodou není
příliš stabilní.
|
Doba
trvání pohybové činnosti |
90 s. |
|
Intenzita
pohybové činnosti |
SF na
konci cvičení mírně nad anerobním prahem |
|
Interval
odpočinku |
Nejvýše
90 s. do poklesu SF ke 120 - 130 tepům za min. |
|
Charakter
odpočinku |
aktivní |
|
Počet
opakování |
Ukončit
cvičení neklesá-li SF na konci zotavného intervalu pod 140 tep.min |
Příklad záznamu srdeční frekvence při
běžeckém tréninku touto metodou.
Další varianta navržená švédskými
fyziology
|
Doba
trvání pohybové činnosti |
3-5 min |
|
Intenzita
pohybové činnosti |
Realtivně
maximální (co nejvyšší, ale taková aby bylo možné udržet rovnoměrné tempo ve
stanoveném intervalu) |
|
Interval
odpočinku |
3-5 min. |
|
Charakter
odpočinku |
aktivní |
|
Počet
opakování |
Nelze-li
danou intenzitu v dalších opakování udržet, cvičení ukončit |
Příklad záznamu srdeční frekvence při
běžeckém tréninku touto metodou.
Vzhledem
k tomu, že činnost v tomto režimu probíhá za vysoké spotřeby kyslíku
po delší dobu, je aerobní výkon mohutně stimulován a rozvíjen na vysokou
úroveň.
Pro stejné
účely je doporučována i metoda velmi
krátkých intervalů
jedná se o
několikasekundovou činnost střídanou stejně dlouhými intervaly odpočinku.
Vysoká intenzita má vést k tomu, aby pohybová činnost byla zabezpečována
opakovanou aktivací ATP-CP systému tak, aby nedocházelo k produkci
laktátu (v případě prodloužení cvičení se laktát opěvuje). Účinek zatížení
tohoto typu se projevuje jak ve směru anaerobním , tak i ve směru aerobním.
|
Doba
trvání pohybové činnosti |
10-15 s. |
|
Intenzita
pohybové činnosti |
Absolutně
vysoká |
|
Interval
odpočinku |
10-15 s. |
|
Charakter
odpočinku |
pasivní |
|
Počet
opakování |
Po dobu
20 - 30 min. |
Metoda dlouhých intervalů
slouží pro
rozvoj kvalitativní úrovně vytrvalostních schopností na úrovni anaerobního
prahu.
|
Doba
trvání pohybové činnosti |
8-20
min. |
|
Intenzita
pohybové činnosti |
Na
úrovni ANP |
|
Interval
odpočinku |
6-10
(15) min. |
|
Charakter
odpočinku |
aktivní |
|
Počet
opakování |
Podle
individuální trénovanosti cvičence |
Metody souvislého (nepřerušovaného)
zatížení
Pod tímto pojmem
se obecně chápe pohybová činnost, absolvovaná bez přerušení déle než 20 – 30
minut, intenzita zatížení je nízká nebo střední. To znamená, že pohybová
činnost probíhá téměř výlučně, nebo převážně v aerobním režimu.
Základní
parametry jsou
|
Doba trvání
pohybové činnosti |
30 min.
a více |
|
Intenzita
pohybové činnosti |
50 -70 %
VO2max (130- 180 tepů za min.) |
|
Minimální
intenzita by neměla klesnout pod (50% VO2max (cca 130 tepů za
min.) |
|
Nepřerušované
zatížení pro dlouhodobou a středně dobou vytrvalost je ve sportovní praxi
uplatňováno v podobě metod souvislé,
střídavé a fartlekové.
Souvislá metoda (celistvá, kontinuální, rovnoměrná)
znamená rovnoměrné nepřerušované zatížení nízké a střední intenzity
Příklad záznamu srdeční frekvence při
běžeckém tréninku touto metodou
Střídavá metoda je chápana jako nepřetržitá déle trvající
vytrvalostní zátěž, při níž se střídají zatížení různé intenzity podle předem
stanoveného plánu (rytmické či arytmické změny). V periodách zvýšené
intenzity se organismus nuceně dostává do kyslíkového deficitu, který je
následně vyrovnáván v dalším úseku při snížené intenzitě pohybové
činnosti.
Fartlek je specifickou variantou střídavé
metody, při níž se jako prostředku využívá běh v terénu. Program běhu je
libovolný, skládá se z rovnoměrného běhu,který je prokládán různě Dlouhými
zrychlenými úseky podle subjektivního pocitu trénujícího. (V původním konceptu
doslova „hra s tempem).
Je nutné
zdůraznit, že i při souvislých metodách lze zatížit organismus na úrovni
intenzity anaerobního prahu. Takzvaným „kontinuálním tréninkem“ rozumíme
jednorázové zatížení s intenzitou na úrovni individuálního anaerobního
prahu po dobu 20- 45 min. Toto zatížení vede k synchronizaci činnosti
všech zúčastněných systémů. Podle plánu lze částečně měnit intenzitu zatížení,
protože jinak hrozí nebezpečí tzv. „zafixování“ tempa, které poté měníme jen
s obtížemi. Po tréninku volíme převážně pasivní odpočinek do úplného
zotavení organismu.
Internetové odkazy
Silový a vytrvalostní
trénink mohou být vykonávány současně
Vysoké odpory a vysoce
intenzivní intervalový trénink nezvyšuje aerobní výkonnost
Aerobní trénink u dětí
ovlivňuje i anaerobní výkonnost
VO2max je nejlepším
predikátorem běžecké výkonnosti u „master“ atletů
Limity aerobního tréninku
u dětí
Denní rytmus a anaerobní
výkon
Steady state versus intervalová
práce předcházející cyklistickému výkonu
Odpolední trénink je nejvhodnější
pro aerobní adaptace
Aerobní práce je vhodnější
odpoledne než ráno
Intermitentní trénink má
vyšší nároky na transport kyslíku než souvislé metody
Jeden měsíc bez tréninku
signifikantně ovlivňuje pokles aerobní výkonnosti
Vytrvalostně trénovaní atleti
mají vyšší krevní objemy a zrychlené diastolické plnění srdce
Respirační trénink zlepšuje
respirační funkce nikoliv však aerobní kapacitu
Když anaerobní trénink
předchází tréninku aerobnímu
Kreatinová suplementace
zvyšuje svalovou vytrvalost