PaedDr. Ladislav Bláha, Ph.D.

Název	Hřiště, schémata	Odkazy, publikace	Foto	Kontrolní otázky
Badminton	ð q	ð q	ð q	ð q
Brennball	ð q	ð q	ð q	ð q
Floorbal	ð q	ð q	ð q	ð q
Frisbee	ð q	ð q	ð q	ð q
Fusvolejbal	ð q	ð q	ð q	ð q
Hokejbal	ð q	ð q	ð q	ð q
Indiaca	ð q	ð q	ð q	ð q
Korfbal	ð q	ð q	ð q	ð q
Lakrosse	ð q	ð q	ð q	ð q
Softball	ð q	ð q	ð q	ð q
Squash	ð q	ð q	ð q	ð q
Šimbal	ð q	ð q	ð q	ð q
Tetherball	ð q	ð q	ð q	ð q
Tchoukball	ð 1q 2q 3q	ð q	ð q	ð q
Trangleball	ð q	ð q	ð q	ð q

poznámka uživatelům: používání textu musí být v souladu se zněním autorských práv

§ zpět na úvodní stránku studijních opor a materiálů

§ zpět na stránky plánu předmětu - kombinovaná studia

§ zpět na stránky plánu předmětu - prezenční studium

§ zpět na úvodní stránku

Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem

Pedagogická fakulta

STUDIJNÍ MATERIÁL K PŘEDMĚTU

Velké pohybové hry

Sportovní hry s různým zaměřením

TV

PaedDr. Ladislav Bláha, Ph.D.

Materiál neprošel recenzním řízením ani jazykovou úpravou, slouží pro potřeby přímé výuky. S případnými dotazy, připomínkami a náměty je možné se obracet na autora textu. Text je průběžně obměňován a doplňován.

zpět na začátek dokumentu

Badminton

Badminton je individuální síťová hra, která se hraje za pomocí lehkých raket a speciálně uzpůsobených míčků ve tvaru košíčku. Hra se vyznačuje zvláštní úderovou technikou, která umožňuje střídání rychle a pomalu letících míčů za přispění intenzívní a velmi citlivé práce zápěstí, rychlými krátkými přesuny po dvorci a střídání obranné fáze hry s útočnou. Závodní formy badmintonu se hrají ve čtyřech (čtyřhra) účastnících (rovněž smíšené páry) nebo ve dvojicích. Zatímco rekreační podoba badmintonu se obejde bez sítě a smyslem hry je pouhé přehrávání si míčku, závodní podoba vyžaduje přesně vymezenou hrací plochu s neklouzavým povrchem. Hřiště je rozděleno sítí, která umožňuje soupeření v uplatňování technicko taktických badmintonových dovedností.

Cíl a průběh hry

Cílem soupeřících jednotlivců nebo dvojic je překonat soupeřící stranu rozdílem vítězných setů, které je možné získat dosažením vymezeného množství bodů. Hráči se snaží odehrát povoleným způsobem míček na soupeřovu polovinu hřiště tak, aby se zde míček dotkl země, nebo usilují o chybu soupeře. Míček se uvádí do hry podáním z „pole podání“ přes síť do „pole podání“ soupeře. Soupeř podle možností odehrává míč zpět útočným nebo obranným úderem. Přehrávání míče obvykle švihovými údery se často děje za náhlých změn rytmu hry, rychlých přesunů a výpadů, střídání krátkých – těsně za síť letících nebo naopak dlouhých míčů.

Stručná pravidla hry

Hřiště, používaný materiál

Badminton se hraje na nejlépe krytém hřišti s přiměřeně velkým prostorem vně jeho obvodu a nad hrací plochou. Hřiště pro dvouhru i čtyřhru jsou stejně dlouhá – 13,40m, pro široké pro čtyřhru 6,10m, pro dvouhru je ale užší - 5,18m. Hřiště je rozděleno sítí ve výšce 155cm s povoleným provisem 152,5cm na dvě stejné poloviny. Ve vzdálenosti 198cm spojují rovnoběžně se sítí postranní čáry na každé straně hřiště přední čáry pole podání. Pole podání jsou pravé a levé, tj. prostor vně od přední čáry pole podání směrem od středu hřiště je opět rozdělen na dvě stejné části. Pro dvouhru jsou tak pole podání široká 2,59m a dlouhá 4,72m. U čtyřhry je však pole podání zkráceno o 76cm od koncové čáry hřiště, je však rozšířeno na postranní čáru hřiště o 46 cm.

Ke hře se používají rakety s vejčitou hlavicí, s tenkou rukojetí a držadlem čtvercovitého průřezu. Čtvercový výplet je strunný nebo nylonový. Hmotnost rakety by neměla přesáhnout 170g. Badmintonové míčky se používají péřové nebo umělohmotné. V korkové základně by mělo být zasazeno 16 pevně spojených per. Tvar míčku zaručuje odpovídající letové charakteristiky – správně udeřený míček sice prudce vyletí, poměrně náhle brzdí, ztrácí rychlost a pro značný odpor vzduchu a dopadá na zem. Nevhodný míček po stejném úderu rychlost ztrácí pozvolna, nedojde k rychlejšímu přibrždění, na zem dopadá ve větší vzdálenosti pod ostřejším úhlem. Takové míče nejsou ani v souladu s pravidly a v rámci osvojování nových dovedností jsou krajně nevhodné.

Badm – obr. č. 1

Hrací doba, způsob hry

Jako síťová hra i tato má přesně stanovenu délku trvání hry. Vítězem utkání se stane hráč nebo dvojice, která dříve vyhrála předem daný počet vítězných setů. Set v badmintonu se hraje do 15 bodů (muži, čtyřhra – muži, ženy, smíšené páry) nebo u žen do 11 bodů. Za stavu 14:14 v prvním případě nebo 10:10 v druhém může dojít k nastavení setu vždy o dva body (do 17 nebo 13 bodů), pokud si to strana, která dříve dosáhla 14 (10) bodů přeje. V polovině rozhodujícího setu (8 nebo 6 bodů) dochází ke změně stran.

Body získává pouze podávající strana po úspěšně zahraném míči nebo chybě soupeře. Dojde-li k chybě podávající strany nebo úspěšně zahranému míči stranou přijímající, znamená to ztrátu míče pro podávající stranu.

Hráči, podání a způsob hry

Dvouhra:

Ve dvouhře nastupují proti sobě dva hráči, kteří losem rozhodují o postavení na straně a právu zahájit hru podáním. Podávající hráč se v případě sudého počtu vlastních získaných bodů (0, 2, 4 atd.) staví do pravého pole podání a podává diagonálně do pravého pole podání soupeře. V případě lichého počtu bodů následuje podání z vlastního levého pole podání do levého pole podání soupeře. Příjem je odehrání míče přijímající stranou obranným nebo útočným úderem, následuje soupeření do rozhodnutí.

Čtyřhra:

Do čtyřhry nastupují dvě dvojice hráčů. Losem rozhodují o postavení na straně a právu zahájit hru podáním. Hráč strany, která zahajuje utkání podáním, podává z pravého pole podání diagonálně do pravého pole podání soupeře. Přijmout podání může pouze hráč, který má stanoveno, že při uvedení míče do hry má být ve vlastním pravém poli podání. Po příjmu a odehrání míče na podávající stranu může již pokračovat do rozhodnutí vždy libovolný hráč strany, na kterou má směřovat míč.

Pokud je podávající hráč strany zahajující utkání úspěšný, vymění si s partnerem postavení a přejde do levého pole podání, odkud opět podává diagonálně na druhého hráče soupeřící strany. Takováto výměna se opakuje, dokud nedojde k vlastní chybě nebo úspěšně zahranému míči ze strany přijímající strany. V takovém případě přejde právo podání na soupeře – konkrétně hráče, který má momentálně určeno postavení hráče v pravém pole podání. Ten podává z vlastního pravého pole podání diagonálně na hráče v pravém poli podání soupeře. Pokud je úspěšný, přechází vždy do druhého pole podání a střídá tak hráče na příjmu. Dojde-li však k vlastní chybě nebo úspěšně zahranému míči soupeřem, nastává „první ztráta“ a míč se předá druhému hráči dvojice, aby pokračoval na podání. V tomto případě nedojde k výměně místa na podávající straně! Druhý podávající hráč pokračuje podáváním a výměnami míst (polí podání) s partnerem do okamžiku, dokud nedojde k „druhé ztrátě“, tj. ztrátě práva podání a tím i možnosti získávat body. Podobně tak se již postupuje u soupeře (opět podává hráč z pravého pole podání) a dál do ukončení hry. V rámci ulehčení výkladu těchto pravidel platí:

„Míček při podání neustále střídá pravou a levou stranu. Je-li podávající strana úspěšná, doprovází podávající hráč míček. Je-li neúspěšná, podávající hráč stojí…“

Platí také, že strana získává body 2x za sebou. V praxi to znamená, že může dojít vždy skokově k nárůstu počtu získaných bodů.

Podání

Podání je uvedení míče do hry. Je to koordinačně náročnější pohybová dovednost. Obvykle se podává švihovým úderem spodním obloukem. Doporučuje se podáním zatlačit soupeře do defenzívy. Pro různé výkonnostní kategorie hráčů to většinou znamená zahrát vysoko letící míč, který by se prakticky kolmo snášel ke koncové čáře soupeře. Z taktických důvodů se však takto zahraná podání prokládají krátkým podáním, při kterém je míček zahrán nízko nad sítí a snáší se pod ostřejším úhlem těsně za přední čáru pole podání. Způsob zahrání podání však podléhá řadě faktorů, přičemž rozhoduje technicko taktická vyspělost podávajícího hráče, postavení soupeře na příjmu apod.

Podání podléhá následujícím pravidlům:

§ Chodidla podávajícího hráče musí být v okamžiku úderu v kontaktu s polem podání.

§ V okamžiku úderu rakety do míčku musí být ruka, která raketu drží, pod úrovní pasu podávajícího hráče.

§ V okamžiku úderu rakety do míčku musí být hlavice rakety pod úrovní ruky, která raketu drží.

§ Podání se opakuje, pokud se míček po podání dotkne sítě a dopadne do správného pole podání, popř. soupeře zasáhne.

§ Podání se opakuje pokud dojde během podání nebo v průběhu hry k takovému poškození míčku, že výrazně ovlivní průběh hry.

V průběhu hry musí být zasahován přímo za letu v jakékoli výši. Nesmí dojít k doteku hráče nebo rakety se sítí. Míček se však sítě dotknout může a není to chybou.

Co je vyžadováno od účastníků?

V badmintonu se uplatňují koordinačně náročnější pohybové dovednosti. Hlavní důraz je kladen na správnou úderovou techniku, řešení časoprostorové struktury pohybů, relativně dynamický pohyb po hřišti. Správná úderová technika se výrazně promítá do úspěšnosti odehrávaných míčů. Úder vychází z velkých svalových skupin trupu (rotace), přes ramenní a loketní kloub a je ukončen švihovou prací zápěstí. Pohyb zápěstím dodává raketě, resp. hlavici značnou rychlost. V tomto směru působí záporný transfer ve vztahu k úderové technice tenisu. Obvykle rychlý pohyb po dvorci by se měl omezovat na přesun prostřednictvím 3-5 kroků a výpadem se snížením těžiště. Pro ovládnutí dvorce je nutné také rychlý návrat na „T“ – strategický střed vlastního hřiště.

zpět na začátek dokumentu

Brennball

Brennball je pálkovací hra, která se vyznačuje mj.:

§ jednoduchým způsobem uvádění míče do hry,

§ stejně dlouhým časovým úsekem pro činnost v útoku i v obraně pro obě družstva a

§ aktivnějším zapojením účastníků do hry.

Hra je charakterizována jednoduchými pravidly, oddělenou hrou družstva v útoku a hráčů pole, intenzívním pohybem a zapojováním hráčů v útoku do činnosti, uplatňováním relativně jednoduchých dovedností a používáním finančně nenáročného materiálu. Je vhodná pro početně větší kolektivy, k jejímu provozování postačí i méně upravené hrací plochy např. v běžných přírodních podmínkách.

Cíl a průběh hry

Cílem zúčastněných družstev je získat v utkání více bodů za součet bodovaných činností v útoku i v obraně než družstvo soupeřící.

Úkol hráčů v útoku odpovídá principům běžných pálkovacích her. Družstva ale mají pro svoji činnost určený časový úsek. Hráči nastupují ve stanoveném pořadí s pálkou a míčkem do prostoru odpaliště, ze kterého po vlastním nadhozu uvedou odpalem do výseče míč do hry. Položí pálku a snaží se po absolvování dráhy vymezenou metami doběhnout domů za tzv. „hlavní čáru“. Podle potřeby se může zastavit na jedné z met, které jej chrání a oběh může dokončit nebo se posunout na metu následující po odpalu dalším hráčem v pořadí. Za podařené oběhy se získávají body.

Obránci – hráči pole brání útočníkům v získávání bodů a sami získávají body za bodované činnosti. Útočníkům brání v obíhání met rychlým zpracováním odpáleného míče a přihozením za hlavní čáru svému zástupci – „brennerovi“. Ten ve vymezeném prostoru a dohodnutým signálem („Brenn!“) končí rozehru a tím možnost postupu po metách. Signál je pro rozhodčího rozhodující pro posouzení úspěšnosti postupu hráčů v útoku. Hráči, kteří nebyli v tento okamžik chránění na metách (na metě může být více hráčů), jsou označeni jako „spálení“ a potrestáni ústupem na první metu. Tím se oddaluje (někdy i několikanásobně) doběh hráče, zisk bodů a často to vede k narušení pořadí hráčů na pálce (bodový přínos hráčům pole). Hráči v útoku mají více možností získávat body, proto se také snaží maximálně urychlit uvádění vlastních hráčů do hry odpalováním. Pokus odpálit míč povoluje rozhodčí zřetelným signálem. Dojde k tomu až po ukončení veškerých aktivit na hřišti a po přidělení bodů a jejich zanesení do zápisu o utkání.

Stručná pravidla

Hřiště

Hřiště je rovinatá plocha o rozměrech 30x50m. Podle nákresu (viz. obr. č. ) je tvořeno vnitřním polem o rozměrech 28x20m, přičemž podle úrovně dovedností účastníků je možné jej rozměrově upravovat. Vnitřní pole se částečně kryje s pravoúhlou výsečí, do které je možné odpalovat. Základna obou ploch vychází z „hlavní“ nebo také „cílové čáry“, která odděluje box pálkařů, první metu a metu pro brennera i prostor zapisovatele od prostoru určeném pro pohyb polařů a běžců mezi 1. metou a cílem. Vnitřní rohy 2. a 3. mety jsou spojeny čarou, která je rovnoběžná s čarou hlavní. Ta se zároveň protíná se spojnicí vnitřních rohů mety 1. s 2. a spojnicí mety 3. s bodem vzdáleným 28m od mety č. 1. Uprostřed hlavní čáry je vyznačen prostor pro pálkaře („odpaliště“). Mezi ním a prostorem pro hlavního rozhodčího je meta „brennera“ (spalovače) o rozměrech 1x1m vzdálená od hlavní čáry 1m.

Bren – obr. č. 1

Hráči, doba hry a používaný materiál:

Hry se zúčastňuje na obou stranách stejný počet hráčů (nejlépe 11). Obě družstva mají k dispozici stejný čas na pálce (obvykle 12minut – doporučuje se upravit podle počtu a úrovně účastníků). O způsobu zahájení rozhodne los. Po ukončení hry v útoku (obraně) se úlohy družstev vymění. Pro hru se používají ploché pálky (60cm popř. 47,5cm pro děti), tenisový míček a mety nebo značky, které je mohou nahradit. Pro zřetelnou signalizaci rozhodčích se doporučuje použití praporků.

Hra v útoku:

• Pálkaři odpalují po vlastním nadhozu v pořadí uvedeném v protokolu (za porušení je 5 bodů pro polaře).
• Běžci postupují teprve po uvedení míče do hry.
• Počet pokusů o odpal není omezen.
• Po zdařilém odpalu pálkař položí pálku a může postupovat vně met č. 1, 2, 3 až do překročení hlavní-cílové čáry.
• Body jsou přiděleny podle způsobu oběhu (6 nebo 1 bod).
• „Spálený“ běžec se musí vrátit na první metu oběhem vně všech met.
• Hráč si nesmí zkrátit vzdálenost během přes vnitřní pole.
• Na metě může stát více hráčů, kteří se také mohou předbíhat.
• Pokud jsou hráči na metách a „nikdo není na pálce“, jde odpalovat hráč uvedený v pořadí podle zápisu.

Hra v obraně

• Hráči v poli jsou rozmístěni libovolně tak, aby nepřekáželi v běhu útočníkům.
• Jeden z polařů - brenner se pohybuje pouze za hlavní (cílovou) čarou a nesmí ji překročit ani přesáhnout.
• Brenner zpracovává míče, které mu přihráli hráči z pole a na své metě s míčkem v ruce dohodnutým zvukovým signálem („Brenn!“) zavírá hru.
• Rozhodčí v tento moment posoudí, zda běžci jsou již chráněni na metách nebo naopak a přiděluje body.
• Braenner odevzdá míček k boxu pálkařů.

Přidělování bodů:

Družstvu pálkařů se připisují:

§ 1 bod za oběh všech tří met a překročení cílové čáry s přerušením na některé z met

§ 6 bodů za nepřerušovaný oběh „domů“ (Home run)

§ 4 body za chybu braennera (překročení hlavní čáry, přesah rukou při zpracování míčku).

Družstvu polařů se připisují:

§ 1 bod za chycení odpáleného míčku přímo ze vzduchu do obou rukou (i mimo výseč)

§ 2 body za chycení odpáleného míčku přímo ze vzduchu do jedné ruky (i mimo výseč)

§ 1 bod za „spáleného“ – tj. za hráče, který nedosáhl mety před signálem „Brenn!“ nebo za situaci při zkrácení oběhu přes vnitřní pole.

§ 6 bodů v situaci „Není nikdo na pálce“ (nemá kdo odpalovat).

§ 5 bodů za úmyslné porušení pořadí pálkařů na pálce.

Činnost rozhodčích a zapisovatel:

Hlavní rozhodčí je obvykle u cílové čáry. Mimo jiné hlásí zapisovateli přidělené body a zřetelně signalizuje pokračování ve hře dalším odpalem. Zapisovatel spolupracuje s hlavním rozhodčím a zaznamenává potřebné údaje do připraveného zápisu o utkání.

Co je vyžadováno od účastníků?

Ve hře se především uplatňují přesuny na krátkou vzdálenost. V útočné fázi hry se běh na kratší vzdálenosti opakuje s vyšší frekvencí. Ve fázi obrany se vyžaduje zvládnutí chytání a házení míčku. Jednoduchý způsob odpalování může být základem pro kultivaci této dovednosti ve složitějších hrách.

zpět na začátek dokumentu

Floorball

Floorball je dynamická branková sportovní hra, která vychází z podobných principů jako hry hokejového typu. Pravidly a používaným náčiním je uzpůsobena pro podmínky sportovních hal a tělocvičen. Během hry dochází:

• k častému střídání fáze útočné s obrannou přenášení hry před obě branky
• k intenzivnímu zapojování účastníků do řešení herních situací.
• použité materiály, aplikovaná pravidla přispívají vysoké intenzitě a bezpečnosti hry.

Cíl a průběh hry

Cílem družstev je překonat soupeřící družstvo rozdílem vstřelených branek. Branky lze dosáhnout prostřednictvím uplatňování specifických dovedností založených na ovládání míčku a spolupráci hráčů, kteří usilují o překonání soupeřova brankáře.

Hráči v útoku:

Hráči v útoku uplatňují herní dovednosti, které jsou orientovány na manipulaci s děrovaným míčkem floorbalovou holí a spolupráci při řešení herních situací. Patří k nim dribling, vedení míčku, uvolňování s míčkem a bez míčku, jeho zpracování a přihrávání, střelba, dorážení a tečování, vhazování míčku. Ojediněle uplatňované nebo sled těchto herních činností probíhající často za spolupráce více hráčů umožňuje útočícímu družstvu ohrozit nebo překonat soupeřícího brankáře, který není vybaven holí.

Hráči v obraně obecně usilují o zamezení útoku soupeře a získání míčku za účelem realizace vlastního útoku. Obsazují hráče s míčkem a bez míčku, snaží se ve vhodný okamžik míč odebrat. V mezích svých možností brání na spojnici střílející hráč – branka proniknutí střel blokováním.

Stručná pravidla

hřiště

Floorball je hrán na pravoúhlém, v rozích zaobleném, hřišti 40x20m (26x14m pro malý floorball) ohraničeném 50cm vysokými mantinely. Hřiště je rozděleno na dvě poloviny, dále je vyznačeno velké a malé brankoviště, brankové čáry a body pro vhazování (viz. obr. č. ). Branky o rozměrech 160cm (šířka) x115cm (výška) x 65cm (hloubka) jsou umístěny přední částí na brankových čarách.

Obr. č.

Hrací doba a počet hráčů

Utkání je hráno po dobu 3x20 minut se dvěma desetiminutovými přestávkami. Čas se zastavuje po vstřelení branky, dále při trestání nebo trestném střílení, při time-outu popř. na pokyn rozhodčího. Na hřišti se pohybuje po šesti hráčích každého družstva – vždy 5 hráčů v poli a 1 brankář. Hráči se s náhradníky mohou střídat kdykoli v prostoru střídání. Minimální počet hráčů - čtyři. Hráči v poli používají ke hře speciální hokejky. Pouze brankář je bez hokejky, je však vybaven celoobličejovou ochranou a může použít helmu, rukavice popř. další výstroj za účelem ochrany těla.

Průběh hry, vybraná pravidla

Zapojení účastníka do hry je variabilní podle vývoje herních situací. V jejich rámci dochází také k přerušování průběhu utkání. Hra se navazuje prostřednictvím standardních situací. Hru lze navázat:

• Vhazováním - zúčastňuje se jeden hráč z každého týmu, přičemž zaujmou vůči sobě čelné postavení (chodidla kolmo na středovou čáru) a hokejka je umístěna tak, aby čepele hokejek byly rovnoběžně se směrem útoku. Ostatní hráči jsou vzdáleni minimálně 3m.

a) provádí se na středovém bodě na začátku každé třetiny a po vstřelené brance.

b) Vhazováním na nejbližším bodě pro vhazování podle pozice míčku při přerušení hry (přerušení hry v důsledku zničení míčku, posunutí branky, poškození mantinelu aj.).

• Rozehrání v případě, že míč opustil hřiště. Rozehrání přihrávkou je „přiklepnutím“ míče ze vzdálenosti 1,5m od mantinelu (nikdy za úroveň brankové čáry). Přímo z rozehrání nelze vstřelit branku. Soupeři se do okamžiku zahájení rozehrání drží ve vzdálenosti min. 3m.

Volný úder se nařizuje za přestupky, které lze v určitých případech trestat i vyloučením nebo trestným střílením. K přestupkům patří mj.:

• zasažení, blokování nebo zvednutí soupeřovy hokejky,
• zasažení soupeřovy nohy nebo ruky,
• zvednutí čepele hokejky při nápřahu nebo přepřahu v rámci úderu do míče nad úroveň pasu,
• zvednutí hokejky nad úroveň soupeřovy hlavy,
• hraní částí hokejky nebo těla nad úrovní kolen,
• vložení hokejky, nohy či chodidla mezi soupeřovy nohy,
• strkání, vrážení nebo tlačení na soupeře,
• kopnutí do míče 2x za sebou nebo přijetí přihrávky od spoluhráče nohou,
• pohyb hráče v malém brankovišti,
• posunutí branky,
• zasažení míče ve výskoku,
• opuštění brankoviště brankářem celým tělem při výhozu,
• držení míče brankářem déle než tři vteřiny
• druhé přijetí přihrávky od spoluhráče, aniž by míč mezitím přešel středovou čáru nebo byl pod kontrolou soupeře.

Volný úder se provádí „přiklepnutím“ z místa přestupku s tím, že není zahráváno blíže než 3,5m od malého brankoviště a za prodlouženou brankovou čarou. Zahrávající nemusí čekat až soupeř zaujme postavení, které je pro něho minimálně 3m.

Trestné střílení se nařizuje za přestupky vedoucí k volnému úderu nebo vyloučení v právě probíhající gólové situaci. Lze jej však odložit, pokud stále probíhá gólová situace. Provádí ze středového bodu tak, že proti sobě nastupují pouze střílející hráč a soupeřící brankář. Střílející hráč vede míč pouze vpřed a snaží se přímo vstřelit branku. Jakmile se brankář dotkne míče, je trestné střílení ukončeno.

Tresty ve florballe jsou různé podle míry a charakteru provinění. Provinivší se hráči se vylučují tak, že oslabené družstvo může hrát při minimálním počtu čtyřech hráčích. Další tresty se odkládají, dokud nevyprší první trest. Menší trest – vyloučení na dvě minuty – se nařizuje např. za blokování nebo zvednutí soupeřovy hokejky, provinění se nebezpečnou hrou, strkání, podrážení, držení, bránění a zdržování ve hře,apod. Pokud soupeř vstřelí během tohoto vyloučení branku, může se hráč vrátit do hry. To neplatí v případě většího – pětiminutového trestu nařizovaného za násilné a nebezpečné údery hokejkou, hákování, hození hokejky a hrubé strkání apod. Dalšími tresty jsou již osobní tresty a vyloučení do konce utkání, které jsou obvykle nařizovány za nesportovní chování, účast v šarvátce, závažné technické přestupky apod.

Varianta malého floorballu je vhodná pro podmínky menších sportovních hal a tělocvičen. Je hrána na hřišti o rozměrech 26x14m pro 4 hráče družstva v poli za dohledu jednoho rozhodčího. Branky jsou menší – 90cm (šířka) x 60cm (výška) x 40cm (hloubka), upravené je i brankoviště – 3m x 1,5m. Hrací doba je snížena na 2x15 minut. Rozehrání autu se děje ze vzdálenosti 1m od mantinelu. Pravidla jsou obdobná jako u velkého floorballu. Tresty jsou v pořadí volný úder, vyloučení na dvě minuty, trestné střílení (za faul v brankové příležitosti).

Co je od účastníků vyžadováno ?

Realizace herních činností vyžaduje odpovídající úroveň vytrvalostních, rychlostních a koordinačních schopností. Pro provozování na běžné úrovni je dostačující zvládnutí základní manipulace s umělohmotnou holí a lehkým děrovaným míčkem. Herní výkon ve floorballe je realizován prostřednictvím řady herních činností jako jsou vedení míčku, jeho přihrávání, střelecké pokusy aj

zpět na začátek dokumentu

Frisbee

Frisbee v sobě zahrnuje velkou oblast celé řady pohybových her a soutěží a tzv. freestylových disciplín (zejména manipulace s diskem). Hracím předmětem je disk(y), který umožňuje provozovat celou řadu soutěží (vzdálenost hodu, přesnost hodu, počet přihrávek, počet hodů pro překonání vymezené tratě apod.). Zároveň umožňuje realizaci pohybových her pro menší i větší skupiny účastníků, přičemž řada těchto aktivit je založena na známých principech. Vedle řady individuálních disciplín je frisbee známé také díky sportovní – pohybové hře Frisbee-ultimate, která vychází z principů jiných známých her.

Frisbee-ultimate

Frisbee-ultimate je kolektivní hra invazívního typu založená na principu přihrávání si disku mezi členy družstva, kteří usilují o zachycení přihrávky od spoluhráče ve stanoveném prostoru soupeře. Hra se vyznačuje četnými zvláštnostmi, přičemž za ty nejdůležitější lze pokládat relativně vysoké nároky na kardiorespirační systém, praktickou bezkontaktnost, vedení boje velmi férovým způsobem a aplikaci pravidel, která umožňují absenci rozhodčího.

Cíl a průběh hry

Cílem hry je překonat soupeřící družstvo rozdílem získaných bodů, které jsou přidělovány za chycení přihraného disku spoluhráčem v tzv. koncové zóně soupeře. Hra je charakteristická sledem základních herních činností jako jsou házení a chytání disků, přičemž v rámci kooperace a týmové spolupráce dochází k častému přesouvání se hráčů za účelem výběru lepšího postavení pro přijetí případné přihrávky a uchování možností vlastnit disk a tím pokračovat v útoku. U obránců se nejvíce objevují snahy svým postavením bránit v možnosti odehrát správným a přesným způsobem disk spoluhráči útočníka. V konečné podobě se jedná o ztížení postupu útoku, zabránění přijetí finální přihrávky do koncové zóny nebo získání disku do svého držení prostřednictvím jeho sražení nebo zachycení.

S diskem nelze běhat, nesmí se dotknout země nebo předmětu mimo hřiště. Pro získání disku v průběhu hry je možné chytit disk soupeře v letu, srazit je na zem nebo donutit soupeře k chybě (nechycení a pád na zem, držení disku déle než 10s. Hra je bezkontaktní, nelze se dotknout disku, který je v držení hráče.

Fris – obr. č. 1

23m 64m 23m

37m

Discathlon

– soutěžící s dvěma disky absolvuje co nejrychleji vytčenou trať v přírodě. Odhodí disk, s druhým diskem doběhne na místo dopadu prvního disku, odhodí druhý disk atd. Disk musí prolétnout mezi určenými body.

Guts

– přehazování disku mezi dvěma družstvy, které stojí v řadách proti sobě ve vzdálenosti 14m. Smyslem hry je „prohodit“ disk skrz soupeřící řadu (omezený prostor jako „branka“).

Double disc court

podobně jako ringo – místo sítě se používá volná plocha mezi hracími plochami. Nelze držet dva disky a usiluje se o to, aby disk dopadl do soupeřova pole.

Fris – obr. č. 2

13m 17m 13m

13m

Co je od účastníků vyžadováno?

Základem dobré manipulace s diskem je prudký švihový pohyb zápěstím, který vychází ze správného držení disku. To umožňuje odhazovat disk bekhendem, forhendem i přes hlavu a podle naklopení disku i rovně nebo obloukovitě letící. Chytání disku se doporučuje optimálně načasovaným stiskem disku mezi dlaněmi, přičemž ruce jsou mírně před tělem, levá (pravá dlaň směřuje vzhůru a ve správný okamžik dojde k „přiklopení“ dlaně druhé ruky („ptačí zoban“). Podle zvoleného typu aktivity se vychází z potřebné úrovně koordinačních schopností a rychlostních popř. vytrvalostních schopností.

zpět na začátek dokumentu

Fusvolejbal

Fusvolejbal je síťová hra, která je charakteristická uplatňováním dovedností používaných ve volejbalu i nohejbalu (je možný i název „Hraj čím umíš“). Utkání se odehrává na obdélníkové hrací ploše, která je v polovině rozdělena sítí. Smyslem hry je zahrát na polovinu hřiště soupeře míč dovoleným způsobem tak, aby se míč minimálně dvakrát za sebou dotkl hrací plochy nebo došlo k chybě soupeře. Hra je svým založením vhodná jak pro sportovní tak i pro rekreační provozování a umožňuje vytvářet i koedukované páry. Široké možnosti uplatnění celé škály dovedností umožňují podle Šebrleho ( 1991, p. 98) „…upouštět od zažitých volejbalových a nohejbalových stereotypů a dovoluje jim vytvářet celou řadu nových technických variant.“

Cíl a průběh hry

Cílem dvojic, které nastupují proti sobě každá na opačné straně hřiště je překonat soupeřící dvojici rozdílem počtu vyhraných setů, které lze završit deseti vyhranými rozehrami v průběhu utkání. Jednotlivé rozehry končí ziskem bodu (a zároveň práva podání) pro jednu nebo druhou dvojici. Bod získává dvojice, které se podařilo v souladu s pravidly umístit do pole soupeře míč, jenž se minimálně dvakrát za sebou dotkl hrací plochy nebo pokud donutila soupeřící dvojici k chybě (např. míč odehrán do sítě nebo mimo hrací plochu).

Míč se uvádí do hry podáním (kopem nebo volejbalovým podáním) křížem do vymezeného prostoru na soupeřově poli. Přijímající strana má k dispozici dva kontakty s míčem. Snaží se míč přijmou a zároveň nahrát a v souladu s pravidly zaútočit zpět. Úderová technika uplatňuje dovednosti z nohejbalu a volejbalu. Mezi údery do míče může dojít maximálně k jednomu odrazu míče od země. Výměna pokračuje do završení útoku.

Základní způsob hry v útoku a obraně

Možnost odehrát míč nejen horními i dolními končetinami, ale i hlavou a hrudníkem umožňuje hráčům reagovat na vývoj herní situace velmi variabilně. Zároveň tak konstrukce hry vytváří větší prostor ke společné herní činnosti těm, kteří upřednostňují pouze jeden z typů techniky a za jiných okolností by se společné hry nemohli zúčastnit. Nedostatky herních dovedností v jedné oblasti (kopací technika) lze úspěšně nahradit dovednostmi z oblasti jiné (odbíjení obouruč vrchem, spodem). Fusvolejbal na vysoké úrovni může být charakterizován rychlým uplatňováním variabilně volených herních dovedností s úmyslem odehrát také překvapivě vedené útočné údery.

Stručná pravidla

Prostor ke hře a používaný materiál:

Hřiště je tvořeno obdélníkem o rozměrech 18x9m rozděleném na dvě čtvercové poloviny středovou čarou a sítí ve výšce 125cm nad úrovní hrací plochy. Ve vzdálenosti 3m od středové čáry směrem k čarám koncovým vedou rovnoběžně s nimi čáry vymezujícími na každé polovině „přední omezenou zónu“. Z přední omezené zóny není možné odehrát míč přes síť do poloviny soupeře horními končetinami. Dovoleno je tu pouze míč rukou vybírat. Spojnice středů koncových čar rozděluje na obě poloviny hřiště na stejně velká pole podání. 20 cm za koncovou čarou jsou 15-ti cm čáry vymezující „zónu podání“. Zóna podání široká 3m začíná v prodloužení postranní čáry směrem ke středu koncové čáry. Ke hře se používá lepený (semišový) míč o obvodu 68-78 cm.

Fusv – obr. č. 1

Hráči:

Do utkání nastupují dvě dvojice hráčů, přičemž los určí volbu strany nebo zahájení hry podáním. Každá dvojice si stanoví, který hráč na začne podávat a který přijímat. Podávající hráči jsou v pravém poli podání a podávají do zisku pěti bodů vlastním družstvem, po zbytek setu podává jejich spoluhráč. V tomto pořadí se pokračuje i v dalších setech. Stejně tak je to s příjmem podání.

Podání – uvedení míče do hry

Ve hře podává vždy ta strana, která získala předcházející bod (nebo právo podávat, pokud je dohodnuto počítání na ztráty) ze hry.

Rozehra se zahajuje podáním ze zóny podání. Obvykle se provádí kopem přímým nártem nebo úderem ruky do míče vypuštěného z ruky před dopadem na zem. Míč je ve hře od okamžiku, kdy se jej dotkne ruka nebo noha podávajícího hráče. Podání směřuje přes síť úhlopříčně do pole podání soupeře na předem stanoveného přijímajícího hráče. Tento hráč, aniž by musel nechat míč dopadnout na zem volí přihrávku (která je zároveň nahrávkou) nebo přímý útočný úder do pole soupeře. V případě přihrávky (nahrávky) by tato měla být maximálně přesná, aby byly spoluhráči vytvořeny optimální podmínky pro realizaci útočného úderu. Je nutné dbát na to, aby míč dopadl vždy do hřiště. Pokud dojde k doteku míče se sítí, podání se opakuje stejnou technikou.

Útočný úder

Útočný úder je zároveň druhým (a posledním možným) dotekem míče strany na příjmu. Lze jej opět zahrát bez dopadu míče na zem nebo po jednom odrazu od země. Realizaci útočného úderu je nutné podřídit prostorovým okolnostem. Odehrání míče rukou (rukama) přes síť v prostoru tzv. „přední omezené zóny“ (viz. schéma hřiště) nepřípustné.

Dělení utkání na sety

Set je ukončen dosažením počtu 10 bodů jednou ze stran, přičemž body lze přidělit za úspěšně zahraný míč, soupeřovou chybu nebo soupeřovo provinění (které ale nemusí mít vliv na změnu podání). Utkání se obvykle hraje na tři nebo dva vítězné sety popř. na dva sety s porovnáním součtu získaných bodů. Střídání hráčů během hry ani jejich výměna mezi sety hry nejsou dovoleny.

Na co je nutné dávat pozor

V průběhu hry se pozorně posuzují zejména:

• trojí zahrání míče,
• dvojdoteky,
• doteky sítě,
• přešlapy nebo
• dopadnutí do omezené přední zóny při druhém zahraném míči rukou přes síť,
• přešlapy při podání aj.

Způsob hry u sítě

Spoluhráči realizují vlastní útok jedním nebo dvěma doteky míče střídavě tak, že se míč může mezi těmito doteky také 1x odrazit (mezidopad) od hrací plochy. Odraz od sítě se za mezidopad nepovažuje. Míč přes síť však musí být odehrán přímo od hráče, nikoli odrazem od země. Po současném dotyku protihráčů s míčem pokračuje strana, na jejíž polovinu míč dopadl, stejným způsobem, jako by byl míč odehrán od soupeře. Pokud ale v takovém případě míč dopadne mimo hranice hřiště, je takový míč posuzován jako chybně zahraný útočný úder dvojice na opačné straně sítě, než kam míč dopadl. Hráči mohou přesahovat kteroukoli částí těla nad polovinu herního prostoru soupeře. Zde je nutné obzvláště pozorně sledovat dotek sítě nebo zahrání míče rukou na soupeřovu stranu. Clonění přijímajícímu hráči je dovoleno, spoluhráč podávajícího hráče může zaujmout libovolné postavení na vlastní polovině hřiště.

Co je od účastníků vyžadováno?

Kvalita hry a zatížení narůstá nejen mírou osvojení herních dovedností, ale i vysokou úrovní pohyblivosti (zejména v kyčelních kloubech) účastníků, rychlým přenášením hry a minimalizací prostojů.

Z hlediska dovedností lze herní činnosti rozdělit na ty, které jsou realizované dolními končetinami, hlavou, hrudníkem a rukama. Podání se obvykle zahrává kopem přímým nártem nebo vrchním podáním jednoruč popř. jednoruč spodem (je možné i úderem pěstí). Kop přímým nártem dokáže být velmi razantním a relativně přesným, přičemž jeho výhodou je, že míč obvykle vystoupá jen nízko nad úroveň sítě. Předností podání jednoruč vrchem je to, že míč je zahráván shora směrem dolů a může být velmi razantní.. Podání jednoruč spodem se může jevit jako přijatelné pro méně dovedné hráče. Není však ani razantní, ani rychlé. Optimální způsob zpracování míče a současně přihrávka (nahrávka) je východiskem pro navázání útočným úderem. Vyžaduje to zvládnutí dobrých kopacích technik, dobře zvládnutou hru hlavou popř. také odbití míče obouruč spodem. Pro zakončení útoku se používá obvykle smeč vnitřní stranou nohy do zadní poloviny hřiště a smeč podrážkou, který je obvykle směrován k vzdálenější postranní čáře. Při těchto úderech se odráží i úroveň pohyblivosti dolních končetin. Smeč hlavou se jeví jako výhodný, pokud je požadováno zahrát přesný úder do nekrytého prostoru nejlépe podél sítě. Není razantní, ale stává se účinným, pokud míč vystoupá do požadované výše a postavení hráčů soupeře se jeví pro tyto účely jako výhodné. Útoky z větší vzdálenosti od sítě je možné a v některých případech výhodné provádět smečováním rukou. Odbití obouruč vrchem nebo ulití jednoruč prsty se nepoužívá.

Přihrávka (nahrávka) by svými parametry měla odpovídat požadavkům pro zahrání útočného úderu nohou, hlavou nebo rukou. Vždy by měla směřovat před spoluhráče tak, aby mu umožnila využít dopřednou rychlost, zrakovou kontrolu nad hracím prostorem a nekomplikovala případný pohyb u sítě. Podrobnější popis techniky však není předmětem tohoto materiálu.

zpět na začátek dokumentu

Hokejbal

Hokejbal je branková sportovní hra hokejového typu, při které proti sobě nastupují dvě družstva s cílem překonat soupeře rozdílem vstřelených branek. Ke hře se používá hůl stejného typu jako mají hokejisté. Uvedená hra se opírá o specifická pravidla, která ji odlišují od jiných forem her hokejového typu. V základní podobě jde o hru nijak finančně, prostorově i organizačně náročnou, neboť její základ vychází z běžného „pouličního hokeje“. Ve sportovní podobě je však hrou kladoucí vysoké nároky na technicko taktické dovednosti, moderní, rychlou a fyzicky náročnou.

Cíl a průběh hry

Cílem družstev je překonat soupeře rozdílem vstřelených branek. Snahou hráčů je v souladu s pravidly hry přenést hru do třetiny soupeře a vsítit gól, ve fázi obrany optimálním způsobem zabránit soupeři ve střelbě nebo ho zbavit míče a zahájit vlastní útočnou fázi hry. V domácích podmínkách lze hokejbalu připodobnit běžně provozované pohybové hře s tenisovým míčkem a hokejkami dětmi a mládeží na různých ke hře vhodných plochách. Je slabším konkurentem floorballu.

Stručná pravidla

Zdá se, že zejména vývoj pravidel o počtu hráčů a velikosti hrací plochy není dosud zcela ukončen. Z praktického hlediska byly snahy přijmout verzi 3+1 nebo 4+1 (pro snadnost sestavení početně menšího družstva a nalezení menších prostor). Z důvodu sjednocování s mezinárodními pravidly se objevila varianta o 5+1 hráčích (na základě vytvoření International Street Ball Hockey Federation). Pro podmínky soutěží spadajících pod Českomoravský svaz hokejbalu však zůstává verze počtu hráčů 4+1.

Hřiště a hrací předmět

Hokejbal se hraje na rozměrově větších, obvykle asfaltových nebo betonových popř. jiných plochách vybavených hrazením. Hřiště o rozměrech 52-61m na 26-30m je ohraničeno dřevěným nebo umělohmotným hrazením bílé barvy, jehož výška je 1,20-1,22m. Na dolní části hrazení je připevněn ochranný pás žluté barvy vysoký 15 až 25 cm. Hrací plocha je dělena pěti čarami přecházejícími přes celou šířku hřiště a pokračujícími do horního okraje hrazení. Brankové 5cm široké čáry červené barvy jsou vedeny 4m od konců hřiště. Část hrací plochy mezi těmito brankovými čarami je dělena na tři stejné pásma modrými 30 cm širokými čarami. Pásma se z pohledu od branky družstva nazývají pásmem obranným, středním a útočným. Hracím předmětem byl v minulosti tenisový míček plněný 20 ml vody. V současné době se používá speciální plastový míček.

Hráči

Družstvo smí mít podle stávajících pravidel na ploše 6 hráčů. Ačkoli je korektní způsob soupeření poměrně bezpečný, hráči se přesto chrání přilbou, rukavicemi a chrániči holení, popř. své vybavení doplňují suspenzory, chrániči loktů apod. Rozestavení hráčů pro hru je podobné pyramidě – brankář, pravý a levý obránce, pravý, střední a levý útočník.

Hrací doba

Utkání se skládá ze tří patnáctiminutových třetin čistého času oddělených dvěma pětiminutovými přestávkami, během kterých dojde k výměně stran. Každé družstvo může v průběhu řádné hrací doby nebo v prodloužení požádat prostřednictvím pověřeného hráče o třicetivteřinový oddechový čas.

Dosažení branky

Branky je dosaženo po zahrání holí útočícím hráčem nebo v případě vlastní branky dopravením jakýmkoli způsobem popř. dotekem míčku. Branka je také uznána v případě, že se míček zřetelně odrazí od boty libovolného hráče nebo dojde-li k odrazu míčku od jakékoli části spoluhráče střelce.

Branka se neuzná v případě, že:

• došlo k úmyslnému nakopnutí míče, hození apod. útočícím hráčem,
• při vychýlení branky z normálního postavení,
• pokud je hráč v brankovišti nebo v brankovišti drží hůl (branka platí jen pokud je hráč v brankovišti zablokován nebo se míček stal zřetelně volným).

Průběh hry – postavení mimo hru

Do útočného pásma může hráč vkročit teprve po vniknutí míčku do tohoto pásma. V jiném případě se jedná o postavení mimo hru. Rozhodujícími kritérii pro správné posouzení tohoto přestupku je:

§ okamžik přejití míčku přes modrou čáru celým objemem a

§ okamžik překročení modré čáry oběma chodidly hráče.

Důsledkem tohoto přestupku je přerušení hry a následné vhazování. Místo vhazování se volí co nejblíže místu překročení modré čáry. V protikladu proti výše zmíněnému pravidlu může útočící hráč sice vstoupit do útočného pásma dříve než míček, ale musí mít prokazatelně míček pod svojí kontrolou. Tento případ není považován za postavení mimo hru.

Průběh hry – zakázané uvolnění

Zakázané uvolnění nastane v případě, že dojde k odehrání míčku z vlastní poloviny hřiště za brankovou čáru soupeře hráčem, jehož družstvo má stejný nebo vyšší počet hráčů než družstvo soupeře. Po přerušení hry následuje vhazování na koncovém bodu v obranném pásmu provinivšího se družstva blíže k místu, kde došlo k poslednímu kontaktu s míčkem. K zakázanému uvolnění nedojde v případě, že:

§ míček projde brankovištěm nebo skončí v brance,

§ je-li provinivší se družstvo v okamžiku vystřelení míčku v oslabení

§ pokud se míčku dotkne některý z hráčů soupeřícího družstva a nebo rozhodčí usoudí, že míček mohl být některým z těchto hráčů bez problémů zahrán,

§ je-li míček zahrán přímo hráčem, který se zúčastnil vhazování.

Co je od účastníků vyžadováno

Na účastníka hry jsou kladeny vysoké nároky na kardiorespirační systém. Zatěžování je nerovnoměrné, nicméně intervaly odpočinku jsou příliš krátké na to, aby se hodnoty srdeční frekvence vrátily do nižších pásem zatížení. V průběhu přípravy se rozvíjí především aerobní výkonnost. V hokejbalu se do značné míry uplatňují charakterově stejné nebo podobné pohybové dovednosti jako ve floorballe. Je zřejmé, že odlišnosti vznikají zejména na základě používaných hokejek, míčku a okolností, které jsou dány rozdíly v pravidlech her.

zpět na začátek dokumentu

Indiaca

Indiaca je síťová sportovní hra, která je hrána indiacou – plochým míčkem s pery. Základním znakem hry je odbíjení míčku dlaní nebo hřbetem ruky event. předloktím přes síť do prostoru, na kterém hraje soupeř. Indiacu je možné variabilně použít pro utkání různě početných družstev v odlišných prostorách.

Cíl a průběh hry

Snahou hráčů je odbít indiacu povoleným způsobem tak, aby se dotkla hrací plochy soupeře nebo donutit jej k chybě. Cílem soupeřících stran pak je překonání soupeře v počtu získaných bodů a setů.

Indiaca se do hry uvádí podáním. Po odehrání indiacy na soupeřovu stranu má tento možnost přihrát, nahrát a odehrát útočným úderem zpět (podobně jako ve volejbalu). Družstvo se smí dotknout indiacy celkem 3x, přičemž do tohoto počtu není zahrnut dotek při blokování (podmínkou je, že ruce blokujícího hráče se dotýkají prostřednictvím prstů), přičemž samotný blokující hráč může pokračovat přihrávkou.

Stručná pravidla

Hřiště je obdélníková plocha rozdělena na dvě poloviny sítí. Rozměry plochy - 16 x 6,10 m a výška sítě jsou stanoveny na:

235cm – muži, 225cm - mixy, 215 – ženy, mládež do 18 let, 200cm – mládež do 12 let, 215cm – veteráni

Družstvo se skládá z pěti hráčů (rekreační formy znají i jiná uspořádání).

Přidělování bodů

Utkání se hraje na čas (2 x 10 minut) nebo na sety (do 25 bodů), přičemž rozdíl musí být min. 2 body.

Body se přidělují za každý správný dopad indiacy na soupeřovu stranu hřiště nebo jeho chybu bez ohledu na podání.

Podání

Podává se z prostoru po pravé straně za koncovou čarou. Děti do 14 let podávají za čarou 3m od sítě směrem do pole. Indiaca se drží za krček v úrovni pasu, volnou rukou se do ní spodním obloukem udeří. Po každém znovuzískání podání se podání přesune na dalšího hráče ve směru hodinových ručiček. Dotek indiacy se sítí při podání je chybou! Podání nesmí být blokováno.

Rozestavení hráčů

Hráči jsou povinni při podání stát v pozicích 2, 3, 4 (síťoví) a (1 a 5) zadní. Obránci nesmí blokovat.

Indi – obr. č. 1

8m 3m

6,10m

Co je od účastníků vyžadováno?

Indiaca vyžaduje zvládnutí dovedností odbít míček, přičemž zasažení míčku dlaní nebo hřbetem ruky se může jevit jako náročnější činnost z hlediska řešení časoprostorových struktur. Na základních úrovních hry se může velmi pozitivně projevovat transfer z volejbalu a ringa. Z obranných činností lze zmínit také obsazování prostoru a případné řízení a organizování obrany. Příprava útoku vyžaduje spolupráci hráčů, často uplatňovanou jako osvojené kombinace.

zpět na začátek dokumentu

Korfbal

Korfbal je kolektivní míčová pohybová hra invazivního typu pro dvě družstva, která jsou složena ze stejného množství mužů a žen. Charakteristickým znakem hry jsou dva vysoké koše umístěné na stojanech, do kterých se hráči snaží vstřelit míč. Jedinečnost korfbalu se však nejvíce projevuje tím, že umožňuje naprosto rovnocenné postavení mužů a žen ve hře. Formální pravidla a společensky vyspělé prostředí hry připouštějí jen korektní chování. Pro provozování hry je možné využít pozitivní transfer z basketbalu event. z házené. Vzájemná ohleduplnost vyplývá také z maximálního omezení vzájemného kontaktu hráčů a ze skutečnosti, že se hraje pouze rukama a na hráče stejného pohlaví. Hru je možné provozovat v tělocvičnách, halách i venkovních prostorách s travnatým, písčitým či asfaltovým povrchem. Velikost hřiště se je dána pravidly, v podmínkách školy se volí podle počtu a herní vyspělosti žáků.

Cíl a průběh hry

Cílem družstev složených ze stejného počtu žen a mužů je překonat soupeře rozdílem bodů za úspěšně realizované střelecké pokusy do košů umístěných ve velké výšce na zvláštních stojanech. Košů je možné dosáhnout v souladu s dodržováním pravidel o „bráněné pozici“ po možné sérii přihrávek střeleckými pokusy z libovolného místa ve hřišti.

Hráči v útoku

Hráči družstev jsou v hracím prostoru rozděleném na útočnou a obrannou zónu pravidelně rozděleni tak, že v každé polovině hřiště se pohybují dva muži a dvě ženy téhož týmu. Tito členové družstva si v útočné zóně přihrávají míč a ve vhodný okamžik se jej snaží vystřelit na koš z větší vzdálenosti nebo jej vhodit do koše během přesunu ke stojanu krátce po obdržení příhodné nahrávky. Během střeleckého pokusu není požadováno krytí míče, veškerá pozornost se soustřeďuje na přesnost odhodu. Míčem s obdobnými parametry jako fotbalový je dovoleno házet (přihrávat a střílet) a chytat jej do jedné nebo obou rukou.

Hráči v obraně

Při zachování stejného poměru sil jsou nasazováni hráči bránícím družstvem, přičemž se úzkostlivě dbá na to, aby v průběhu hry nedošlo k atakování osob opačného pohlaví nebo dvou hráčů na jednoho Činnost bránících hráčů je svázána s postavením nebo pohybem útočícího hráče, neboť se v praxi obvykle uplatňuje systém osobní obrany. Bránící hráč by se měl pohybovat mezi útočícím hráčem a košem, přičemž musí korigovat svůj pohyb s ohledem na činnost dalších hráčů. Pro zabránění střeleckých pokusů využívá pravidla, které umožňuje zablokovat střelbu a nutí soupeře k přihrávce. Tím je odbourána značná část výhod případné výškové převahy jednotlivce nebo družstva.

Stručná pravidla

Cílem obou stran utkání je v časovém rozmezí 2x30minut hrubého času překonat soupeře v počtu dosažených bodů za vstřelení míče do soupeřova koše.

Hřiště a vybavení

Hřiště pro venkovní korfbal je hrací plocha o rozměrech 30x60m, pro korfbal halový se používá plocha 20x40m. Dělící čarou je rozděleno na dva čtverce, přičemž každý z nich je vždy pro jedno a druhé družstvo zónou obrannou a útočnou. Ke hře se používají 3,5m vysoké koše o vnitřním a vnějším průměru 39 a 41cm, které jsou umístěny na podélné ose hřiště ve vzdálenosti 1/6 jeho celkové délky od zadní čáry. Míče mají podobné parametry jako fotbalové ( 68-71 cm, 425 - 475 g ).

Hráči

Družstvo je tvořeno 4 hráči a 4 hráčkami ( 2 + 2 v zóně útočné a 2 + 2 v obranné ). Pokud není jedno nebo obě družstva nejsou kompletní, hraje se jen v případě, že v zóně nebudou hrát méně než tři hráči a nenastane případ hry 2 M + 1 Ž proti 1 M + 2 Ž. V případě nerovnosti počtu hráčů se v útočné zóně pro početnější družstvo určí nestřílející hráč, který však může zahrávat penalty a volné hody.

Průběh hry a vybraná pravidla

Zatímco hráči útočné zóny usilují o vstřelení koše a zisk bodu, hráči obranné zóny se snaží zabránit soupeři v získávání bodů a přehrávají míče do zóny útočné. Hráči čtveřice mohou hrají pouze ve vlastní zóně a pouze na hráče stejného pohlaví. Zóny si však vždy střídají po změně skóre o dva body ( 2:0, 1:1, 0:2 ). Tím je zajištěno, že dosavadní útočníci se stávají obránci a opačně.

Z herních činností se nejvíce uplatňuje házení a chytání. Nelze zejména

• dotýkat se míče nohou od kolen dolů,
• udeřit do míče pěstí,
• pokoušet se zmocnit míče v lehu (již držený míč po pádu je možné odehrát),
• běžet s míčem v ruce nebo driblovat (pouze do zastavení a správného uchopení),
• předat míč spoluhráči tj. nepřihrát hodem,
• vyrážet míč z ruky v případě jeho držení soupeřem,
• strkat a držet soupeře nebo se na něho tlačit,
• zasáhnout házející paži či udeřit právě házený míč - obrana nesmí být vedena proti pohybu míče,
• „hrát“ na hráče opačného pohlaví,
• bránit již někým jiným bráněného soupeře (2 na jednoho),
• házet na koš z obranné zóny, z volného hodu či míče rozhodčího.

Specifickým pravidlem, které smazává výškový handicap některých hráčů, je pravidlo „bráněné pozice“. Hráč musí od svého úmyslu vystřelit upustit v případě, že:

• obránce se musí pokoušet míč blokovat zvednutím paže,
• obránce stojí nejdále na vzdálenost paže od útočníka a je k němu otočen obličejem a
• obránce stojí mezi útočníkem a košem.

Za porušení výše jmenovaných pravidel se zahrává tzv. volný hod.

Standardní situace

Pokud míč opustí hrací prostor (dotekem okrajové čáry, podlahy, osob a předmětů mimo hrací plochu ), je zahráván volný hod proti družstvu, které se míče dotklo naposledy.

V případě současného uchopení míče dvěma soupeřícími hráči se nařizuje míč rozhodčího. Při rozskoku rozhodčím vybraných hráčů musí být ostatní vzdáleni minimálně 2,5 m.

Volný hod se zahrává do 4 vteřin po odpískání z místa přestupku nebo v blízkosti okrajové čáry. Ostatní hráči odstoupí při rozehrávání volného hodu na vzdálenost 2,5 m.

Pokud dojde k přestupkům, které přímo zabrání docílení koše nebo po opakovaných přestupcích, zahrává se trestný hod (penalta). Je to hod prováděný půltaktem na podélné ose hřiště ve vzdálenosti 2,5 m od stojanu koše. Správně zahraný trestný hod přináší přímý zisk bodu.

Korf. - obr. č. 1

Co je od účastníků vyžadováno ?

Hráč korfbalu by měl být vybaven dostatečnou úrovní dovedností v chytání a házení míče. Z chytání míče se uplatňuje nejvíce chytání do obou rukou. Chytat míč jednou rukou je obtížné a uplatňuje se při okamžitém odehrání míče dalšímu hráči. Hladkému průběhu hry napomohou přesné přihrávky vzdálenější paží od soupeře, přičemž míč by měl směřovat na úroveň hrudníku až hlavy spoluhráče. Hojně se uplatňuje pozitivní transfer z basketbalu v případech házení obouruč od hrudníku při rozehrávce a v kultivované formě při střeleckých pokusech. Obě dovednosti (házení a chytání) je vhodné uplatňovat také při rychlých přesunech, ve výskoku, v okamžicích souboje v situacích často náročných na správnou orientaci v prostoru. Problematickou se pro začátečníky může jevit střelba na vysoké koše. Tuto překážku lze použitím stojanů s nastavitelnou výškou snadno odstranit. Princip hry obecně potlačuje dobu individuálního držení míče a vytváří tlak na týmovou spolupráci. Pokud v týmu dostatečně funguje kooperace a koordinace činností, lze porazit i fyzicky lépe připravené družstvo. V etapě další kultivace dovedností je nutné zvyšovat herní výkon prostřednictvím přetváření dovedností ve střelbě s ohledem na specifika této hry. Tady již dovednostní transfer z basketbalu působí rušivě. U střílejícího hráče je to zejména pohyb paží a rukou, způsob výskoku a doskoku při střelbě a pohyb hráče při zaujímání vhodného postavení vzhledem ke koši.

Obránce stojí před obtížným úkolem, neboť k získání míče má v rámci své činnosti omezené možnosti. Snahou obránců je stavět se mezi útočníka a koš a naučit se využívat výhod pravidla „bráněné střelby“. Obránce dbá na nízký a široký postoj, umožňující optimální obrat a vyražení do opačného směru v případě obejití obránce. Po hráčích v obraně je vyžadován pohyb po hřišti, který umožňuje blokování střelby (event. přihrávky) nikoli výskoky a zvedáním paží, ale při udržování stálého kontaktu chodidel s podložkou z důvodu nutné urychlené reakce blokování střelby vzpažením pouze jedné paže. Pro úspěšné vedení fáze obrany je nutné využít nepřesností v přihrávání soupeře, střeleckých pokusech nebo chyb při zpracování míče. Kvalitní herní výkon hráče korfbalu nevyplývá pouze z těchto zvládnutých herních dovedností, ale musí být podložen také dostatečnou úrovní optimálně realizovaného pohybu po hřišti tak jako vyspělým taktickým myšlením.

zpět na začátek dokumentu

Ringo

Ringo je síťová sportovní hra, která je hrána pryžovým kroužkem. Základním znakem hry je přehazování jednoho nebo dvou kroužků přes síť do prostoru, na kterém hraje soupeř. Hra na první pohled zaujme svojí dynamikou, řadou rychlých přesunů při dobíhání kroužku, kroužky létajícími obvykle jako disk přes síť z jedné strany hřiště na druhou…

Cíl a průběh hry

Cílem hráčů ve hře je vhodit povoleným způsobem kroužek (kroužky) do soupeřova pole, aby se dotkl (dotkly) povrchu hrací plochy nebo donutit soupeře k chybě za účelem zisku bodů a následně dosažení vítězství v setu (setech) utkání.

V průběhu hry se snaží hráči přehazovat kroužek (kroužky)tak, aby jej (je) soupeř nedokázal zachytit před pádem na jím střeženou vymezenou hrací plochu. Pokud se bránícímu hráči podaří kroužek jednou rukou chytit, přechází během krátkého intervalu z obranné fáze hry do útoku. Účastníci využívají momentu překvapení, pohybu soupeře nebo jeho chyby při pokrývání prostoru popř. chybějících dovedností v manipulaci s kroužkem u soupeře.

Stručná pravidla

Hra je určena pro utkání jednotlivců (18x8m), dvojic a trojic (18x9m), ve školních podmínkách se dá také provozovat při větším počtu účastníků.

Hřiště je obdélníková plocha rozdělena na dvě poloviny sítí nebo jiným povoleným způsobem (např. lanko s vlaječkami). Rozměry plochy a výška sítě jsou stanoveny na:

8 x 18 m - 243 cm: jednotlivci - muži, ženy,

9 x 18 m – 243 cm: dvojice – muži, ženy, smíšené

6 x 12 m – 200 cm: žactvo do 12 let

8 x 16 m – 243 cm: žáci a mládež ve věku 13 – 16 let

Přidělování bodů

Set (utkání) v ringu trvá do 15 získaných bodů jednou ze stran, aniž by bylo nutné dosáhnout dvoubodového rozdílu skóre. Body se přidělují za každý kroužek straně, která neudělala chybu bez ohledu na podání.

Podání

Hra je zahájena podáním jednoho z hráčů, přičemž u dvojic a trojic vkládá do hry každá strana jeden kroužek. Podává se po dohodnutém signálu z libovolného místa zpoza koncové čáry vlastní poloviny hřiště. Pokud podávají obě strany, mělo by být podáno současně. U jednotlivců hází každý hráč 3x po sobě (tj. součet bodů je dělitelný třemi), u dvojic (trojic) se podání mění, pokud je součet bodů dělitelný pěti nebo dělitelný pěti se zbytkem jedné (např. 4:2). Dojde-li při podání k doteku kroužku se sítí:

a) u jednotlivců se podání opakuje, pokud kroužek dopadl správně na polovinu soupeře. Následná opakovaná chyba znamená již přidělení bodu soupeři.

b) U dvojic nebo trojic se kroužek nezapočítává, pokud dopadl správně na polovinu soupeře a pokračuje se nadále druhým kroužkem a do ukončení rozehry.

Dojde-li ke střetu dvou kroužků, rozhoduje o přidělení bodů místo jejich dopadu na zem.

V rámci manipulace s kroužkem je mj. dovoleno:

• kroužek může chytat jakýkoli hráč strany, na kterou je kroužek směrován
• kroužek může být chycen do libovolné ruky, odhozen ale musí být stejnou rukou
• místo chycení a odhození kroužku může být i mimo hranice hřiště
• je dovoleno uchopení kroužku dvěma hráči v jeden okamžik, odehrát ho však může pouze jeden z nich
• při vypadnutí kroužku z ruky je možné pokusit se jej zpracovat znovu, ale stejnou končetinou
• kritériem správného chycení kroužku je to, že se dotýká alespoň jednoho prstu
• při hře dvojic (trojic) se může při neúspěšném chycení pokusit zachytit kroužek libovolný spoluhráč
• kroužek je možné chytat na místě, ve výskoku, v běhu, skokem nebo v pádu
• chytá-li hráč kroužek v pádu, může se postavit a následně jej odhodit
• klamání tělem nebo volnou rukou
• provedení nápřahu paží (ruky) s kroužkem
• uvést kroužek do letu tak, aby napodoboval let disku, přičemž se během letu může chvět a komíhat

V rámci manipulace s kroužkem je mj. zakázáno:

• přihrávání kroužku spoluhráčům
• chytání kroužku oběma rukama najednou
• pokusit se chytit vypadlý kroužek opačnou rukou
• držet kroužek déle než pět vteřin po zahájení odpočítávání hlavním rozhodčím (u dvojic nebo trojic se zahájí počítání v okamžiku, kdy jsou oba kroužky v klidu)
• při odhazování kroužku jej za účelem klamání soupeře vracet proti směru hodu, kroužek může být veden v rukou pouze plynule vpřed (s výjimkou povoleného nápřahu)
• vypustit kroužek z ruky tak, aby letěl svisle ve směru letu nebo se přetáčel kolem své osy procházející rovinou, která spojuje body ležících na vnitřních nebo vnějších obvodových kružnicích kroužku (nesmí se překlopit)

Co je od účastníků vyžadováno?

Ringo vyžaduje zvládnutí základních dovedností manipulace s kroužkem jako je jeho chycení jednou rukou a jeho hození na způsob disku (na plocho). Z obranných činností lze zmínit také obsazování prostoru a případné řízení a organizování obrany. Házení kroužku je do značné míry přirozenou dovedností. Kvalita této dovednosti narůstá zapojováním zápěstí při jeho odhodu. Zároveň to přináší větší nebezpečí pro soupeře, neboť se dá obtížněji identifikovat směr letu kroužku při zahájení útoku. Pohybem zápěstí kroužek také získá větší rotaci kolem své svislé osy a jeho zpracování soupeřem není jednoduché.

Při zahájení prvních pokusů v ringu je možné se opírat o celou řadu průpravných a herních cvičení uzpůsobených také jako soutěživá. Manipulaci s kroužkem je rovněž možné kultivovat prostřednictvím různých průpravných her a drobných terčových her.

Rin - obr. č. 1

zpět na začátek dokumentu

Softball

Softball je pálkovací hra, která do značné míry vychází z podobné hry – baseballu. Objevují se ti vedle základních pohybových dovedností jako jsou běhání, házení a chytání míče také dovednosti koordinačně náročnější – odpalování míče a nadhazování. Softball vyžaduje hrací plochu větších rozměrů. Ačkoli existují i varianty a řada průpravných her, je softball typickou „venkovní hrou“. Moderní softball vyžaduje trénink přípravu zaměřenou na výše zmiňované dovednosti, nadhazování je obvykle problém „specialisty“.

Cíl a průběh hry

Cílem dvou soupeřících týmů je překonat soupeřící družstvo rozdílem získaných bodů udělovaných za doběhy na domácí metu v průběhu celkem sedmi tzv. „směn“. Družstva mají v průběhu hry striktně odděleny úlohy. Zatímco jedno družstvo je v útoku – má možnost uvádět své hráče prostřednictvím odpalování míčů, obíhat mety a snažit se získávat body za doběhnutí na tzv. „metu domácí“, druhé družstvo – družstvo v obraně – usiluje o znemožnění nebo zpomalení postupu útočníků buď jejich vyřazením (vyautováním) nebo takovým způsobem hry, aby ztížili postup těch hráčů, kteří se odpálením dostali do hry. Hnacím motivem konkrétního hráče v útoku je dostat se do hry odpálením míče, který je ovšem podle pravidel nadhozen do daného prostoru tak, aby byl co nejobtížněji odpalitelný. Zde začíná „první souboj“ mezi bránící (nadhazovač) a útočící (pálkař) stranou, neboť nadhazovač usiluje o vyautování pálkaře tím, že mu neumožní z omezeného počtu pokusů o odpal dostat se do hry. Pálkař naproti tomu využívá výhody rovněž omezeného počtu nadhozů, které může dát soupeř jako „špatné“, tj. nezasáhne určený prostor pro „dobrý“ nadhoz. Může si tedy „vybírat“ nadhoz, který se mu bude zdát dobře odpalitelný. Tento souboj končí obvykle tak, že buď se pálkaři podaří dostat do hry odpalem (stane se běžícím pálkařem) nebo nadhazovač vyčerpá svůj příděl „špatných“ nadhozů (pálkař dostane zdarma 1. metu) nebo je pálkař vyautován (nepodaří se mu ani poslední pokus – třetí „dobrý“ odpálit a míč je chycen nadhazovačem). Pohyb po metách, možnosti autování a bránění v postupu útočníkům jsou předmětem dále uváděných pravidel.

Hlavním hnacím motivem pro hráče v obraně je vyautování útočníků, neboť po třech autech se úlohy na hřišti vymění a možnost získávat body má dosud bránící strana.

Hřiště, výzbroj a výstroj

Hřiště na softball je volná plocha tvaru pravoúhlé kruhové výseče. Hřiště je rozděleno na pole a zámezí. Pole je část hřiště mezi pomezními čarami, které se protínají v pravém úhlu a v jejichž průsečíku je umístěna domácí meta. Kolmo na osu hřiště ve vzdálenosti 8,0 – 9,0m od vrcholu domácí mety je umístěna zadní čára nebo síť.

Domácí meta zároveň tvoří jeden z vrcholů tzv. vnitřního pole, které vymezují 1. a 3. meta umístěné na pomezních čarách ve vzdálenosti 18,30m od mety domácí a 2. meta na ose hřiště ve stejné vzdálenosti od mety 1. a 3. Mety jsou čtverce o rozměrech 38cm silné 13cm. Odlišné jsou meta domácí (šířka 45cm) a meta nadhazovací (pás 60x15cm) umístěná podle kategorie 14,0m (pro muže a dorostence), 12,2m (pro ženy a další kategorie) nebo 10,7m (žákyně do 12 let a žáci do 10 let). Na hřišti má být vymezeno také území pálkaře (pásy 1x2,2m po stranách domácí mety) a území chytače za domácí metou a územím pálkaře (obdélník 3x2,75m).

Pálka s kruhovým průřezem je vyrobena z tvrdého dřeva nebo kovu či jinak. Průměr pálky nesmí být větší než 6cm, délka nepřesahuje 87cm a hmotnost se nesmí dostat nad 1100g. Míč o tvaru koule se váhově pohybuje mezi 180-200g a rozměrově má obvod mezi 30-31g. Hráči mají speciální vybavení, přičemž za podstatné se považují rukavice, helma, krycí maska, plastrón a další chrániče pro chytače a helma pro hráče na pálce.

Průběh hry (popsáno s důrazem na výklad děje, nikoli na přesné znění pravidel – autor odkazuje na podrobná pravidla)

Los určuje nástup družstev (9 hráčů v jednom týmu) na pálku nebo do pole, přičemž družstva se pravidelně střídají během 7 směn. Další směny mohou nastat v případě nerozhodného výsledku – rovnosti získaných bodů. Body se získávají tehdy, pokud hráč útoku správně proběhne metovou dráhu, postupně se dotkne 1., 2., 3. a domácí mety dříve, než dojde k třetímu autu.

Každá rozehra začíná nadhozem, který provádí hráč pole (nadhazovač) z nadhazovací mety. Nadhazovač má z hlediska polařů za úkol nadhodit povoleným způsobem míč tak, aby byl co nejobtížněji odpalitelný. Má zároveň zasáhnout „cíl“, tj. prostor nad domácí metou ve výšce nad spojnicí středu kolen do úrovně spojnice podpaží pálkaře v jeho běžném pálkařském postavení. Nadhozený míč, který směřuje do cíle, se považuje za „dobrý“ a pálkař by jej měl teoreticky odpálit. Za dobrý se však považuje i nadhozený míč, který sice nesměřuje do cíle, ale pálkař se jej přesto pokusil odpálit (tzn. pálkař promáchl nebo včas nestáhl pálku při jejím vedení vpřed). Dobrý je také míč, který byl v zápětí prohlášen za chybný odpal – např. odpal „mimo výseč“. Konto pálkaře může být zatíženo celkem dvěma „dobrými“, přičemž třetí dobrý je již „kritický“ – pokud ani tehdy neodpálí a chytač nadhozený míč chytne, je pálkař aut. Jiná situace nastane, pokud nadhazovač nemůže zasáhnout cíl – znamená to „špatný“ a zatěžuje „konto“ nadhazovači. Je to signál pro nadhazovače, že musí korigovat dráhu míče, např. nedávat nadhoz tak razantní nebo s falší. Špatných nadhozů může mít celkem tři, za čtvrtý dostává pálkař metu zdarma a může posunout i další běžce na metách, pokud je první meta a příp. další již obsazena. Z taktických důvodů je někdy vhodné silného pálkaře nechat tímto způsobem dostat na první metu než riskovat dlouhý odpal, který by znamenal posun běžců až „domů“ a tím zisk mnoha bodů.

Každý odpal do výseče znamená rychlou reakci jak útočícího družstva tak obránců. Pálkař se stává „běžícím pálkařem“ – snaží se urychleně dostat na 1. popř. další mety. Také ostatní hráči na metách („běžci“) se snaží v souladu s pravidly posunout na další mety nebo dokonce dostat na metu domácí a tím získat bod(y). Během přesouvání musí dobře zvážit své možnosti. Bránící hráči je totiž mohou autovat:

§ Polař s míčem v ruce se dotkne přebíhajícího běžce, který není chráněn na metě.

§ Odpálený míč do vzduchu může být chycen před dopadem na zem. V tom případě se musí běžci okamžitě vrátit na mety, ze kterých vyběhli, neboť musí vyhovět pravidlu, že vyběhnout z mety mohou teprve tehdy, dotkne-li se míč země (platí pouze pro tento případ). Polaři by totiž mohli přehrát míč na „metaře“ – polaře, který hlídá u mety a ten by ji s míčem v ruce mohl „zašlápnout“ ještě před doběhem běžce zpět na metu.

§ Zašlápnutí mety před běžcem, který na ni měl doběhnout – nucený aut. Může se to stát tehdy, dostal-li se pálkař do hry a běžec např. na první metě mu musí uvolnit místo.

Polaři reagují co nejrychleji na odpal a případný přesun běžců. Obvykle se snaží po rychlém zpracování míče realizovat „příhoz“ na potencionálně nebezpečná místa nebo mety, kde je šance vyautování hráče. Zejména podle rozmístění běžců na metách, počtu již vyautovaných hráčů a také místa zpracování míče se upřednostňuje příhoz na metu domácí svému chytači (hrozí nebezpečí doběhu), příhoz na první metu (nikdo nedobíhá a důležité je autování) nebo a další (je obsazena druhá i první meta). Rozhodnutí o způsobu hry však podléhá četným okolnostem a bývá odrazem technicko taktické vyspělosti družstva.

Po úspěšném odpalu a doběhnutí pálkaře na metu (1. meta je průběžná – stačí metu zašlápnout, aniž by se jí běžec musel dotýkat a může se na ni v klidu vrátit x pozor, jakmile naznačí pohyb na 2. metu, přestává být chráněný) nastupuje do území pálkaře další hráč v útoku podle předem stanoveného pořadí (kontrolováno v souladu se zápisem). Souboj se tak opakuje.

Způsob přesouvání a zabírání met musí odpovídat určitým regulím. Jak polař, tak běžec mají „nárok“ na polovinu mety. Přesto mnohdy dochází ke zraněním způsobená „souboji o metu“. Polař nesmí být ohrožen, pokud zrovna chytá na něj letící míč. Na druhé straně polař, který nedrží míč, nechytá odpálený nebo přihrávaný míč nesmí překážet běžci ve správném postupu po metové dráze.

Běžci se nesmí navzájem předbíhat a nesmí stát dva na jedné metě. Pokud nastane tento případ, přednost má běžec následující, tzn. druhý v pořadí.

Po třech autech dochází k výměně obránců za útočníky. Na pálku jdou pálkaři podle pořadí, tj. ti, kteří jsou v zápisu uvedeni za těmi, kteří již odpalovali v předcházející směně.

Co je od účastníků vyžadováno?

Účastníci softballu musí zvládnout celou škálu pohybových dovedností. Do značné míry však vyplývají z „přirozených dovedností“ a v softballe by již měli být produktem cílené kultivace. Každá z používaných pohybových dovedností podléhá určitým specifikům. Běh po metách by měl být maximálně rychlý, zdůrazňuje se však také umění „doběhu“, který může být často realizován skluzem. V souvislosti s tím je nutné podtrhnout význam zastavení na metě a umění tuto dovednost aplikovat v praxi. Dovednost házení a chytání míče se stává rozhodujícím faktorem pro kvalitu hry v obraně. Tyto dovednosti musí být realizovány přesně a rychle na dlouhé i krátké vzdálenosti.

Odpalování je jedinečná dovednost v pálkovacích hrách. Jedná se o složitou koordinačně náročnou pohybovou úlohu, která vyžaduje samostatnou a úzce specializovanou přípravu. Všechny uváděné dovednosti je nutné realizovat s ohledem na přijaté taktické řešení herní situace. To často nebývá jednoduché, byť značná část herních situací se jeví jako situace standardní.

zpět na začátek dokumentu

Šimbal

Šimbal je síťová hra s míčem principiálně vycházející z nohejbalu, přičemž jsou zde zastoupeny herní činnosti pozorovatelné zejména ve volejbalu a basketbalu. Tato síťová hra je nenáročná na prostorové podmínky a je velmi variabilní co do vymezení prostoru a počtu účastníků.

Cíl a průběh hry

Cílem dvou soupeřících týmů oddělených sítí je překonat soupeře rozdílem získaných bodů a následně setů nebo bodů v časem vymezených úsecích hry. Smyslem hry je odehrát do soupeřovy části hřiště přes síť povoleným způsobem míč tak, aby se minimálně dvakrát za sebou dotkl hrací plochy nebo donutit soupeře k chybě. Charakteristickým prvkem hry je přihrávání míče jednou rukou odrazem od země, přehrávání míče přes síť obouruč a vbíhání hráčů obou družstev na hrací plochu po uvedení míče do hry. Uplatňované herní dovednosti mají základ v činnostech, které se osvojují v rámci nácviku dalších míčových her. V tomto smyslu lze šimbal aplikovat jako průpravnou hru např. pro volejbal, přičemž tato varianta umožňuje vyšší kontrolu hráče nad míčem, jeho udržení ve hře a zapojení účastníků do pohybových aktivit, aniž by volejbalové dovednosti byly dobře zvládnuty.

Stručná pravidla

Úkolem hráčů je odehrát povoleným způsobem míč přes síť na polovinu soupeře tak, aby se minimálně dvakrát za sebou dotkl země popř. se snaží prostřednictvím tohoto úkolu ztížit soupeři zpracování a rozehrávku natolik, aby učinil chybu.

Hřiště a vybavení

Hřiště může být libovolná plocha s ohledem na počet a dovednosti účastníků. Obvykle se jedná o obdélníkové hřiště 18x9m s rovným a pevným povrchem. Hřiště je rozděleno sítí s horním okrajem ve výšce 1,00-1,10m. Značení hřiště doplňuje hranice vymezující prostor dopadu míče při podání (zahrnuje asi ½ až ¾ hrací plochy od sítě). Jako nejvhodnější se pro šimbal jeví volejbalový míč, ačkoli je možné podle podmínek použít jakýkoli měkčí míč s dobrým odskokem.

Hráči

Před podáním hráči obou družstev vyčkávají vně hrací plochy. Po podání (okamžik úderu podávající ruky do míče popř. okamžik, kdy míč opustí ruku) vbíhá pětice hráčů každého družstva do vlastní části hřiště a zaujímají obvykle postavení podle obr. č. 1. Tím je podporován fyziologický účinek šimbalu i udržována zvýšená pozornost účastníků, kteří mění své postavení po každém vlastním podání posunem po směru hodinových ručiček.

Šimb - obr. č. 1

Hrací doba a průběh utkání

Obvykle se hraje na hrubý čas 2x 15 až 2x 30 minut s výměnou stran a s prodloužením v případě remízy o 2x 7 minut. V případě hry na sety (nejčastěji 15 bodů) se třetí (event. pátý) rozhodující set dělí po dosažení „polovičního“ (4,6,7) počtu bodů a dochází k výměně stran. Utkání na čas končí při rozdílu alespoň jednoho bodu, set při dosažení daného počtu bodů.

Hra se zahajuje na pokyn rozhodčího většinou vrchním podáním. Podávající hráč stojí na úrovni středu koncové čáry vně hrací plochy. U méně vyspělých hráčů a dětí se doporučuje využívat také spodní podání nebo vhození míče. Po dopadu míče do pole soupeře je možné míč přihrát. Přihrávka (také nahrávka) musí splňovat následující kritéria:

§ Provádí odrazem o zem pouze jednou rukou (přitlačením dlaní s rozevřenými prsty shora nebo zezadu - podobně jako u driblingu v basketbalu).

• Přihraný míč se musí před dalším odehráním míče odrazit od hrací plochy.
• Míč odražený od země nesmí vystoupat nad úroveň výšky postavy tohoto spoluhráče. (Ten je tedy nucen v případě prudce zahrané přihrávky nebo nahrávky optimálně reagovat a zabránit letu míče až do bodu jeho kulminace).

Hráči se mohou dotknout míče střídavě třikrát. Útok přes síť musí rovněž splňovat určitá kritéria:

• Lze jej uskutečnit po prvním nebo druhém odehrání míče (přihrávce nebo nahrávce)
• Zahrává se vždy po odrazu míče od hrací plochy pouze obouruč odtlačením (odbitím) ve směru od hrudníku, zespodu i ze strany.
• Lze jej také zahrát ihned od soupeře (mimo příjmu z podání) za předpokladu, že jej hráč odehrává obouruč a pouze v okamžiku, kdy se jeho chodidla nedotýkají hrací plochy – např. ve výskoku.

Ideálně zahraný míč směřuje prudce do volného prostoru mezi protihráče. Lze rovněž zasáhnout nepřipraveného nebo nevhodně pohybujícího se hráče (vyráží např. směrem vpřed a ponechává za sebou volný prostor – není dovoleno útočit na soupeře stojícího u sítě popř. hráče celé první řady). Úspěšný útok, tj. míč se dvakrát za sebou dotkl hrací plochy nebo došlo k chybě soupeře, znamená zisk práva na podání. Pokud uvedené završení hry následovalo po vlastním podání, znamená to i zisk bodu při zachování práva podávat.

Přestupky při manipulaci s míčem

• Zahrání tzv. taženého míče zespodu jednou nebo oběma rukama, kdy dlaně směřují nahoru.
• Zahrání míče ze strany, odehrání hlavou, trupem nebo dolními končetinami.

V rámci přizpůsobení hry dovednostem dětí je možné přistoupit k některým úpravám způsobu odehrání míče jako např. lehkým úderem pěstí vedeným obloukem vzhůru apod. Stejně tak lze přistoupit k odstranění pravidla omezené výšky míče po jeho odrazu od země. Uvedené úpravy však již vyplývají z praktického ověřování provozu hry a nejsou v souladu s původně uplatňovaným, zněním pravidel.

Důsledky porušení pravidel

Důsledky porušení pravidel jsou závislé na míře provinění. V případě běžných přestupků dochází ke ztrátě míče a předání práva podání soupeři nebo k přímému zisku bodu soupeřem při jeho podání. Při vážnějším provinění (např. nevhodné chování, unfair hra aj.) lze jednotlivce popř. družstvo napomenout, v některých případech je možné hráče i vyloučit (na 3 minuty, set nebo do konce utkání).

Co je od účastníků vyžadováno?

Hráč by měl zvládnout koordinačně náročnější pohybové úkoly, přičemž hráč je do řešení herních situací zapojen krátký okamžik. Je vhodné zdůraznit, že hra může začátečníkům vyhovovat jako průprava pro náročnější volejbal. Na druhé straně se do hry již promítá záporný transfer z volejbalu. Velmi pozitivní se jeví působení hry na rozvoj obratnostních schopností a zejména pak řešení časoprostorových struktur pohybu.

zpět na začátek dokumentu

Tchoukball

Tchoukball je sportovní míčová hra využívající prvky házené, volejbalu a baskické peloty. Ke hře se používají odrazové konstrukce (jsou podobné nakloněným trampolínkám) umístěné za středem základních čar obdélníkového hřiště. Tato hra vznikla jako reakce na nárůst počtu zranění v průběhu vykonávání pohybových aktivit. Byla koncipována jako hra neagresivní a princip hry prakticky nedovoluje, aby došlo k vzájemným střetům soupeřících hráčů. Hra umožňuje zapojení vyššího počtu účastníků, ale lze ji realizovat s jednou konstrukcí také jako např. hru trojic.

Cíl a průběh hry

Soupeřící družstva se snaží navzájem překonat ziskem většího množství bodů za bodované činnosti. Hráči družstva se pohybují po obdélníkové ploše mezi odrazovými konstrukcemi. Mezi nimi a částí hřiště určenou pro pohyb hráčů je vyznačena půlkruhová „zakázaná zóna“, za jejíž hranicí je možné chytat odražený míč. Snahou hráčů je vytvořit si během max. tří nahrávek výhodné postavení pro střelbu na odrazovou konstrukci a vystřelit tak, aby odražený míč dopadl na hrací plochu vně zakázané zóny, aniž by se jej podařilo soupeři zachytit. Prvkem zcela odlišným od jiných sportovních her je nemožnost bránění soupeři v přihrávání, chytání a zaujímání postavení na hřišti. Útočníkům je tak ponechán volný prostor pro realizaci útoku a obrana se soustřeďuje na výběr a zaujetí vhodného postavení pro chycení odraženého míče. Jakmile je míč obránci chycen, mohou pokračovat útokem na libovolnou konstrukci. Soupeřící strany se snaží překonat poměrem bodů získaných za bodované činnosti, které jsou vesměs úzce vázány právě na kvalitu střelby:

§ Útočník získá bod, dopadne-li správně vystřelený a odražený míč do hřiště vně zakázané zóny.

§ Obránci získají bod v případě chyb ve střelbě útočníků:

- nezasažení odrazové konstrukce,

- chybný odraz – míč dopadne vně hřiště nebo do zakázané zóny,

- odražený míč zasáhne střílejícího hráče popř.

- hráč se střetne s konstrukcí během střelby.

Stručná pravidla

Průběh hry

Cílem je získat v průběhu vymezeného času vyšší počet bodů než soupeřící družstvo. Hráči útočícího družstva se snaží během tří přihrávek, které mají k dispozici, vystřelit na libovolnou odrazovou konstrukci tak, aby odražený míč dopadl do hřiště vně zakázané zóny. Zatímco se útočníci snaží přiblížit k zakázané zóně libovolné konstrukce, hráči bránícího družstva pozorně vnímají směr vedení útoku a snaží se zaujmout optimální postavení kolem zakázané zóny v místech předpokládaného dopadu míče na zem (Obr. ). Je zřejmé, že musí měnit své postavení podle principu úhlu dopadu – úhlu odrazu, tj. z jaké strany je momentálně veden útok. Pokud se obráncům podaří zpracovat míč a zabránit jeho dopadu na hrací plochu, přecházejí do útočné fáze hry. Útočícím hráčům nesmí být bráněno v jejich činnosti. Obránci mají nárok na prostor teprve v okamžiku, kdy míč opustil ruku střílejícího hráče. V tomto okamžiku se stává chybou jakékoli „překážení“ dosavadních útočníků při zpracování míče obránci.

Hřiště, zařízení, hráči hrací doba

Oficiální pravidla uznávají hru na jednu nebo dvě konstrukce. Hra na dvě konstrukce se hraje na větší ploše při vyšším počtu hráčů.

Varianta podle počtu odra-zových konstrukcí:	Velikost PLOCHY:	Počet hráčů:
Bipolární tchoukball – 2 odrážedla	40 x 20 m	2 x 9
Bipolární tchoukball – 2 odrážedla	20 x 15 (12) m	2 x 6 (7)
Monopolární tchoukb. – 1 odrážedlo	20 x 15 m	2 x 6

Hrací doba:

§ Muži - junioři / senioři………………3 x 15 minut

• Ženy – juniorky / seniorky ……….…3 x 12 minut
• Dorostenci ………………………3 x 12 minut
• Dorostenky ………………………3 x 10 (7) minut

Materiální vybavení:

Pro muže se používá míč o obvodu 58-60 centimetrů a hmotnosti 425-475 g, pro ženy míč o obvodu 54-56 a hmotnosti 325-400 g. Odrážedla jsou podobná malým nakloněným trampolínkám sklopeným pod úhlem 60 stupňů.

Tcho - obr. č. 1

Tch - obr. č. 2

Zahájení hry:

U monopolární varianty po losování družstvo rozehrává ze základní čáry směrem proti odrážedlu, u verze na dvě odrazové konstrukce vede útok ze zvolené základní čáry hřiště. Zahájení hry je vlastně přihrávka, která se nepočítá do povolené série tří přihrávek.

Povolený způsob hry:

• Hráč smí míč chytat a házet, odbít nebo udeřit s úmyslem popohnat či „vybrat” rukama, rameny, hlavou nebo trupem,
• Může se třikrát dotknout země během držení míče (stání na obou končetinách se považuje za jeden dotek),
• Míč lze držet po dobu tří sekund.
• Během držení míče si jej hráč může předat z jedné ruky do druhé při splnění podmínek předcházejících dvou pravidel.
• Povolena je hra v kleče nebo v lehu.

Zisk bodu:

Zatímco dobře vedený útok může znamenat zisk bodu, jeho chybně realizovaný závěr podpoří bodovým ziskem obránce. Bod je jim připsán za (obr. č. 3)

• nezasažení odrazové konstrukce útočníkem,
• odražení míče od odrazové konstrukce zcela mimo hrací plochu,
• odražení míče od odrazové konstrukce do zakázané zóny,
• zasažení samotného střílejícího hráče odraženým míčem,
• střet střílejícího hráče s konstrukcí.

Pozn.: Pokud se odražený míč dotkne spoluhráče útočníka, za chybu s následkem přidělení bodu pro obránce se to nepovažuje.

Rozehrání po zisku bodu:

Rozehrání po zisku bodu je v režii družstva, které ztratilo bod na soupeře. Míč je rozehrán přihrávkou zpoza základní čáry, vedle konstrukce, kde došlo k bodování. Samotné uvedení míče do hry se nezapočítává do povolené série tří přihrávek. U bipolární varianty je důležité, aby jedna z přihrávek zřetelně překročila středovou čáru (chodidla hráče chytajícího míč).

Tcho - obr. č. 3

Porušení pravidel:

• pád míče na zem jako důsledek chybné přihrávky nebo chybného chycení,
• dotek míče dolní končetinou pod úrovní pasu,
• dribling,
• držení míče déle než tři sekundy,
• více než tři došlapy na zem v době jeho držení ,
• vstup hráče do zakázané zóny, pokud se nejedná o došlap po střelbě a kla-mavé pohyby hráčů, které ovšem nijak nebrání v činnosti obránců,
• více než tři přihrávky ve družstvu,
• dotek předmětů nebo území vně hrací plochy během držení míče,
• vzetí míče soupeři během jeho rozehrání,
• střelba na jedno odrážedlo více než 3 x za sebou (bipolární varianta),
• nevhodné verbální chování,
• hod zřetelně zahraný proti soupeři,
• bránění soupeři ve hře jakoukoli formou, pokud má soupeř v držení míč (v přihrávání, ve střelbě, chytání míče nebo při pohybu s míčem) nebo pokud se snaží zaujmout obranné postavení, (hráči je dovoleno stát klidně, bez pohybu paží v postavení, kterým by soupeři nepřekážel v jeho činnosti),
• chycení odraženého míče členem útočícího družstva.

Důsledky porušení pravidel:

Porušení pravidel znamená předání míče soupeři, přičemž se pokračuje volným hodem z místa přestupku. Případné úmyslné fauly jsou zaznamenávány, po třech faulech je hráč vyloučen do konce utkání a ve hře zastoupen náhradníkem. Ačkoli formální pravidla samotná práva a omezení hráčů jasně vymezují, považovali tvůrci hry za vhodné upravit „sociální” stránku hry „Chartou tchoukballu” – dokumentem, orientujícím se na oblast sféry prožívání hry, smysl pro fair-play a partnerství.

Volný hod:

Volný hod umožňuje navázání hry po přestupcích. Před vystřelením na odrazovou konstrukci musí dojít k minimálně jedné přihrávce.

Co je od účastníků vyžadováno?

V tchoukballe je podáván kolektivní výkon, při kterém je překonáván aktivní soupeř spoluprací hráčů. Na hráčích spočívá řešení řady herních úkolů spojených především:

§ se správnou orientací v prostoru, zejména kolem zakázané zóny, s ohledem na způsob vedení útoku soupeřím družstvem,

§ s optimálním zaujímáním obranného postoje na základě úsudku o letu odraženého míče,

§ s udržením odraženého míče ve hře jeho získáním pod svoji kontrolu, nebo vytvořením podmínek pro jeho zpracování spoluhráčem,

§ pochopení principu „zrcadla“ v případě nárazu a odrazu míče

Tchoukball lze oproti množství jiných velkých pohybových her charakterizovat omezeným počtem druhů uplatňovaných dovedností, avšak při značné variabilitě jejich uplatňování. Zastoupení tvůrčích kombinací je poměrně velké, ačkoli do značné míry jejich vyústění podléhá nevelké škále osvědčených schémat. Podrobnější popis herních činností je v publikacích, které jsou k dispozici.

Soupis bibliografických citací:

1. BLÁHA, L. Tchoukball. (skriptum) 1. vyd. Ústí nad Labem : PF UJEP, 2001, 117s ISBN 80-7044-385-5.

2. BLÁHA, L. Tchoukball. (učební texty) 1. vyd. Ústí nad Labem : CDVU UJEP, 1998, 11s.

3. BLÁHA, Ladislav. Tchoukball – jedna z cest proti agresivitě ve sportovních hrách. Těl. Vých. Sport. Mlád. 1998, roč. 64, č. 6, s. 32- 36. ISSN 1210-7689

4. BLÁHA, Ladislav. Začínáme s nácvikem tchoukballu. Těl. Vých. Sport. Mlád. 1999, roč. 65, č. 4, s. 37- 41. ISSN 1210-7689

5. BLÁHA, L. Tchoukball – přijal by ho také náš žák? In: TOMAJKO, D., VÁLKOVÁ, H. (Ed.) Sborník referátů 2. Mezinárodního semináře „Žák v současném pojetí tělesné výchovy” konané v Olomouci 14.-16.6.1998. 1. vyd. Olomouc : UP, 1999. S. 15-18. ISBN 80-7067-968-9.

6. BLÁHA, L. Tchoukball – několik poznámek k jeho provozování. In: PYŠNÝ, L., BLÁHA, L. (Ed.) Pohyb a výchova – sborník referátů z vědeckého semináře s mezinárodní účastí. 1. vyd. Ústí nad Labem : PF UJEP, 2001. s. 88-90. ISBN 80-7044-329-4.

7. BLÁHA, L., PYŠNÝ, L. Některé zkušenosti a vybrané poznatky z výuky tchoukballu u studentů s aprobací tělesná výchova na PF UJEP. In: ČEPIČKA, L. (Ed.) Sborník referátů ze 4. Mezinárodní vědecké konference Hry v programech tělovýchovných procesů konané v Plzni ve dnech 25.-27.11. 1999. 1. Vyd. Plzeň : PF ZČU, 2000. s. 41-46. ISBN 80-7082-610-X.

8. BLÁHA, L. Vybrané efekty charakterizující zvýšení herního výkonu v tchoukballe. In: DOBRÝ, L., SOUČEK, O. (Ed.) Pedagogická kinantropologie. Sborník ze semináře sekce pedagogické kinantropologie České kinantropologické společnosti. 1. vyd. Praha : Karolinum, 2001, s.97-102. ISBN 80-246-0322-5.

9. BRANDT, H. In EBERHART, S. Der paedagogische Wert des Tchoukballspiels als Schulsportspiel. (Wissenschaftliche Arbeit). Tuebingen : EK – Universitaet, 1998. s.2.

10. FAVRE, Michel. Jour au tchouk-ball. Education physique et sport. 1975, č. 4, s. 15-16.

11. CHOUTKA, M., DOVALIL, J. Sportovní trénink. Praha : Olympia, 1987, s. 144. ISBN 27-030-87.

12. JUMPERTZ, Rudolf, PUETTMANN, Matthias. Moeglichkeiten zur Foerderung der sozialen Kompetenz. Sportunterricht. 1981, č. 4, s. 134-143.

13. PUETTMANN, M., JUMPERTZ, R. Tchouk-Ball. Ein neues Spiel fuer die Schule. 1. vyd. Schorndorf : Verlag Hofmann, 1983. 80s. ISBN 3-7780-9691-5.

14. REDIES, Torsten. Ein Spiel, das fasziniert… Sporterziehung in der Schule. 1995, roč. 105, č. 5, s. 19-20.

15. REDIES, Torsten, MAEGERLI, Barbara. Tchoukball im Polysport. Magglingen. 1998, roč. 55, č. 7, s. 14-16.

16. REDIES, T. Welche Werte kann Tchoukball verbreiten? In: PYŠNÝ, L., BLÁHA, L. (Ed.) Pohyb a výchova – sborník referátů z vědeckého semináře s mezinárodní účastí. 1. vyd. Ústí nad Labem : PF UJEP, 2001. s. 54-56. ISBN 80-7044-329-4.

17. SCHEIDECKER, Yves, MAILFERT, Didier. Le tchouk-ball. E.P.S. – Education physique et sport. 1987, č. 6, s. 32-37.

18. STIBITZ, F. Informace o méně známých sportovních hrách. Skriptum.1. vyd. Praha : UK, 1982. s. 193-195.

19. VORPE, Gérard, REDIES, Torsten. Spiel- und Uebungsformen fuer Tchoukball. Sporterziehung in der Schule. 1995, roč. 105, č. 5, s. 21-28.

20. TOMAJKO, Dušan, DOBRÝ, Lubomír. Pojmoslovné a terminologické vádemékum: Pohybová hra. Těl. Vých. Sport. Mlád. 1999, roč. 65, č. 8, s. 11-15. ISSN 1210-7689

zpět na začátek dokumentu

Trangleball

Trangleball je pohybová hra pro šestici hráčů, která je hrána za pomoci trojstranného jehlanu a malého míčku. Charakteristickým znakem této hry je střídavé narážení míče na stěny jehlanu, který je umístěn uprostřed kruhového hracího pole, a jeho chytání soupeřící stranou. Hráči mají omezenou možnost volit mezi přihrávkou nebo opět útočným úderem směřujícím na jehlan. Uplatňuje se tedy střídavé právo na odehrání míče a soupeři se tak nemohou dostat do vzájemných soubojů o hrací předmět. Hru je možné provozovat v halách, na hřištích i jako pískovou variantu.

Cíl a průběh hry

Snahou trojice hráčů pravidelně rozestavené kolem jehlanu je narazit míček na zvolenou stranu jehlanu tak, aby odražený míč dopadl na plochu hřiště, aniž by se soupeřící trojici podařilo zabránit jeho dopadu. Za úspěšně realizovaný útok získává strana právo podání nebo bod, pokud to byla ona, kdo uvedla míč do hry. V utkání hraném na sety do 11 bodů se tedy jedná o úspěšné završení setů potřebných k vítězství. Hráči se pohybují v mezikruží (vždy 1 a 1 ve vymezené třetině tohoto mezikruží), přičemž pravidla striktně vymezují možnost jejich pohybu. Zasažení mezikruží odraženým míčkem je také jedním z kritérií pro přiznání bodu nebo práva na podání. Neúspěšně vedený útok (tj. pád míčku, nezasažení jehlanu nebo chybně odražený míček, přešlap) znamená vedle ztráty míčku také přiznání bodu nebo práva na podání soupeři.

Stručná pravidla

Trangleball lze hrát na travnaté, písčité nebo pevné ploše. Hřiště je plocha mezi dvěma rozměrově odlišnými kružnicemi se společným středem, ve kterém je zároveň umístěn třístranný jehlan. Kružnice o poloměru 5,8m a 2,3m se vyznačují nejlépe za pomoci lehkých umělohmotných trubek, které lze do sebe zasunout a po spojení obou konců položit na zem. Vytvořené mezikruží je dále děleno do tří stejně velkých částí čarami, které jsou při pohledu shora prodloužením rohů jehlanu. Uprostřed vymezených třetin je nutné vyznačit tzv. „mrtvé zóny“ – části třetin ze kterých není možné zahajovat hru podáním směrem na jehlan (obr. č. 1). Pravidelný jehlan (trangl) je možný vyrobit z desek lamina, dřeva nebo podobného materiálu. Spodní hrany (přepony trojúhelníků) jsou dlouhé 115 cm, hrany spojů (odvěsny trojúhelníků) jsou o délce 80 cm. Ke hře by se měl používat míč s dobrým odrazem o obvodu 229-235mm (rozměrově stejný jako u baseballu).

Tran - obr. č. 1

Hráči dvou tříčlenných družstev se rozdělí tak, aby v každé třetině hřiště byl jeden jejich zástupce. Po losování začíná hra podáním – hodem z pravé nebo levé strany zvolené třetiny hřiště určeným hráčem na přivrácenou stranu odrazového jehlanu. Odražený míč musí směřovat do stejné třetiny hřiště. Soupeřící hráč se jej pokouší před jeho dopadem zachytit a udržet pod kontrolou. Což mu dovolí pokračovat ve hře. Přijímající hráč se tak rozhoduje mezi přihrávkou některému ze spoluhráčů pohybujících se ve zbylých dvou třetinách nebo se rozhodne zaútočit. Družstvo může celkem využít tři přihrávky, během kterých se snaží vytvořit překvapivé nebo jinak výhodné postavení pro vedení útoku. Odehrát míč lze z místa, za pohybu, ve výskoku, v pádu apod. Jeho držení je omezeno na tři vteřiny. Citlivé na posouzení je otázka přesouvání hráčů před a v průběhu útočného úderu. To podléhá následujícím kritériím:

§ může běžet vlevo nebo vpravo, ale pouze ve své třetině,

§ zahájí-li pohyb do jedné ze stran pohybem nohou, nelze již měnit směr,

§ útočný úder může být odehrán pouze mimo úsek „mrtvé zóny“.

Po ukončení útočného hodu hráč musí odstoupit do zadní části třetiny a uvolnit prostor k činnosti hráče v obraně. Stejně tak celý tým, který má v držení míč! Hráči týmu, který má v držení míč, mají nárok pohybovat se blíže k jehlanu než družstvo soupeře. Jakmile se zaútočí, musí odstoupit za záda soupeře snažícího se zachytit odražený míč.

Navazující podání zahrává hráč družstva, které úspěšně realizovalo útok nebo se nedopustilo chyby. Podávajícím hráčem je ten, který se pohybuje ve třetině, kde míč skončil (maximálně dvakrát za sebou – pak jej musí předat spoluhráči). Bod lze získat pouze po vlastním podání na základě úspěšně provedeného útoku (obránce nezpracuje odražený míč) nebo chyby soupeře. Strana, která dříve dosáhla 11 bodů, se stává vítězem setu (popř. utkání, je-li hráno na jeden set).

Co je od účastníků vyžadováno?

Základními dovednostmi, které je nutné ovládat je házení a chytání míče. Hráč trangleballu by měl disponovat vysokým stupněm dovedností chytat míč letící různými rychlostmi s variabilní letovou křivkou při samostatném pohybu. V rámci přihrávání míče je nutné svým partnerům přihrávat před hráče nejlépe na úroveň hrudníku až hlavy. Realizace útočných úderů musí být realizována nejen se záměrem zasáhnout jehlan, ale je nutné je korigovat také s ohledem na vymezenou plochu hřiště. Hráč by se měl opírat o dostatečnou úroveň koordinačních schopností, ze kterých lze vycházet při kultivaci těchto dovedností. Výběr místa ať v rámci vedení útoku, tak při očekávání odraženého míče musí být rychlý a realizovaný v rámci několika kroků při zachování maximální kontroly činnosti soupeřícího hráče. Ta by měla být potřebným korektivem i v rámci rozhodování, jakou herní činností bude navázáno po skončení předcházející herní situace.

zpět na začátek dokumentu