Antropogeneze,

starší a střední paleolit

(5 milionů – 40 000 př.n.l.)

vznik a vývoj člověka

kreacionismus – v širším smyslu slova přesvědčení,

že lidé, Země a vesmír

byly stvořeny zvláštním zásahem vyšší bytosti či božstvem

termín „striktní kreacionismus“ se někdy používá

pro nábožensky motivované odmítání teorie evoluce,

aby nedošlo k mylné záměně se všeobecnějším chápáním stvoření,

zastávaným věřícími, jejichž náboženská víra akceptuje teistickou evoluci

podle většiny přírodovědců

je striktní kreacionismus netestovatelná nevědecká teorie

a jako taková nemůže být předmětem vědeckého zkoumání

ani součástí vědeckých teorií

přírodovědecké práce pracující s aspektem

speciálních nadpřirozených zásahů do evoluce

jsou obvykle považovány za pseudovědecké

zastánci striktního kreacionismu

naopak zpravidla odmítají vědecké závěry

presentující evoluci jakožto nejpravděpodobnější vysvětlení

existence známého universa

na událost samu (tj. cílený zásah) kreacionisté nahlíží

buď jako na akt stvoření ex nihilo, tedy z ničeho,

anebo jako vznik pořádku, jemuž předcházel chaos,

který někdo uspořádal (demiurg)

ačkoli víru lze interpretovat i doslovně (tj. fyzikálními a biologickými pojmy),

náboženské diskuse se většinou omezují na duchovní rozměr problému

kreacionismus tedy jednoduše zdůrazňuje

duchovní podstatu lidských bytostí tím,

že ji považuje za základ celé přírody

a označuje všechny ostatní úhly pohledu za materialistické,

ignorující duchovní principy

mnozí lidé věřící ve stvoření považují toto přesvědčení

za součást náboženské víry

a tudíž je z jejich hlediska mimoběžné s pohledem vědeckým

jiní prosazují názor,

že vědecká pozorování jsou v souladu s ideou stvoření

zastánci tzv. teistické evoluce považují vědecky popsané mechanismy

za projev stvořitelského díla

věřící orientovaní spíše na vědu

vnímají popis stvoření v náboženských textech

jako oslavný hymnus na celé stvoření,

který nikdy nebyl zamýšlen jako historická výpověď

striktní kreacionismus dnes přežívá

v některých fundamentalistických náboženských společenstvích –

u křesťanů např. v některých konzervativních protestantských denominacích

či sektách,

trvajících tedy na doslovném výkladu textu Písma – knihy Genese

např. v některých, zejména jižních státech USA –

jejich snaha o prosazení vyučování kreacionistického pohledu

vedle evoluční teorie

v rámci vědeckých disciplín není úspěšná

u nás se nejnověji deklaroval jako striktní kreacionista

kancléř presidenta Klause Petr Hájek

(„jako že je Bůh nade mnou, já z opice nepocházím!“)

kreacionismus bývá někdy směšován s teorií inteligentního designu –

je však potřebné obě koncepce odlišovat

kreacionismus vychází z předpokladu, že svět byl stvořen bohem,

kdežto teorie inteligentního designu

na základě analýzy biologických fenoménů

pouze dospívá k závěru,

že tyto fenomény v sobě nesou prvky účelnosti a záměru –

tedy inteligence

na otázku, kdo je nositelem této inteligence, teorie neodpovídá,

neboť tato otázka je svou povahou metafyzická

evoluční teorie,

vychází z předpokladu uplatňování přirozeného výběru v živé přírodě

Charles Darwin – O původu druhů

darwinismus i evoluční teorie často byly

a někdy dosud jsou zpochybňovány

z náboženských hledisek –

zde moderní křesťanství ovšem rozpor nevidí –

cf. jezuitský filosof a antropolog Teilhard de Chardin

a jeho podíl na zkoumání procesu antropogeneze

(výzkumy v jeskyni Ču-ku-tien u Pekingu)

postupně ale kritika darwinismu také ze strany některých věd –

genetika, která tvrdila, že mutace genů jsou nahodilým jevem,

který tudíž nevyvolává žádný pokrok –

podcenění přirozeného výběru

moderní biologie dokázala evoluční teorii uvést do souladu

s aktuálním stavem poznání genetických zákonitostí

evoluce živých organismů přitom není dnes již vnímána

jako jakýsi samozřejmý a mechanicky se odvíjející proces,

generující neustálý „pokrok“

přiznává se role náhodě,

generátorem či akcelerátorem evolučních změn

jsou často určité náhlé změny a zvraty ve vývoji Země,

na ně musely živé organismy reagovat, přizpůsobit se,

existovalo i několik variantních řešení,

to, které se prosadilo nelze pokládat za samozřejmé,

vyplynulo z určitých konkrétních podmínek,

pokud by byly parametry nastaveny trochu jinak,

mohlo se prosadit jiné řešení

sociologie zdůrazňovala význam kultury –

v okamžiku, kdy vznikl člověk, přestala prý u něho evoluční teorie platit

antropocentrický názor,

že člověk je něčím výjimečným, co se z přírody vymyká –

až po nejrůznější kuriózní teorie s mimozemšťany atp.

(von Däniken)

dnes se na studiu antropogeneze podílí široký okruh oborů

z oblasti přírodních i společenských věd

fyzická antropologie (bioantropologie), resp. paleoantropologie

přímé prameny –

pozůstatky hominidů ve stratifikovaných geologických,

resp. archeologických vrstvách

doprovodné nálezy paleobotanické a paleozoologické –

rekonstrukce původního prostředí

posléze i artefakty –

tj. přímo upravené a používané předměty – nástroje

nepřímé prameny –

biologická morfologie

(anatomie, histologie, embryologie, fyziologie, genetika, biochemie, biofyzika,

etologie – nauka o chování živých systémů)

prehistorie, etnografie a etnologie, psychologie, sociologie

poznání procesu antropogeneze je

a zůstane ovšem stále otevřenou problematikou –

dáno už samotnou fragmentárností a různorodostí pramenů,

které neumožňují jednou pro vždy rekonstruovat celý proces –

vždy zůstává řada možností výkladu,

hledá se ten nejpravděpodobnější za daného stavu poznání –

řada paradigmat – tj. myšlenkových schémat – konstrukcí,

která ovlivňují v kontextu dobových znalostí,

ale i mentality, ideových východisek

do značné míry samotný poznávací proces

v rámci evoluční teorie bylo např. dlouho rozšířené

paradigma víceméně lineárního etapového vývoje:

australopiték – pitekantropus – neandertálec – současný člověk

(platilo ještě v 60.letech 20. století)

další paradigma 70.-80.let připouštělo komplikovanější schéma

se slepými vývojovými články –

vyvinuté formy australopitéků a později znovu neandertálci,

zároveň tendence hledat počátky hominizace primátů co nejhlouběji v minulosti –

12-15 milionů let! –

již tehdy předpokládáno oddělení od lidoopů, a to najednou –

formy – nejprve Proconsul africanus (ten posléze prohlášen za lidoopí formu),

když objeven Ramapithecus punjabicus a Kenyapithecus wickeri

(12-8 milionů let – pliocén)

dnešní pohled –

např. bioantropolog Robert Foley, Humans before Humanity 1995 –

česky Lidé před člověkem, Praha 1998

aktuální český přehled:

Zbyněk Šmahel, Evoluce rodu Homo I-VI,

Živa 2003, s.37-40, 84-88, 134-136, 181-184, 227-231, 275-280

Václav Soukup, Dějiny antropologie, Praha 2004, II.díl, s.125-268

Viktor Černý a kol., Člověk v pravěku,

in: Archeologie pravěkých Čech 1. Pravěký svět a jeho poznání, Praha 2007,

s.51-88

(zde i vysvětlení k nejnověji užívaným metodám zkoumání lidských populací

rozborem DNA)

první savci – druhohory - už asi 260 milionů let, dlouho ve stínu ještěrů

dinosauři vyhynuli asi před 60 miliony lety na konci druhohor –

katastrofa (srážka země s velkým meteoritem?),

náhlá změna životního prostředí, vyhynutí řady živých organismů,

naopak nástup těch druhů, které se dokázaly se změnou nejlépe vyrovnat

třetihory – nejprve jakési tápání –

nebylo vůbec tak jasné, zda se po ještěrech prosadí jako dominantní

velké dravé formy nelétavých ptáků nebo menší draví savci –

k vítězství savců přispěl drift kontinentů –

mohli se nejprve nerušeně vyvíjet v oddělené desce Asie,

kde velké dravé formy nelétavých ptáků nebyly přítomny

a po propojení Asie s ostatními kontinenty byli již draví savci

natolik vyspělí, že dokázali ptáky zatlačit a likvidovat

posléze obrovský rozmach všech forem savců –

obsadili prakticky všechny ekologické niky na Zemi

řád Primates –

vývoj z drobných stromových hlodavců –

od nejprimitivnějších poloopic –

ostrov Madagaskar - lemuři

orientovány ještě na noční aktivity

v dalším vývoji opice -

jisté rozvinutí pažního pletence, paží a vlastní ruky =

uchování klavikul - klíčních kostí,

přestavba lokte umožňující pronaci a supinaci,

především pětiprsté končetiny s rozvinutou uchopovací schopností

vlivem opozičního postavení palce,

nahrazení drápů nehty a rozvoj hmatových polštářků,

dále plochonohé dolní končetiny svědčící o alespoň příležitostné bipedii,

frontálně orientované očnice umožňující prostorové vidění,

redukce některých primitivních znaků obličejového skeletu,

především změna zubního vzorce z I3-C1-Pm4-M3 na I2-C1-Pm2-M3

(incisius = řezák, caninus = špičák, praemolarius = třenový zub, molarius = stolička),

která přinesla zkracování obličejového skeletu,

regrese čichového laloku

a rozvoj koncového mozku společně se zvětšováním mozkovny

základní chronologické schéma

opice Starého a Nového světa –

v Novém světě, tj. v jižní Americe jen primitivnější ploskonosé opice –

lvíček zlatý –

dnes ohrožený druh Amazonských pralesů

stereoskopické, ale barevně ještě omezené vidění

(malý počet světločivých buněk

citlivých na světelné vlnění v jednotlivých pásmech barevného spektra)

pokročilejší Starý svět (úzkonosé opice) –

dokonalé stereoskopické prostorové a barevné vidění –

důležité pro odhad vzdáleností a pro výběr potravy (plody a ovoce)

dokonce i druhy,

které se dokázaly adaptovat na prostředí mimo deštný tropický prales –

paviáni – velmi vyspělá sociální organizace v samičích klanech

podřád Simae (opice) –

nadčeleď Hominoidea (Anthropoides - nejvyšší primáti)

zahrnuje i dvě čeledi, které již vykazují jisté lidské znaky.

Čeleď Pongidae s rody dříve považovanými za lidské předky,

např. Aegyptopithecus 1, * 2 –

v oligocénu – asi před 40 miliony lety –

zůstal ještě ocas, ale proběhly závažné anatomické změny,

se znaky typickými později pro lidoopy –

skelet je charakterizován zpředu zploštělým hrudníkem

a rozvinutým pletencem pažním, který umožňuje plný krouživý pohyb paže

před okolo 28 miliony lety – tj. konec oligocénu –

počátek skutečného vzájemného oddělení úzkonosých opic

a předků lidoopů (Hominoidea) –

obě skupiny ve stejné životní nice – tropický deštný prales,

opice spíše menší, pohybovaly se po větvích po všech čtyřech končetinách

a využívaly k udržování rovnováhy, ale i zavěšování ocas

lidoopi – zvětšení rozměrů těla a váhy (přes 30 kg) –

pohyb v korunách stromů spíše ručkováním – dlouhé přední končetiny

asi 25-12 milionů let – miocén – Dryopithecus 1, * 2

či Sivapithecus 1, * 2 (Ramapithecus) – Indie

skelet vykazuje řadu pokročilých „lidských“ znaků –

vlivem převažující bipedie, tedy chůze po dolních končetinách,

dosahuje tento rod prahu prvního funkčního komplexu procesu hominizace,

tj. dochází k přestavbě pánevního pletence

výskyt je datován asi 14 - 12 mil. let BP (miocén/pliocén) –

nález ze Sivalické hory v Indii,

sdružování do tlup, užívání neupravených větví a kamenů k obraně,

vegetariáni, příležitostná konzumace masa –

na procesuantropogeneze se však Ramapithekové nepodíleli a vyhynuli

v miocénu pak započal proces výraznější diferenciace mezi lidoopy 1, * 2 –

dáno hlavně geografickým rozšířením

nejprve se oddělily formy asijských lidoopů -

prapředci gibbonů – asi 18 milionů let

pak orangutanů – asi 15-13 milionů let

lebky současných lidoopů

skupina afrických lidoopů se začala rozdělovat později:

až asi před 9-7 miliony lety se oddělily gorily –

specializace na rostlinnou potravu –

ke žvýkání listí a větviček mohutné stoličky –

nezbytné neméně mohutné žvýkací svaly –

úpony se sagitálním hřebenem na lebce

výrazný pohlavní dimorfismus –

vyplynul z uspořádání sociálních vztahů (viz dále)

před 6 miliony lety se oddělili šimpanzi –

poddruh šimpanz trpasličí (bonobo) –

Z rovníková Afrika, lehčí forma 35-40 kg, akutně ohrožen vyhynutím,

vlastní druh šimpanz učenlivý (Pan troglodytes) – váha asi 55-60 kg,

pohlavní dimorfismus relativně malý,

spíše všežravec, doplňkově dokonce organizovaný lov na jiné savce –

opice guerézy či mláďata paviánů

jednorázové používání předmětů jakožto nástrojů

(ulomené větve – k přitažení nedostupných předmětů,

kameny – k rozlousknutí ořechů, větvičky na vybírání termitů a mravenců),

ale i zbraní – opět klacky a kameny –

háží jimi po predátorech, využívají i k zastrašování při vzájemných soubojích

vyvinuté formy komunikace –

vcelku jednoduchá paleta zvukových signálů, ale využívají také mimiky a gest

v zajetí experimenty s učením znakové řeči –

schopni se naučit a používat až cca 200-300 znaků,

dokonce (v omezenějším výběru) znaky učit sami další generaci –

tedy již kulturní chování

dtto v přírodě – provádění některých činností specifické pro jednotlivé tlupy –

(např. způsob jak rozlousknout ořech)

učí mu opět i další generace

schopnost sebeidentifikace (poznají se např. v zrcadle) atd.

šimpanzi tedy druhem geneticky nejbližším člověku

komparace molekul DNA, tj. genetického kódu –

98,4 % shod! z 33 milionů chromozomálních bází–

tj. menší rozdíl, než např. mezi africkým slonem a slonem indickým!

šimpanz tak má k současnému člověku geneticky dokonce blíže než ke gorile!

schéma vzájemné příbuznosti druhů nadčeledi Hominoidea

i když samozřejmě čistě statistické srovnání počtu rozdílů

v zápisu genetického kódu je silným zjednodušením –

nevypovídá nic o rozdílech ve významných sekvencích kódu,

které mají zřejmě podstatně větší váhu

než shody v jiných méně důležitých sekvencích –

z tohoto hlediska výše uvedené srovnání vědci označují

za typicky zjednodušený publicistický přístup

ke studiu šimpanzů

cf. Roger Fouts, Nejbližší příbuzní, Co jsem se dozvěděl od šimpanzů o nás,

Praha 2000

pro všechny lidoopí formy platí,

že vlastně od třetihor nezměnily podstatněji způsob života,

zůstaly žít v původních životních podmínkách deštných pralesů –

dokázaly se sice adaptovat i na terén s rozvolněnější stromovou vegetací –

kde lidoopi museli překonávat větší vzdálenosti po zemi –

při chůzi po zemi ovšem používají i dlouhých předních končetin – rukou,

o jejíchž zápěstí se při chůzi opírají,

od původně spíše jen rostlinné potravy přešli např. šimpanzi

k pestřejší skladbě živin –

živočišné bílkoviny ale jen v omezené míře –

adaptovala se také sociální organizace lidoopů,

a to dost různorodým způsobem:

úzkonosé opice – tzv. samičí klany,

tj. tlupy tvoří společenství příbuzných dospělých samic s mláďaty,

zatímco dospělí samci se rozptylují a vyhledávají cizí tlupy samic,

k nimž se připojují jen krátkodoběji

lidoopi:

gibboni –

žijí v monogamních svazcích –

rodinu tvoří samec se samicí a nedospělými potomky

orangutani –

žijí samotářsky, silní samci mají několik samic,

které ovšem žijí individuálně s mláďaty

a samci se k nim střídavě přidružují (tzv. rozptýlený harém)

gorily –

silní samci si vytvářejí harém samic,

mladí samci žijí mimo tlupu nebo v podřízené pozici,

až uvolněním pozice vůdce tlupy může nejsilnější ze synů

zaujmout místo po otci

harémové systémy sociální organizace jsou zjevně příčinou

výrazného pohlavního dimorfismu!

šimpanzi –

žijí v tzv. samčích klanech,

tj. vytvářejí se menší a dosti složitě strukturované tlupy o více samcích,

kteří mezi sebou soupeří o dominantní roli v tlupě, tedy i o samice

systém, který nejvíce stimuluje vyspělejší formy sociálního chování –

volba strategií, nezbytnost uzavírat zájmové aliance s jinými jedinci atd.

závěr třetihor – pliocén

východní Afrika –

po střetu litosférických desek vyvrásnění vysokých pohoří v S-J směru -

tím zde dešťový stín, sušší klima,

zmenšování rozlohy deštných pralesů a přeměna v lesostep a savany

tomu se část populací lidoopů musela přizpůsobit – a to velmi podstatně

bipedie – tj. orientace na chůzi po dvou –

mění se stavba pánve a dolních končetin

asi před 5 miliony lety –

ve východní a severní části Afriky –

specifické prostředí, členitý terén,

řada populací patrně bez větších vzájemných kontaktů,

relativně náhlé změny životních podmínek –

to vyvolávalo relativně rychlý průběh adaptace na prostředí –

postupně vzniká dosti široká a pestrá řada lidoopích bipedických populací –

bohužel, zatím takřka žádné nálezy z klíčového období 10-5 milionů let BP –

nejnověji z doby 7-6 milionů let BP nálezy,

které komplikují dosavadní paradigma –

Sahelanthropus tchadensis toumai 1, * 2 nález z r.2001),

Orrorin tugenensis – oba nálezy z Čadu

Ardipithecus ramidus kadabba - Etiopie

bipední formy v lesnatém prostředí a nejen na území Etiopie, ale také v Čadu!

tedy západně od předpokládané pravlasti bipedických lidoopů ve východní Africe!

uspokojivé vysvětlení se teprve hledá

změny prostředí jistě významným faktorem,

ale reakce na ně dána také možnostmi a předpoklady dotčených populací –

na vysychání a úbytek pralesů reagovaly např. i úzkonosé opice

a vyvinuly se u nich stepní formy s vyspělou sociální organizací –

pochopitelně kvadrupední - paviáni

bipední lidoopi

vyvíjeli se po značně dlouhou dobu 5-4 – 2 miliony let –

Australopitékové (jako rod čeledi Hominidae = lidé)

rod Australopithecus však zahrnuje řadu spíše lidoopích než lidských forem,

rané formy – 5-4 milionů let BP

Ardipithecus ramidus ramidus (či správněji Australopithecus ramidus)

a Australopithecus anamensis -

nový nález z Asa Issie

(leží 230 kilometrů severovýchodně od etiopské metropole Addis Abeby) –

4,1 milionů let BP

dále Australopithecus afarensis –4-3 miliony let BP

forma rekonstruována podle samičího skeletu z Hadaru v Etiopii –

tzv. Lucy – rekonstrukce lebky, stáří asi 3,1 milionu let BP

nález z r.1974 – jméno získala po tehdy populární písni Beatles

Lucy in the Sky with Diamonds

má zaoblený týl, nápadný torus supraorbitalis (nadočnicový oblouk)

a bipední znaky ve stavbě pánve a femuru –

skelet a vzhled

nový nález tříletého dítěte (holčičky) u Dakaty v Etiopii,

o něco starší než Lucy – 3,3 milionů let BP

označena jménem Selam

zde vyobrazena lebka, ale dochovala se prakticky celá kostra –

tedy mimořádně kvalitní nález,

umožňující zpřesnění dosavadních poznatků

ještě pokročilejší forma Australopithecus africanus –

3-2 miliony let BP – dítě z Taungu – lebka 1, * 2

forma je ještě gracilnější, lépe uzpůsobená otevřenému ekosystému

týlní otvor je dole, hlava je tedy držena zpříma, bez vysunutí vpřed,

zuby nepřečnívají nijak výrazně, svědčí o častějším příjmu masité stravy

používali kostěné, dřevěné i kamenné předměty,

ovšem bez záměrné úpravy či výroby -

Australopithecus africanus byl proto některými badateli chápán

jako přímý předek zástupců rodu Homo

(v současnosti ale převládá názor,

který za přímého předka člověka pokládá pouze

starší formy Australopithecus anamensis a afarensis

a od nich vedou vývojovou linii již přímo k formám rodu Homo)

viz schéma I

popsaní Australopitékové tedy spíše gracilnější –

výška 130-145 cm, váha 35-45 kg,

nedokonalá chůze ve vzpřímené poloze,

ještě krátké stehenní kosti a málo vyvinutá klenba chodidel –

uchované stopy z Laetali

(otiskly se do rozbahněného sopečného popela

a vzápětí překryty dalším popelem) -

dosaženo tak prvního fyzického komplexu hominizace,

který typický již jen pro Hominidae –

přestavba pánevního pletence a přechod k bipedii

výhodnost bipedie –

lepší výhled, horní končetiny osvobozeny od lokomoce –

více využíváno jejich chápavosti k nejrůznější manipulaci –

sběr potravy,

používání klacků a kamenů k obraně před predátory

vlivem vzpřímení dochází k posunu týlního otvoru na spodinu lebeční,

dvojesovitému prohnutí páteře a vývoji meziobratlových plotének

(kvůli mnohem většímu zatížení páteře a nutnosti tlumení nárazů při chůzi),

vyklenutí a zesílení stehenních kostí,

přestavba kolene chráněného menisky, kotníků a rozvoj nožní klenby

zároveň vzpřímení v dalším vývoji způsobilo

pokles hrtanu a prodloužení rezonační trubice

mozkovna nejvyspělejších Australopitéků –

asi 400-550 kubíků (šimpanzi mají obsah mozkovny asi 400-450 kubíků) –

v procesu antropogeneze se pro porovnání velikosti mozku jednotlivých forem

používá tzv. indexu EQ (encefalizační koeficient),

který ukazuje poměr mezi velikostí mozku

a celkovou velikostí (hmotností) organismu –

šimpanz dosahuje hodnot 2,5 EQ –

většina australopitheků rovněž

( jistou odchylkou u progresivnějších forem směrem k 2,7-2-8 EQ)

čili intelektuální schopnosti australopitéků nelze přeceňovat,

byly jen o něco málo vyšší než u současných šimpanzů

život v otevřenější lesostepní krajině –

hrozba predátorů – jedinci neobstáli,

ale koordinující tlupa dokázala s užitím klacků a kamenů

levharta či šavlozubého tygra zahnat

převaha rostlinné stravy - sběr semen, hlíz atd.,

bílkoviny – hmyz, vejce, lov drobných savců (myši a pod.) –

přísun hodnotných bílkovin

ty ale patrně získávány často také konzumací mršin

život ve volné krajině vyžadoval rychlý a vytrvalý pohyb,

spojený se značným energetickým výdejem,

na který nebyly primáti příliš vybaveni – přehřátí organismu! –

nutnost tepelné regulace –

postupná ztráta srsti (vznik „nahé opice“)

a zejména značné zvýšení počtu potních žláz –

hominidé se výrazně více potí než ostatní lidoopi

(člověk také označován jako „potící se opice“)

další adaptace bipedických lidoopů ve dvou liniích –

první z nich spočívala v posílení tělesné konstrukce –

robustní formy, dosahující hmotnosti až 70 kg,

mohutný chrup, výrazný sagitální hřeben na lebce (cf. gorily) –

umožňující úpon silných žvýkacích svalů,

obličejová část tak výrazně převládá nad mozkovou,

velikost mozku stagnuje, původně se uvažovalo o lovu větších zvířat –

paviánů, kopytníků

dnes se zdůrazňuje naopak skutečnost,

že zůstávají mohutné stoličky pro rozmělňování rostlinné potravy –

i sagitální hřeben tak měl asi podobnou funkci jako u goril

Australopithecus aethiopicus 3-2 miliony let BP

Australopithecus boisei 1, *2 2,5-1 milion let BP

Australopithecus crassidens 2-1 milion let BP

Australopithecus robustus 1,5-1 milion let BP

varianta vývoje hominidů – schéma II

(porovnej s poněkud odlišným pohledem na nejstarší genezi u schématu I)

vedle robustních australopitheků ale vznikají formy,

které se daly jinou cestou –

cestou výrazného posílení sociability –

skutečné počátky rodu Homo -

vyvinuly se nejspíše z formy Australopithecus afarensis

(uchovány vyčnívající špičáky – typické pro všežravce, konzumující maso)

zlepšení kooperace mezi členy tlupy - zvětšování mozku –

mozek je energeticky velmi náročným orgánem, aby se mohl zvětšovat,

bylo třeba právě zvýšeného přísunu hodnotných bílkovin –

první skutečně hominidní formy: obsah mozkovny 640-800 kubíků! – EQ 2,9-3,1

Homo rudolfensis – 2,5-1,7 milionu let BP (rod Homo)

Homo habilis 1 , * 2 , * 3 – 2,3-1,7 milionu let BP

žili tedy současně s australopitéky, ale byli na vyšším stupni vývoje

první objev v Olduvaiské rokli v Tanzanii,

odkud pochází několik rekonstruovaných skeletů,

dále Turkana (Rudolfovo jezero) v Keni a lokalita Gona v Etiopii

stále jistý sexuální dimorfismus –

muži výška 150 cm, ženy 120-125 cm, váha asi 40 kg,

nezbytnost kooperace v tlupách

však vylučuje harémové uspořádání sociálních vztahů –

zůstává však zatím patrně zachována sexuální promiskuita u žen,

spojená s výraznou sexuální rivalitou u mužů –

prosazují se fyzicky nejzdatnější jedinci

nejvýraznější změny oproti australopithekům – lebka –

celkově tenkostěnnější, vyšší, čelisti méně vystupují

obsah mozkovny tedy větší než 600 cm³,

chrup lidský se znaky všežravců,

výrazněji zaoblený týl lebky (vývoj týlního laloku),

naopak skelet se tolik od australopitheků neliší -

ruka - palec dosud krátký, prstní články široké a zakřivené,

noha - prokazatelná úplná bipedie s vyvinutou nožní klenbou,

ale dolní končetiny stále ještě krátké

tj. celkově tělesnými proporcemi ještě stále blíže k lidoopům než k člověkovi

rekonstrukce vzhledu, poměr velikosti lebky a mozku

doloženy jednoduché kamenné nástroje – tzv. choppery (olduvajská kultura),

tj. oblázky, u nichž úderem bylo dosaženo

zatím spíše nahodilého odštípnutí kusu kamene –

zbylý fragment oblázku tak měl nějakou ostrou hranu či nepravidelnou špici –

to umožnilo daleko lépe odřezávat a krájet maso, rozbíjet duté kosti (morek!) –

stále ale ještě nelze uvažovat o náročnějším lovu větších savců –

ale naopak o rozvinutém mršinožroutství –

důkazy – stopy na kostech zvířat –

od zvířecích zubů a pak překryty stopami řezání kamennou industrií!

jinak nepochybně jako nástroje, resp. zbraně pro obranu -

dřevo – přiostřené klacky či mlaty

či kosti

doloženo využívání ohně, i když není jasné, zda jej už uměli rozdělat

sociální organizace –

přežití mohla garantovat jen tlupa jako celek –

i ti nejzdatnější jedinci si uvědomovali sounáležitost s ostatními členy tlupy

a dělili se s nimi o potravu –

samozřejmostí v případě těhotných a o malé děti pečujících žen,

jakož i nedospělých jedinců vůbec – v nich perspektiva tlupy –

proto redistribuce potravy – důležité pro další upevňování sociálních vazeb

rozšíření stále jen na východní a severní Afriku!

současné paradigma –

formy Homo rudolfensis a Homo habilis pokládá za přímé evoluční články

v procesu antropogeneze jen s výhradou

(přímý podíl snad jen rané formy Homo habilis) –

pak naopak chápány jako dožívající vedlejší a slepé formy –

kolem 1,4 milionu let ještě stále existovaly

vedle mnohem vyspělejší formy Homo ergaster!

za novou progresivní formo pokládán

okolo 2-1,9 milionů let BP a až do 1 milionu let BP -

Homo ergaster – Homo erectus

nálezy opět Turkana v Keni – lebka 1, *2 –

lze demonstrovat typické znaky –

silnostěnnější, mohutný nadočnicový val, typické zalomení týlu

skelet nálezu z Turkany,

jiný skelet z Nariokotome – mladý muž – lebka z Nariokotome

a ženská lebka z Koobi Fora v Keni

(aktuálně přestali badatelé pro tyto africké nálezy

používat označení Homo erectus, které vyhradili asijským formám)

kapacita mozkovny 700-900 cm³ – EQ až 3,5

objevuje se asymetrie uspořádání mozku s dominantní levou hemisférou –

vyvíjí se tedy preferovaná pravorukost! –

ruka patrně schopná jemnější manipulace

tělesná výška až 170 cm

zejména pak již tzv. lidská tělesná proporcionalita -

prodlužují se dolní končetiny

zmenšuje se také sexuální dimorfismus

(pozvolný přechod k párovým partnerským vztahům?)

vysoká postava – rychlejší pohyb na větší vzdálenosti

větší tělesný povrch –

lepší termoregulace v otevřeném a suchém tropickém prostředí

přechod od mršinožroutství k aktivnímu lovu větších savců

zvýšený příjem živočišných bílkovin z masa –

změny na chrupu – další zmenšování stoliček,

naopak kvůli potřebnému stisku čelistí při ukusování masité potravy –

vývoj nadočnicových valů

výše uvedená pravorukost a zlepšení manipulačních schopností ruky –

kamenná industrie – technologie výroby

nejprve tzv. abbevillien či cheuléen

(francouzská taxonomie –

dnes se v češtině razí používání přizpůsobené terminologie – čili cheulean) –

tj. industrie z kamenných valounů (jader), již lépe opracovaných údery,

ale stále ještě zůstává část původní kůry valounu (tedy navětralého povrchu)

ale kolem 1,7 milionu BP z Afriky již nálezy industrie tzv. acheuleanu

např. Konso Gardula v Etopii

tj. opracován již celý povrch kamenného jádra a vznikají tak nejstarší,

již pravidelnější formy tzv. pěstních klínů

srovnání techniky výroby abbevillských a acheulských pěstních klínů –

ve druhém případě bylo třeba silnějších a přitom přesněji vedených úderů –

náročné na koordinaci pohybu rukou –

ale i myšlení - úderu musela předcházet představa požadovaného výsledku!

období okolo 2 milionů let BP je také dobou expanze rodu Homo –

z Afriky do Azie

asi 1,9 milion let BP – jeskyně Longupo v Číně, ale i Dmanisi v Gruzii –

patrně forma Homo ergaster, která se v Asii rychle mění v typickou formu

tzv. Homo erectus –

charakteristické je menší vyklenutí lebky, její prodloužení a zalomení týlu

jinak charakteristiky zůstávají podobné formě Homo ergaster

expanze vyvolána opět významnými proměnami životního prostředí –

okolo 1,8 milionu let BP – počátek čtvrtohor –

celkové globální ochlazování,

neprobíhalo ovšem plynule nýbrž pro celé starší čtvrtohory - pleistocén –

charakteristické je výrazné globální kolísání klimatu –

doby ledové a meziledové (glaciály a interglaciály),

v rovníkové oblasti pluviály a interpluviály (vlhčí a sušší období),

označení glaciálů má regionální platnost –

ve střední Evropě odvozeno od rozšíření vnitrokontinentálního alpského ledovce

(Ginz, Mindel, Riss, Würm),

integlaciály značeny jako Ginz/Mindel atd.,

řádově dlouhá období glaciálů, v nichž klima opět dlouhodobě kolísalo,

lze členit jemněji na chladnější stadiály a teplejší interstadiály,

v rámci posledního glaciálu Würm rozpoznatelná i kratší klimatická kolísání –

mikroglaciály

příčiny klimatických změn v pleistocénu –

patrně kombinace řady faktorů

(kolísání intenzity slunečního záření,

změny polohy zemské osy vůči ekliptice –

což při nerovnoměrném rozložení pevnin a oceánů

vyvolávalo rozdíly v bilanci přijmu a vyzařování tepelné energie)

důsledky klimatických změn – výrazné posuny biotopů –

např. ve střední Evropě v době vyvrcholení glaciálů věčně zmrzlá půda,

tundra, připomínající dnešní podmínky u hranic polárního kruhu (severní Sibiř),

v nejteplejších obdobích integlaciálů naopak až subtropické podmínky

zejména Dálný východ – asi od 1,7 milionu let BP

jihoasijská tropická větev Homo erectus - s vyšší postavou –

starší fáze Homo erectus modjokertensis – Jáva (lokality Trinil a Modjokerto),

výška 170 cm, mozkovna 800 cm³,

asi od 800 000 let BP -

mladší fáze Homo erectus erectus – mozkovna 900 cm³,

severoasijská větev – nižší postavy (okolo 160 cm)

starší fáze Homo erectus lantianensis – mozkovna cca 780 cm³

1,5 milionu let – 800 000 let BP

trochu nižší a méně hmotný, takže EQ zůstává okolo 3,5

mladší fáze Homo erectus pekinensis – asi 700 - 200 000 let BP

a rekonstrukce Zdeňka Buriana

Čína – jeskyně Čou-kchou-tien u Pekingu

velikost mozkovny až 1050 cm³!

EQ se blíží k hodnotě 4

ale na Dálném východě dokonce nověji nálezy Homo erectus

z doby asi 50 000 let BP

Jáva - Ngandong

dostal se dokonce do kontaktu s formou Homo sapiens –

v konkurenci s ní neobstál a vymizel

naposledy na indonéském ostrově Flores

doložena gracilní až trpasličí forma Homo erectus

(výška jen asi 100 cm), která vyhynula teprve asi před 18 000 lety

vysvětlováno jako výsledek izolace od jiných populací

a života v nepříznivých podmínkách s trvalým nedostakem potravy

jak již název říká – Homo erectus měl vysokou štíhlou postavu –

výrazně lidských proporcí

lebka je silnostěnná

(patrně se tato vlastnost ve studených klimatických obdobích

ukázala být výhodnou)

kulturní adaptace forem Homo ergaster a Homo erectus na prostředí –

přestože zejména Homo erectus žil mnohdy

v drsnějších klimatických podmínkách, předpokládá se,

že dochází k další redukci ochlupení –

mizí souvislý vlasový pokryv těla –

naproti tomu schopnost rozdělávat a udržovat oheň

pro vyhřívání obydlí a snad i přípravu stravy

(efektivnější využití potravin) –

převaha masité potravy –

nezbytná právě k rozvoji svalové hmoty

vyhledávání úkrytů pro přebývání – jeskyně, převisy a jejich zateplování

organizovaný lov na velké savce –

vyšší míra sociability – schopnost myšlení –

tj. přehrávání akce předem – v duchu –

tím uvědomování si příčin a následků,

odhad jednání těch druhých,

nepochybně větší míra komunikace –

ale patrně ještě ne mluvený jazyk –

patro bylo ještě ploché a velké,

byl ale již schopen vydávat článkované zvuky –

tzv. předartikulační období řeči –

dnes se zdůrazňuje také význam gestikulace a mimiky v kombinaci se zvuky –

propojením vznikal systém jakési znakové řeči –

v podobě zjevně mnohem dokonalejší,

než jak ji dnes dokládají experimenty se šimpanzy –

člověk byl již schopen tímto způsobem

poměrně rozsáhlé a propracované komunikace –

zvuky vyjadřoval pojmy, gesty a mimikou naznačoval jejich vztahy –

tedy zárodek gramatiky

a tím již rozvoj abstraktního myšlení

asijské formy Homo erectus ale slepou vývojovou větví –

na Dálném východě přežívaly velmi dlouho,

ale nepodílely se nijak na vývoji moderního člověka a posléze vyhynuly

z Asie snad Homo erectus kolem 1 milionu let BP do Evropy

a ještě později se snad zpětně dostal v ojedinělých případech i do Afriky –

Ndutu – Keňa - 350 000 let BP?

v Africe ale odlišný vývoj –

od Homo ergaster přes méně výrazné erektoidní formy

již k formě Homo sapiens –

shodně s evropskou taxonomií používáno

pro nejstarší formy Homo sapiens v Africe označení

Homo sapiens heidelbergensis nebo archaický Homo sapiens –

EQ kolem 4

období mezi 1 milionem let BP až 200 000 BP však poznáno velmi nedostatečně –

v tom slabina dnešních hypotéz

pak již zřetelný přechod k formě Homo sapiens sapiens

opět ve východní části Afriky – od Etiopie (Idaltu) po Jihoafrickou republiku –

Idaltu – Etiopie – Homo sapiens idaltu – již okolo 300-280 000 let BP

chápán jako přímý článek přechodu

lebka s výrazně převládající mozkovou částí, objem okolo 1500 cm³ ,

EQ tak roste na hodnoty okolo 5

Zambie – Kabwe 1, * 2, * 3 (dříve Broken Hill)

ještě sice výrazné nadočnicové valy –

ale spodní čelist již s bradovým výčnělkem,

mění se postavení hrtanu – tím dostatečný prostor pro hlasivky –

patrně přechod k artikulované řeči

mezi 200 000-140 000 BP vlastní Homo sapiens sapiens

mizí výrazné nadočnicové oblouky –

vpodstatě lebka současného člověka – až 1650 cm³ ,

tedy více než dnes - EQ 5,3 ale jako u dnešního člověka,

protože dnes sice kapacita mozku spíše mezi 1500-1550 cm³,

ale zase tendence ke gracilizaci postavy,

takže EQ zůstává v poměru k tělu na stejné úrovni

Evropa –

po 1 milionu BP z Asie patrně Homo erectus -

Ceprano – datace 900-800 000 BP

Mauer a Bilzingsleben v SRN, Vértesszöllös v Maďarsku

velmi nejistě zatím část zubu z Přezletic

evropský Homo erectus byl poměrně robustní,

výška až kolem 180 cm, váha 80 kg,

mohutný trup a krátký krk,

mimořádně silná svalovina končetin a žvýkacích svalů,

dlouhá plochá mozkovna s výraznými supraorbitami a obsahem až 1 100 cm³,

zmenšování obličejové části, zuby méně robustní,

čelisti ale značně vybočovaly a bradový výběžek nebyl příliš vyvinutý

Homo erectus měl ještě širokou ruku s krátkými silnými prsty,

jejichž pohyby byly poněkud toporné –

tím samozřejmě limitována úroveň vyráběných artefaktů

kulturně v Evropě – starší paleolit – kultury cheleanská a acheulská –

definovány poprvé na základě nálezů z Francie

tedy primitivní kamenná jádrová, ale i úštěpová industrie (odbíjením z jádra) –

clactonská či dokonalejší levalloiská technika –

hrubé pěstní klíny, či rovněž hrubé a masivní úštěpy –

Bilzingsleben a Vértesszöllös

Grano Dolina – Španělsko datace cca 780 000 let BP –

forma nazvaná Homo antecessor

a rekonstrukce vzhledu – doložen kanibalismus

některými badateli řazena k formám Homo sapiens heidelbergensis,

které přišly do Evropy z Afriky,

jiní pokládají za samostatný vývojový článek –

na jedné straně souvislost s primitivnějšími formami Homo sapiens heidelbergensis,

na druhé straně vyústění v pokročilejší,

byť slepý vývojový článek Homo sapiens neandertalensis,

ale dokonce i možný přechod k formě Homo sapiens sapiens

většina těchto nálezů datována až 500-200 000 let BP –

tedy stále ještě starší paleolit –

Atapuerca ve Španělsku

(nálezy z Grano Dolina, Atapuercy a Sima de los Hueos

pocházejí ze stejného území)

Petralona v Řecku

ta již některými znaky naznačuje vývoj k formám

Homo sapiens neanderthalensis –

nejstarší doklady asi 300-200 000 let BP –

Steinheim, Ehringsdorf, Altamura – EQ 3,8 až 4,3

překvapivě variabilní populace ze Sima de los Hueos (Španělsko) –

32 jedinců z doby před 300 000 let BP

někteří nesou ještě starobylé znaky Homo sapiens heidelbergensis,

jiní Homo sapiens neandertalensis

a někteří dokonce vyhlížejí velmi moderně

a blíží se tak formě Homo sapiens sapiens –

celkově lidé velcí a robustní – 180 cm, váha 80-90 kg –

s vyšší lebeční klenbou a méně ustupujícím čelem

Homo neanderthalensis 1, 2, – kostra

200 000 – 40 000 let – tj. starší a střední paleolit – zejména glaciál Riss

v Evropě tehdy drsné klima –

neandertálci formou dobře adaptovanou na toto prostředí

celkově robustnější vzhled,

výrazné nadočnicové oblouky, dolní čelist bez bradového výběžku

tento tzv. klasický neandertálec ze středního paleolitu

(zejména z nálezů v západní Evropě z doby před 100 000 – 40 000 let BP)

se stal zřejmě slepou vývojovou větví

a byl v mladším paleolitu vytlačen jinými, progresivnějšími populacemi –

robusností tělesných znaků se odlišuje od ostatních forem,

končetiny jsou kratší, držení těla nachýlené dopředu,

výška asi 165 cm muži, 153 cm ženy

tedy nižší robustní postavy, váha u mužů 80 kg

tím menší povrch těla – menší tepelné ztráty

velká hlava, obsah mozkovny dokonce někdy větší než dnes –

1 300 - 1 600 cm³ ,

vzhledem k robustnosti postavy ovšem EQ okolo 4,7

(tedy nižší než u současného člověka)

lebka masivní, s vystupujícími čelistmi,

mozkovna nízká, dlouhá,

s ustupujícím čelem a prohnutým nadočnicovým valem,

na dolní čelisti dosud chybějící či jen málo vyvinutý bradový výběžek

rozumová schopnost je samozřejmě závislá také na kvalitě spojů,

nikoli jen na velikosti mozku

pokročilé znaky na patře a čelisti

i progresivní vývoj ruky nicméně poukazují na vysoké postavení

v pomyslném vývojovém systému

jistá je schopnost nejen udržovat, ale i rozdělávat oheň,

transportovat vodu a surovinu v kůžích,

zřejmá je jistá ekonomie surovin

a jistá míra prostorové představivosti –

užívání levalloiské metody,

rovněž specializovaný lov,

sociální cítění (živení zraněných a postižených)

i vztah k mrtvým - pohřbívání jedinců –

první hroby, milodary nebo doklady jistých představ –

body na kamenných deskách kryjících hroby v La Ferraise,

květiny v Shanidar v Iráku (zjištěno analýzou pylů)

nebo kozorožčí rohy v Tešik Taš v Uzbekistanu,

nenutriční antropofagie v jeskyních –

Krapina v Chorvatsku, Hortus ve Francii, Guattari v Itálii

kanibalismus byl tedy motivován magickými představami apod.

výlitek mozkovny klasického neandertálce z Gánovců na Slovensku –

mimořádně významné pro poznání vzhledu mozku –

členění mozkové kůry záhyby a laloky

značný rozvoj středopaleolitické industrie –

dokonalé pěstní klíny, listovité hroty – kultury –

mousterien, szeletien 1, 2 –

na 60 rozrůzněných typů nástrojů

materiál – využívány místní zdroje kamene –

tlupy patrně nemigrovaly na větší vzdálenosti

lov velkých zvířat – nosorožci, zubři, bizoni

v době meziledové (Riss/Würm) sloni

ale i nebezpečných šelem – medvědi

útok z bezprostřední blízkosti – přímým kontaktem

lov vyžadoval nejen značnou individuální sílu a mrštnost,

ale i taktiku, kooperaci, vzájemnou komunikaci a pomoc

na kostrách časté doklady úrazů

o zraněné a hendikepované jedince tlupa pečovala –

doklady o zhojených těžkých zraněních,

která by jedinec odkázaný sám na sebe nemohl přežít

(nebyl schopen dlouhodobě pohybu, zajišťovat si potravu atd.)

u nás – bezpečné doklady pobytu až pro Homo erectus – Přezletice,

Bečov – Písečný vrch – zde pak zejména střední paleolit –

získávání křemencové suroviny,

patrně i chaty –

Blízký východ 1, 2 – rovněž neandertálci, ale ne tak vyhraněné formy

a zřejmě možný přechod k populacím Homo sapiens sapiens

u Homo sapiens proběhly nejprve změny

tzv. třetího fyzického komplexu sapientace –

především na lebce - neurokranium je již větší než splanchnokranium,

ústup supraorbit (nadočnicové oblouky),

rozvoj bradového výběžku, na nějž se váží úpony jazyka

a posléze i čtvrtého fyzického komplexu –

další rozvoj schopností manipulace vlastní ruky

a vznik schopnosti artikulované řeči –

oboje se váže na rozvoj levé mozkové hemisféry,

která ovládá jak zpravidla lépe k manipulaci uzpůsobenou pravou ruku,

tak mluvidla

zmíněné prodloužení rezonanční trubice umožnilo větší variabilitu tónů

a vystoupání patra

společně se zkrácením zubního oblouku, uvolněním rtů a vystoupáním jazyka

z tzv. opičí jamky podpořilo –

také díky úponům na rozvíjející se bradě - artikulaci

zároveň se rozvíjí Broccovo centrum řeči v oblasti spánkového laloku

a principy chápání a paměti, které jsou pro vznik řečového kódu nutností

vyvinutí neandertálci měli ruku již obratnější, roste délka palce,

hlasivky mají dosud ostré okraje

a bradový výběžek není příliš rozvinutý,

tvrdé patro je však již mírně vyklenuté,

předpokládá se drsný, hlubší hrdelní hlas s počátky artikulace –

tzv. rudimentální článkovaná řeč

osud neandertálců –

dnes objasněn poměrně spolehlivě výzkumy DNA –

studium mitochondriální DNA – z mitochondrií,

tj. útvarů v buněčném obalu, které buňkám zajišťují „výrobu“ energie

tato DNA přenáší se pouze prostřednictvím matky

a lze tak sledovat nahodilé genetické mutace

a vymezit, ve kterých populacích se vyskytují

odhad populace nejvýše cca 70 000 neandertálců

na území od Španělska po Sibiř

dohledáváním příbuznosti jednotlivých genetických linií zpětně do minulosti

a odhadem časového průběhu změn bylo možné dospět

až k fiktivní pramatce celé současné lidské populace -

tzv. mitochondriální Eva – žila asi před 200 000 lety v Africe,

Homo sapiens sapiens na celém světě vznikl výhradně z této africké populace

rozložení populací Homo sapiens sapiens ve světě

na základě analýzy mitochondriální DNA

genetické studie založené na mtDNA

(mitochondriálních) haploskupinách jsou méně informativní

a mnohem „rozmazanější“,

než studie haploskupin mužského chromozomu Y,

protože ženské geny z řady důvodů „tekly“ mezi geneticky cizími populacemi

dtto studium genetické informace na mužském chromozomu Y

poloha M42 s archaickou variantou molekuly adeninu –

zastoupena u lidí v omezeném počtu jen v některých afrických populacích –

jako dědictví raných forem Homo sapiens

všechny ostatní populace pouze varianta s molekulou thyminu –

tato mutace vznikla až v době formování

moderního člověka Homo sapiens sapiens

v jižní a východní Africe

a tato populace ji rozšířila po celém světě

a to opět mezi 200 000-140 000 lety – tzv. chromozomální Adam

průběh rozšíření Homo sapiens sapiens po světě

na základě analýzy mužského chromozomu Y

v malých tlupách doby kamenné docházelo snadno ke genetickému driftu

(převládnutí linií určitého dominantního člena)

staré Y-haploskupiny se tudíž dnes vyskytují

v geograficky dobře vymezených oblastech,

které ukazují na místo jejich původu

protože muži jen zřídkakdy opouštěli vlastní klan,

Y-haploskupiny velmi pomáhají při zkoumání historických migrací

rozdíly v DNA natolik velké, že lze předpokládat,

že k oddělení současného člověka od společných předků

s Homo sapiens neandertalensis došlo už před 600 000 lety BP

(tedy v době Homo sapiens heidelbergensis)

neandertálci se tedy na vývoji současné lidské populace prakticky nepodíleli –

nedošlo tedy k jejich asimilaci –

neexistují potomci vzešlí ze spojení jedinců obou druhů,

kříženci totiž zůstávali neplodní

(podobně jako při křížení oslů a koní – mezkové a muly se dále nemnoží)

přestože žili na Blízkém východě

a poté i v Evropě po nějakou dobu vedle sebe

neandertálci tedy v konkurenci

a leckdy patrně i přímé konfrontaci s Homo sapiens sapiens

neobstáli a vyhynuli

poslední doklady existence – Gibraltar – okolo 28 000 BP –

až moderní lidská forma Homo sapiens sapiens

je schopna jemné práce rukou –

umělecké předměty, technologicky náročné výrobky –

a také plně artikulované řeči

tzv. nostratického či preboreálního jazykového společenství

(k jeho štěpení tedy dochází až v průběhu mezolitu?)

ukončení vývoje formy Homo sapiens sapiens v Africe

asi před 100 000 lety, postupně se pak šíří,

asi před 40 000 lety ovládla i Evropu a Asii,

odtud pak v závěru poslední doby ledové i do Ameriky

kulturní vývoj v mladším paleolitu – viz další téma

na závěr ještě jednou schéma antropogeneze

mladší paleolit (40-12 000 let př.n.l.) –

již jen Homo sapiens sapiens - člověk cromagnonský, grimaldský atd.

relativně rychlé rozšíření po celém světě, vznik dnešních ras

mozkovna průměrně 1400 kubíků, EQ 5,3

stavba těla jako současný člověk, jen celkově ještě trochu robustnější,

hlavně ale rozvoj mluveného jazyka, což značně urychlilo proces myšlení

Základní literatura:

Šmahel, Zbyněk, Evoluce rodu Homo I-VI, Živa 2003,

s.37-40, 84-88, 134-136, 181-184, 227-231, 275-280

Soukup, Václav, Dějiny antropologie, Praha 2004, I.-II.díl, s.15-268

Foley, Robert, Lidé před člověkem, Praha 1998

Fouts, Roger, Nejbližší příbuzní, Co jsem se dozvěděl od šimpanzů o nás,

Praha 2000

Diamond, Jared, Třetí šimpanz, Praha - Litomyšl 2004

Grasgruber, Pavel, Pokolení Adama a Evy 1-5,

National Geography Česko, 2008

Vencl, Slavomil – Fridrich, Jan, Archeologie pravěkých Čech 2.

Paleolit a mezolit, Praha 2007