Úvod. K metodám

archeologické práce

dějiny pravěku – zabývají se nejdelším obdobím lidských dějin –

od dob, kdy se začali formovat nejstarší předchůdci člověka

(proces antropogeneze) –

tento proces dle dnešního stavu poznání započal již v období třetihor –

asi před 5,5 milióny lety

do doby vzniku prvních raně státních útvarů, kdy se objevuje mj. písmo

a lidé začínají dějinné události zaznamenávat

na Blízkém Východě tak pravěk končí na počátku 5. tisíciletí –

Mezopotámie, zanedlouho i Egypt

ve střední Evropě de facto

až vznikem prvních raně středověkých státních útvarů

pramenná základna – velmi dlouho pouze hmotné stopy a pozůstatky,

uchované na povrchu či pod povrchem země –

jejich vyhledáváním, dokumentací a intepretací se zabývá

pravěká (prehistorická) archeologie

prehistorie a protohistorie –

obecněji vymezené vědní obory, zabývající se dějinami pravěku –

vedle vlastní archeologie využívají i poznatků mnoha dalších vědních disciplin

z oblasti věd společenských

(kulturní antropologie, etnologie, psychologie, sociologie, filologie atd.)

i přírodních –

pro poznání dějin pravěku má totiž velký význam

také studium vývoje přírodního prostředí, v němž probíhaly –

nezbytná spolupráce s mnoha obory –

geografie, geologie, pedologie, klimatologie, botanika, zoologie,

fyzická antropologie, ekologie, ale i další

možnosti datování archeologických situací podstatně rozšířily metody,

vycházející z měření doby rozpadu radioaktivních izotopů

či z měření kumulace energie (světelného záření) v minerálech apod. –

tedy využívající výsledků objevů v nukleární a kvantové fyzice

pro absolutní datování dnes nejvýznamnější metoda dendrochronologická –

pro svou přesnost

stále větší důraz se v archeologické práci klade

na tzv. nedestruktivní metody práce –

které umožňují získávat poznatky o archeologických situacích,

aniž by přitom docházelo k jejich narušení

a tím snížení vypovídací hodnoty do budoucna –

dálkový průzkum země, geofyzikální či chemické metody průzkumu atd.

prehistorie –

zabývá se obdobím, pro něž nejsou vůbec k dispozici písemné prameny

protohistorie –

písemné prameny již k dispozici jsou, ale je jich tak málo,

že rozhodující význam mají pro poznání dějin tohoto období

nadále prameny hmotné –

na našem území –

protohistorické období začíná v mladší době železné (laténské) –

tj. asi v 5. stol. př.n.l.

a trvá do jisté míry až do doby vzniku českého přemyslovského státu

(počátek 10. století)

archeologie –

obecně věda, zabývající se studiem hmotných stop

a pozůstatků všech dějinných lidských aktivit

vedle pravěké (prehistorické) archeologie,

která má dominantní význam pro studium dějin pravěku,

existuje řada dalších specializací –

zabývajících se např. studiem starověkých civilizací

(zde často vznikají specifické interdisciplinární obory –

egyptologie, sumerologie, asyriologie, chetitologie),

které integrují poznatky archeologické, jazykovědné, historické

a kulturně historické atd.

klasická archeologie se zaměřuje na studium hmotných stop

a pozůstatků po antické civilizaci,

archeologie středověku je dnes stále důležitější součástí

medievistických disciplin, zabývajících se komplexním studiem

dějin (evropského) středověku

existují i archeologie raného novověku či tzv. industriální archeologie –

pro studium dějin daných období mají už jen doplňkový –

komplementární význam,

umožňují poznat některé specifické stránky života,

jimiž se jiné typy pramenů (především prameny písemné) příliš nezabývaly

archeologie dokonce využívána

i pro aktuální studium chování lidských společenství

(doména sociologie či sociální a kulturní antropologie) –

např. studium hospodaření s odpady apod.

vedle toho také specifické obory archeologické práce,

které s ohledem na prostředí, v němž svůj výzkum provádějí,

musely vyvinout vlastní specifické metody –

archeologie podvodní (podmořská),

do jisté míry také speleoarcheologie

či archeologie montánní

(se zaměřením na vymezenou výseč lidských aktivit –

tj. na prospekci a zpracování surovin) –

úzkých specializací pak může být celá řada –

sklářská archeologie, petroarcheologie atd. –

někdy může být jejich vyčleňování poněkud samoúčelné

počátky archeologie

zájem o dávnou minulost měli lidé již dokonce v samotném pravěku –

sbírali např. některé nápadné artefakty,

kterým mohli přisuzovat jistý „nadpřirozený“ význam –

např. v mladší době bronzové byl takovýto význam prokazatelně přisuzován

neolitickým broušeným kamenným nástrojům

sbírky pravěkých předmětů, pokládaných zřejmě za kuriozity

či opět předměty nadpřirozeného původu a významu,

vznikaly např. v prostředí starověkých vládců na Blízkém východě

(Babylon – 12. stol. př.n.l.)

antické Řecko a Řím – představa zlatého, bronzového a železného věku

u Tita Lucretia (97-55 př.n.l.), Rerum natura – pozoruhodná představa:

„Nejstarší zbraň byly ruce, zuby a nehty,

kameny, jakož i klacky, jež urvali v lese,

a plameny, jakmile na oheň pračlověk přišel.

Vlastnosti bronzu a železa poznali potom.“

také bible – Starý zákon konstatuje, že lidé používali kámen a bronz,

teprve filištínští znali železo

vedle toho ovšem řada pověr:

např. nálezy fosilních kostí pokládány za důkaz existence „obrů“ –

českobratrský biskup Jan Blahoslav 1571 o Předmostí u Přerova

nádoby rostoucí ze země – Bohuslav Balbín – Kunětická Hora

kamenná broušená industrie – hromové klíny

(vznikají tam, kde udeřil blesk, později naopak před blesky chrání)

keltské zlaté mince – duhovky (opět vznikají tam, kde se duha dotkla země)

naopak již renesanční humanismus přinesl i pozoruhodně racionální interpretace –

Michael Mercati (1541-1593) –

správce vatikánských zahrad, zabýval se přírodními vědami,

znalec antických autorů – Plinia a Lucretia,

prošly mu rukama i dovezené kamenné nástroje amerických Indiánů –

proto i v Itálii rolníky na polích nacházené kamenné nástroje

vysvětloval jako doklady z doby kamenné

osvícenství – počátky archeologie jako vědy

Boucher de Perthes – počátek 19. stol. –

z geologie převzal stratigrafickou metodu

Christian Thomsen,

od 1816 správcem archeologických sbírek Národního muzea v Kodani,

r.1819 uspořádal nálezy dle systému tří period

(doba kamenná, bronzová a železná),

1836 své závěry publikoval,

na něj navázali Worsae a Oscar Montelius – počátky typologické metody

1865 – John Lubbock – rozdělení doby kamenné na paleolit a neolit

Darwinova vývojová teorie

zvýšený zájem o studium paleolitu

Gabriel de Mortillet a Henri Breuill – periodizace paleolitu

1874 – Hildebrand rozdělil středoevropskou dobu železnou

na starší (halštatskou) a mladší (laténskou)

1885 – Oscar Montelius s využitím typologické metody vypracoval

periodizaci doby bronzové v Evropě

Paul Reinecke pak vytváří středoevropský systém periodizace

doby bronzové a železné, užívaný vlastně dodnes

poznání nerovnoměrnosti vývoje v jednotlivých oblastech

a sledování distribuce nálezů –

kartografická metoda umožnila rozlišit odlišné okruhy památek

na zřetelně vymezených územích –

vznikl pojem archeologických kultur

- vídeňská kulturně historická škola (Moritz Hoernes, Oswald Menghin)

teorie migrace a difuse –

Gordon V. Childe, The Down of European Civilization –

rozpoznání neolitické revoluce na Blízkém východě

a teorie jejího šíření do Evropy přímou migrací

poznání závislosti vývoje na přírodních podmínkách –

geografický determinismus ovšem zneužíván v duchu nacionálních a rasových teorií

vypjatý nacionalismus poznamenával také etnický výklad archeologických kultur

ztotožnění archeologických kultur s etniky a „indogermánská“ teorie –

Gustav Kossinna

Die indogermanische Frage archäologisch beantwortet, 1902 profesorem

1911 – Herkunft der Germanen. Zur Methode der Siedlungsarchäologie

1912 – Die deutsche Vorgeschichte, eine herrvorragend nationale Wissenschaft

časopis Mannus

odtud již jen krok ke zneužití nacismem – nordický mýtus, rasové teorie atd.

jinak archeologie vlastně až do 60. let 20. století pod silným vlivem positivismu

(zejména německé univerzity – tzv. marburgská škola – Gero von Merhart a jeho žáci)

důraz kladen zejména na důkladnou typologickou analýzu artefaktů

60. léta – zejména USA –

rozvoj indiánské archeologie a vazba na kulturní antropologii a etnologii

zároveň snahy o „objektivizaci“ poznání – tzv. nová (či procesuální) archeologie

formalizace archeologických popisů a postupů –

tvorba popisných kódů, statistické třídění a klasifikace,

důraz na hromadné zpracování dat – Clark, Binford, Renfrew

reakce v 70.-80. letech –

tzv. postprocesuální archeologie (Ian Hodder) –

zpochybňuje poněkud zjednodušená evolucionistická východiska nové archeologie

a její čistě funkcionalistické interpretace

zdůrazňuje, že artefakty mají vedle praktické funkce také symbolický význam,

jsou často také atributy, jimiž se vyjadřuje sociální status jejich držitelů apod.

někdy však toto zdůrazňování vedlo až k přehnaně subjektivistickým výkladům

současný stav – sledování vazeb mezi člověkem a prostředím

(environmentální archeologie)

a obrovský rozvoj metod – založený na spolupráci s mnoha vědními obory

důraz na sledování kontextu (souvislostí) archeologických situací a nálezů –

proto tzv. kontextuální archeologie

snahy o rozumné hospodaření s archeologickými prameny:

rychlý rozvoj metod archeologické práce vede k tomu,

že z archeologických pramenů lze čerpat stále více informací,

pramenná základna není ovšem nevyčerpatelná a kvalitních nalezišť ubývá –

proto dnes důraz na využívání nedestruktivních metod průzkumu,

jimiž lze získat množství informací

bez narušení původního kontextu na archeologických nalezištích

vlastní výzkum s využitím destruktivních metod oprávněn jen tehdy,

má-li být naleziště z nějakých důvodů zničeno

(kvůli výstavbě, exploataci surovin apod.) –

i tehdy je nutný dostatečný časový předstih,

umožňující výzkum provést na nejvyšší možné dosažitelné úrovni

(samozřejmě i otázka ekonomická – náklady na takovýto výzkum jsou dnes značné)

k vývoji české archeologie – zejména Karel Sklenář –

Jan Erazim Wocel, Pravěk země české – 1866 – první (ještě romantická) syntéza

pak okruh Národního muzea v Praze –

Josef Ladislav Píč, Starožitnosti země české, 1899-1909

v opozici univerzitní škola –

Lubor Niederle, Slovanské starožitnosti, 1902-1925

po roce 1918 – Státní archeologický ústav –

Karel Buchtela,

na Moravě – Inocenc Ladislav Červinka

univerzita –

Albín Stocký a Jaroslav Schránil, Vorgeschichte Böhmens und Mährens, 1928

na Slovensku v Bratislavě začal působit Jan Eisner,

na Moravě v Brně Emanuel Šimek

začínají svou činnost také Jaroslav Böhm a Jan Filip -

velký rozvoj po 2. světové válce –

J. Böhm v čele ARÚ, J. Filip na FF UK, v NM Jiří Neustupný,

na Moravě Josef Poulík (ARÚ), Vilém Hrubý (Moravské muzeum)

a František Kalousek (univerzita Brno),

na Slovensku – Vojtech Budinský-Krička, Ján Dekan, Bohuslav Novotný,

ARÚ v Nitře (Anton Točík a Bohuslav Chropovský)

Světový archeologický kongres 1966

70.-80. léta ovšem jistá stagnace –

odraz poměrů ve společnosti, obtížné udržování kontaktů se zahraničím,

ideologický dohled (i když ani zdaleka ne tak silný jako třeba v novější historii)

po roce 1989 – určitá redukce ARÚ v Praze a Brně,

vznik nového typu pracovišť,

orientovaných na záchranné výzkumy a archeologickou památkovou péči,

současná organizace archeologické práce v ČR –

Akademie věd ČR – Archeologické ústavy v Praze (Luboš Jiráň)

a Brně (Pavel Kouřil)

památková péče - ministerstvo kultury ČR –

archeologové na pracovištích Národního památkového ústavu,

krajské úřady - Ústavy archeologické památkové péče,

záchranné výzkumy provádějí také komerční archeologické firmy –

Archaia Praha apod.

muzea – Národní muzeum v Praze,

Moravské muzeum v Brně

muzea krajského významu –

větší archeologická pracoviště (Plzeň, Hradec Králové)

a dnes prakticky takřka každé okresní vlastivědné muzeum

viz www.ARCHAEOLOGY.cz

rozšíření možností studia –

Ústav pro pravěk a ranou dobu dějinnou na FF UK Praha (Jan Klápště) –

bakalářské, magisterské i doktorské studium

Ústav archeologie a muzeologie FF MU Brno (Zdeněk Měřínský) –

dtto

Katedra archeologie FF Západočeské univerzity Plzeň (Martin Gojda)

dtto

Archeologický seminář Ústavu historie a muzeologie FPřF Slezské univerzity Opava

(Vratislav Janák) –

- bakalářské a magisterské studium

nově i Historický ústav FF Jihočeské univerzity České Budějovice

bakalářské studium archeologie

k metodám archeologické práce:

hmotné prameny: immobilní (nemovité) – mobilní (movité)

immobilní prameny: (terénní pozůstatky a stopy):

- sídliště – pozůstatky nejrůznějších objektů –

obytných (nadzemní stavby i stavby zahloubené – zemnice, polozemnice,

jejich destrukce či stopy po konstrukcích)

i provozních (exploatační a odpadní jámy),

hospodářských (např. zásobnice, sklípky),

výrobních (např. pece – běžné, hrnčířské, tavící pícky ke zpracování rud atd.),

sídlištní vrstvy –

pozůstatky a stopy po ohraženích a opevněních

(příkopy, valy, stopy po ohradách, plotech, palisádách atd.,

brány či jiné fortifikační prvky – věže atd.)

- sídelní areály – tj. zázemí sídlišť –

včetně stop po uspořádání pozemků (plužina) apod.

- pohřebiště

- sakrální a kultovní památky

- komunikace

- výrobní areály mimo sídliště (např. lomy, těžba surovin a jejich zpracování)

- hromadné nálezy – depoty (surovinové, výrobní, obchodní, ale opět i votivní –

tj. oběti nějakým božstvům – obtížnost interpretace)

mobilní prameny:

jednotlivé nálezy – artefakty (tj. záměrně zhotovené předměty) –

kamenná industrie – štípaná, broušená,

šperk ze švartny-sapropelitu, jantaru,

keramika – nádoby, plastiky,

skleněné korálky či nádobky,

měďěné ozdoby, zbraně,

šperk ze zlata, stříbra, elektronu (i nádoby),

bronzové zbraně, výzbroj, šperk, nástroje,

železné zbraně a nástroje,

předměty z kosti, parohoviny, zubů, slonoviny, mušlí (spondylus),

ze dřeva (uchovávají se jen za specifických podmínek – stálá vlhkost),

totéž platí o předmětech z kožešiny či kůže,

z vláken (textil, rohože) atd.,

surovina, odpad – vznikly nezáměrně – přesto mají značnou vypovídací hodnotu –

umožňují např. rekonstruovat některé výrobní procesy apod.

ekofakty (dochované pozůstatky rostlin, pyly, pozůstatky fauny, pohřbené půdy atd. –

vše, co může napomoci k rekonstrukci přírodního prostředí)

nedestruktivní a destruktivní metody archeologické práce

nedestruktivní metody, tj. metody archeologického průzkumu –

nelze jimi získat mobilní prameny

(ty je nutno vyzvednout

a tím dochází k porušení jejich původního uložení – a tedy kontextu),

lze je pouze vyhledávat

význam však zejména pro zkoumání immobilních pozůstatků a stop –

umožňují je rozpoznat, případně získat další poznatky o jejich strukturaci

dnes mezi nejrozšířenější nedestruktivní metody patří:

dálkový průzkum země:

lze využívat prostředků, pohybujících se v různé výškové úrovni –

monitorování a snímkování z družic, z letadel,

z níže umístěných prostředků

(helikoptéry, rogala, balóny, letecké modely, případně i nějaké věžové konstrukce)

využívá se přímého vizuálního pozorování (archeolog v letadle)

či monitorování prostřednictvím přenosu signálu z kamer

či jiných monitorovacích zařízení

či analýzy již vyhotovených videozáznamů a fotografií –

kombinují se kolmé a šikmé pohledy v různém osvětlení atd.

co lze vlastně na povrchu země - či dokonce pod ním - vlastně sledovat:

- mikroreliéfní stopy –

po zaniklých objektech zůstaly na povrchu země drobné nerovnosti,

které při pohledu ze země již nejsou rozpoznatelné,

větší odstup a vhodné šikmé osvětlení (vržené stíny) je však zviditelní –

pozůstatky lineárních útvarů

(valů a příkopů opevnění, nepatrné úvozy po komunikacích,

vklesliny či naopak vyvýšeniny

po destruovaných obytných či hospodářských objektech,

pozůstatky pohřebních mohyl, místa těžby surovin apod.)

pozůstatky objektů pod povrchem terénu (např. pozůstatky zdiva,

zahloubené objekty s výplní odlišnou od okolního podloží –

chaty, kůlové jamky, hliníky a odpadní jámy, hrobové jámy atd.)

mají odlišné fyzikální vlastnosti než okolní podloží či půdní vrstvy

(teplotní vodivost, vlhkost, strukturu),

což se odráží i na povrchu terénu:

rozdíly v teplotě –

sleduje se monitorováním povrchu terénu z výšky termokamerou

(„vidí“ tepelné záření čili vlnění v infračervené části spektra

a rozdíly v povrchové teplotě vyjádří na monitoru či displeji

rozdílnými barvami ve viditelné části spektra)

či fotografováním na film citlivý opět na infračervené záření

specifické případy (za optimálního souběhu vnějších podmínek) –

rozdíl v teplotě povrchu země je pozorovatelný pouhým okem –

nad lépe tepelně vodivými objekty např. o něco dříve roztaje jinovatka

či poprašek sněhu,

čímž se na povrchu zřetelně odliší od svého okolí

(takto byly získány např. skvělé a velmi detailní půdorysy

zaniklých římských vojenských táborů podél limitu –

castra a kastely apod. –

zde příklad z hradiště Zabrušany 1, * 2 u Duchcova

rozdíly ve vlhkosti a struktuře – projeví se:

odlišným barevným tónem povrchu země

(na zoraném poli se bude projevovat výplň zahloubené chaty,

která váže lépe vlhkost než okolní podloží,

sytějším (tmavším) zabarvením –

i nepatrné rozdíly v odstínech, které nemusí být pouhým okem rozpoznatelné,

lze navíc zvýraznit dalším počítačovým zpracováním fotografií apod. –

převedením blízkých odstínů na naopak velmi kontrastní barvy

odlišným zbarvením vegetace na povrchu země –

na louce může např. nad suššími místy (destrukce zdiva)

růst jiná travina než nad okolním povrchem –

v dozrávajícím obilí se zase objekty s vlhčí výplní projeví zelenějším tónem

oproti svému již žloutnoucímu okolí atd.

odlišným vzrůstem vegetace a tím vznikem jakéhosi pseudomikroreliéfního efektu

(nad vlhčí výplní např. fortifikačních příkopů doroste obilí vyšší než v okolí) –

tento efekt je někdy pozorovatelný dokonce i z pozemního stanoviště

rozdíly v chemickém složení půdy –

tam, kde byla lidská sídliště, se postupně hromadil organický odpad,

látková výměna lidí i domácích zvířat vedla ke zvyšování obsahu dusičnanů

a fosforečnanů v půdě,

což má dlouhodobý vliv na složení vegetace –

a to i poté, co sídliště již dávno zanikla –

typickými rostlinami z kategorie tzv. nitrofilních jsou např. kopřivy,

rmen, černý bez atd. –

odlišné porosty vegetace pak mohou i při dálkovém průzkumu země

indikovat existenci zaniklého osídlení

povrchové průzkumy:

patří rovněž k velmi využívaným metodám –

odlišnosti podle prostředí, v němž jsou prováděny –

v dlouhodobě zalesněném terénu –

lze zjišťovat především dochované mikroreliéfní stopy

(např. tzv. neklidný reliéf s drobnými vyvýšeninami a vkleslinami

v místech destrukcí sídlištních objektů,

pozůstatky příkopů a valů po fortifikačních zařízeních,

pozůstatky převýšených násypů mohyl na pohřebištích,

svazky zahloubených a erozí často ještě zvýrazněných svazků úvozů

po někdejších komunikacích,

jámy, odvaly, sejpy, lomy po prospekci a těžbě surovin,

haldy a struskoviště po metalurgickém zpracování kovových rud,

pozůstatky milířů po zpracování dřevěného uhlí atd.,

mohou se zde projevit také již popisované vegetační příznaky –

např. porosty kopřiv a černého bezu

v intenzivně zemědělsky využívané krajině –

procházení polí na jaře a na podzim po orbě –

k zaměření polohy nálezu (zjištění) dnes lze využít přístrojů GPS -

při ní dochází často k vyorávání výplní zahloubených objektů –

mohou být patrné svou odlišnou strukturou a zabarvením,

zejména na ně však upozorňují kumulace nálezů –

střepů keramiky, úlomků kostí apod.

prováděný sběr tak umožňuje rozpoznání archeologických nalezišť

a základní vymezení jejich polohy

pro detailnější poznání vnitřní struktury naleziště –

tzv. kvantifikovaný sběr v síti –

na ploše rozměřené do pravidelných polygonů (čtverců)

se jednorázově vysbírají všechny nálezy,

přičemž se pro každý polygon eviduje jejich počet –

po vynesení do celkového plánu se tak vymapují místa koncentrace nálezů,

což umožňuje přesněji vymezit polohu jednotlivých objektů atp.

donedávna byla podrobná dokumentace složitějších terénních situací

velmi pracná a zdlouhavá –

podrobné geodetické zaměření a následné zpracování výsledků měření

vyžadovalo spoustu času

dnes se používají přesné zaměřovače polohy na bázi GPS

v kombinaci např. s laserovými skanery –

lze velmi rychle zaměřit velký počet bodů,

naměřené hodnoty se automaticky ukládají do paměti počítače

a s využitím příslušného software lze takřka ihned získat výsledky měření

v podobě 3D modelů či map

ukázka zaměření nevelkého opevnění z doby halštatské – Boudy u Písku

geofyzikální metody průzkumu:

pod povrch země lze „nahlédnout“ prostřednictvím nějakého média (vlnění),

které projde terénem a průchodem místy s odlišnou strukturou od ostatního okolí

se modifikuje – to lze postihnout měřením v pravidelné síti uzlových bodů

a následným vynesením výsledků měření do dvojrozměrného plánu

či dokonce nějakého trojrozměrného modelu

metoda seismologická: odpalováním drobných náložek se vyvolají seismické vlny,

jejich deformace při průchodu terénem se pak měří –

vhodné zejména při vyhledávání dutin

(v 50.-60. letech 20. století používána v Itálii pro vyhledávání etruských hrobek),

dnes se ještě stále uplatňuje při vyhledávání historických hornických děl

či ve speleologii

metoda odporová: měří se hodnoty odporu elektrického proudu,

který prochází zemí mezi dvojicemi elektrod –

hodnoty se liší podle vodivosti prostředí, kterým proud prochází –

jiná bude např. vodivost destrukcí zdí, jiná v okolní půdě

podrobné měření lokálního geomagnetického pole –

pomocí různých typů magnetometrů –

protonový, dnes nejčastěji césiový magnetometr –

(současné měření dvěma cívkami umožňuje měřit intenzitu pole

i směrem do hloubky, tedy trojrozměrně

uspořádání geomagnetického pole země určují v globálním měřítku

složité procesy, odehrávající se uvnitř zeměkoule atd.,

vliv na toto pole má také složení a uspořádání podloží

v různých hloubkách pod povrchem –

rozdíly v podpovrchové struktuře ovlivňují sice obecně

průběh magnetického pole jen nepatrně,

ale v lokálním měřítku se podílejí významně na jeho mikrostruktuře –

přítomnost archeologických objektů s odlišnou výplní od okolního podloží

lze tedy měřením postihnout

Všestudy (Mělnicko) – hroby ohrazené kruhovými žlábky,

neolitický rondel v Bylanech) –

zvlášť výrazně ovlivňují hodnoty mikropole např. kovové předměty –

dají se proto dokonce vyhledávat pomocí jednodušších měřících přístrojů –

tzv. indikátorů kovů (byly vyvinuty za druhé světové války k vyhledávání min,

dnes byly dovedeny k velké citlivosti a dokonalosti

a jsou dobrým pomocníkem v rukou archeologů,

zároveň však velmi nebezpečným nástrojem,

používaným dnes v masovém měřítku vykradači archeologických lokalit)

výrazně hodnoty mikropole ovlivňují také vypálené hliněné struktury –

efekt tzv. remanentního magnetismu –

železité minerály v půdě se orientují svým kladným a záporným nábojem

podél siločar geomagnetického pole země –

to se neustále proměňuje a s ním tedy i přesná orientace uvedených minerálů –

jestliže však dojde k jednorázovému zahřátí těchto minerálů nad určitou teplotní mez

(např. při výpalu nějaké pece –

chlebové, hrnčířské, sklářské, železářské tavící pece atd.) –

zafixuje se v těchto minerálech trvale orientace, kterou měly v okamžiku výpalu –

znamená to, že na další proměny v uspořádání geomagnetického pole již nereagují

a při současném měření se projeví destruovaná pec

jako poměrně výrazná magnetická anomálie

chemické metody průzkumu:

využívá se již zmíněného zvýšeného obsahu dusičnanů a fosforečnanů

na zaniklých sídlištích –

z uzlových bodů v pravidelně rozměřené síti se pak odebírají vzorky půdy

ze stanovené hloubky pod povrchem –

mapuje se pak kvantita obsahu sledovaných sloučenin

nedestruktivními metodami lze získat mnohé informace

o archeologických lokalitách,

které na určité úrovni mohou být i dostačující –

lze např. srovnávat velikost a uspořádání půdorysů sídlišť mezi sebou atd. –

tyto metody ale neumožňují získat vlastní mobilní nálezy

a tedy poznání nějakých archeologických struktur do úplného detailu

nedestruktivních metod se dnes často využívá také

k získání co největšího množství informací

před vlastním archeologickým výzkumem – plošným odkryvem

na základě těchto informací lze totiž tento výzkum lépe naplánovat, připravit,

zvolit nejoptimálnější varianty dalšího postupu atd.

archeologický výzkum –

odkryv však vždy znamená vedle nového poznání

také destrukci původní situace, původního kontextu nálezů –

ani sebepečlivější dokumentace za využití všech dostupných metod práce,

včetně rozsáhlé spolupráce s řadou přírodovědných a technických oborů

neumožňuje původní situaci popsat bez ztráty části

v ní původně obsažené informace –

navíc, provádět výzkum na maximální dnes dosažitelné odborné úrovni

znamená samozřejmě také velmi vysoké náklady,

může si je dovolit jen malá část výzkumů

na druhé straně nezbytnost hospodaření s archeologickými prameny –

nejsou nevyčerpatelné, zejména v průběhu 19. a 20. století

dochovaných archeologických nalezišť výrazně ubylo

či se jejich vypovídací hodnota významně snížila –

zejména v důsledku intenzivních a velkoplošných zásahů do terénu

v souvislosti s velkými investičními projekty

(např. Severočeský hnědouhelný revír!),

ale i intenzifikací zemědělské velkovýroby

také dosavadní archeologické výzkumy již vyexploatovaly nenávratně řadu lokalit

z toho dnes požadavek na jistou etiku archeologické práce –

spočívá právě v požadavku upřednostňovat nedestruktivní postupy

a vlastní archeologickou exkavaci používat jen v nezbytně nutné míře –

vybírat k výzkumům pokud možno jen aktuálně ohrožené lokality

(požadavky na záchranné výzkumy i tak výrazně překračují

možnosti archeologických kapacit a hlavně finanční možnosti),

výzkum neohrožených lokalit by měl být vyjímečnou záležitostí,

oprávněnou pouze tehdy, lze-li zajistit opravdu špičkovou úroveň exkavace

a lze-li od výzkumu očekávat skutečně zásadní přínos poznání

metody exkavace –

používání vrtů, sond, řezů

a až pak plošný odkryv v sektorech,

po přirozených vrstvách,

s důkladnou dokumentací polohy vrstev,

ale i jednotlivých mobilních nálezů s využitím trojrozměrné sítě souřadnic

(možnost takřka okamžitého počítačového zpracování

včetně trojrozměrného modelování)

sledování vzájemného vztahu archeologických vrstev –

reprezentují tzv. archeologické události

(např. vykopání jámy, její využívání jakožto výrobního objektu,

částečné jednorázové zaplnění odpadem,

další postupné zaplňování splachy po zániku funkce) –

Harrisův diagram

stratigrafická metoda –

převzata z geologie – relativní stáří vrstev je dáno jejich pozicí v souvrství –

z dvojice vrstev je nadložní (blíže k povrchu ležící) vrstva mladší,

vrstva podložní je starší –

tj. případ tzv. vertikální stratigrafie

také stratigrafie horizontální –

ve vymezeném prostoru lze určit nesoučasnost v něm situovaných objektů –

lze-li přímo definovat výzájemný vztah –

který je starší a který mladší (starší je mladším porušen) –

pak jde o strtigrafii přímou,

je-li zřejmá pouze nesoučasnost porovnávaných objektů,

aniž lze jejich relativní stáří stanovit,

pak jde o stratigrafii nepřímou

(např. nemohly být současné zahloubená chata - polozemnice,

před jejímž vstupem je železářská tavící pec –

do chaty by se nedalo vstupovat –

ale nevíme, jestli nejprve byla pobořena pec a pak vyhloubena chata

nebo nejdříve přestala být používána chata a poté byla vybudována pec)

typologická metoda –

inspirována Darwinovou vývojovou teorií a vztažena na artefakty –

tedy rovněž vývoj od jednodušších a méně dokonalých forem

ke složitějším a dokonalejším –

platí samozřejmě ve velmi obecném měřítku –

ve skutečnosti ovšem typologické řady pro jednotlivé druhy artefaktů

(keramiku, kovové předměty)

jsou dnes značně propracované a jejich platnost byla prověřována mnoha způsoby –

metodami absolutní chronologie, stratigrafií,

sledováním výskytu jednotlivých typů artefaktů

v tzv. uzavřených nálezových celcích –

z toho rozpracovány také tzv. asociační řady

(obsahující artefakty, vyskytující se společně

a vytvářející časové horizonty relativní chronologie)

chronologie – jeden ze základních sledovaných problémů v archeologii

relativní a absolutní chronologie

relativní chronologie –

tj. zařazení objektů či artefaktů vůči objektům a artefaktům jiným –

sem tedy patří i využití stratigrafické a typologické metody

metodami relativního datování mohou být i některé přírodovědné metody datování:

dendrochronologie -.

pokud je např. v rámci lokality možno pracovat s letokruhovou křivkou,

která ale není dosud připojitelná ke křivce absolutně datované

palynologie –

lze-li z charakteristiky vegetace a tedy i prostředí pro jednotlivé archeologické vrstvy

odvodit alespoň zařazení do určitého klimatického období apod.

absolutní chrononologie –

až do poloviny 20. století bylo možné ji stanovit jen

na základě nerovnoměrnosti historického vývoje v jednotlivých oblastech světa -

pro období 3. tisíciletí př.n.l. a mladší odvozována absolutní data

komparací jevů a struktur (raději než jen ojedinělých nálezů)

z oblastí, které ještě byly na pravěkém stupni vývoje

s oblastmi, kde se již vyvinuly rané historické civilizace

s vlastní historickou pamětí, písemnými záznamy a tedy i chronologií

(pro Evropu nejprve Mezopotámie a Egypt,

pak minojská civilizace na Krétě a mykénská kultura v pevninském Řecku,

s větší přesností pak vlastně až od nástupu antické civilizace řecké a římské –

k absolutnímu datování využívány často importy z těchto oblastí –

zejména mince

po 2. světové válce – rozvoj jaderné fyziky –William Libby –

metoda datování pomocí měření poločasu rozpadu radioaktivního uhlíku C14

(asi 5730 let)

tento izotop vzniká nepřetržitě v horních vrstvách atmosféry

v důsledku rozkladu atomů dusíku N16,

bombardovaných atomovými částicemi ze slunečního záření –

chemicky se C14 chová stejně jako standardní uhlík C12

a stává se součástí složitých organických sloučenin, tvořících živou hmotu –

v živých organismech se látkovou výměnou neustále doplňuje,

takže jeho poměr vůči uhlíku C12

(je oproti němu obsažen ovšem jen ve stopovém množství) zůstává konstantní –

po zániku života se ale vzájemný poměr obou druhů uhlíku

v dochovaných pozůstatcích mění ve prospěch C12,

protože C14 se rozpadá –

za 5730 let je ho už jen polovina původního množství atd. –

z toho lze tedy odvodit dobu,

z níž pochází sledovaný pozůstatek někdejší živé hmoty

(kosti, kůže, dřevo – i v zuhelnatělém stavu atd.,

jiné rostlinné zbytky, tkaniny z rostlinných či živočišných vláken atd.),

lze měřit jen pro několik cyklů poločasu rozpadu,

protože pak už zbude C14 tak málo,

že stanovit přesněji jeho poměr k C12 vlastně nejde -

přesnost této metody je navíc podmíněna předpokladem,

že množství C14 v přírodě je po celou dobu sledovaného historického vývoje

stálé – konstantní

(tedy, že je rovnováha mezi počtem atomů C14,

které se rozpadají v důsledku nestálosti izotopu,

a počtem atomů, které nově v atmosféře vznikají) –

ukázalo se, že tento předpoklad neplatí –

cyklicky se mění intenzita slunečního záření,

a tak množství C14 v přírodě dlouhodobě kolísá –

bylo-li ho více, naměřený čas se vlastně zkracuje,

bylo-li ho méně, pozůstatky se jeví jako starší, než skutečně jsou

(prokázalo se především konfrontací se spolehlivým

a přesným dendrochronologickým datováním) –

proto se od tzv. nekorigovaných dat C14

přešlo na tzv. kalibrovaná data (získaná složitými přepočty)

dnes k dispozici také metody měření poločasu dalších radioaktivních prvků –

kalium, argon, uran, stroncium atd. –

mají mnohem delší poločasy rozpadu,

užívají se pro dobu pleistocénu a ještě starší geologická období minulosti země

dendrochronologie – velmi přesná metoda datování pozůstatků dřeva –

letokruhy na stromech vyznačují přírůstek dřevní hmoty za jeden rok

(jedno vegetační období) –

u pařezu čerstvě pokáceného stromu lze tedy od obvodu

(od posledního podkorního letokruhu) ke středu spočítat,

kolik let strom rostl –

lze zároveň také pozorovat rozdíly ve velikosti jednotlivých letokruhů

a tedy nestejný přírůstek dřevní hmoty stromu v jednotlivých letech –

ovlivněno jednak jeho vlastní individuální historií

(pokud např. rostl ve stínu starších stromů, přirůstal méně,

menší přírůstky mohla způsobit také truamata, kterými strom během vývoje prošel –

intenzivní napadení dřevokazným hmyzem, odlomení části koruny vichřicí atp.),

ale také tím, jak byl který rok na daném území pro tento druh stromů příznivý

(průměrná roční teplota a její vývoj během vegetačního cyklu, množství srážek atd.) –

tento faktor tedy ovlivňoval stejně velikost přírůstků dřeva v jednotlivých letech

u všech stromů –

pro každý strom lze tedy zhotovit letokruhovou křivku,

na níž budou vyneseny hodnoty přírůstků dřevní hmoty pro jednotlivé roky

(měření se dnes provádí pomocí speciálního rentgenového zařízení,

připojeného na počítač) –

sečtou-li se křivky většího počtu stromů a vydělí –

dostaneme průměrnou křivku –

ze statistických zákonitostí vyplývá,

že hodnoty individuálních odchylek se mezi sebou vlastně vyruší

a výsledná průměrná křivka tak vyjadřuje tendenci přírůstků dřeva

danou právě oním společným faktorem –

kolísáním klimatických podmínek –

tato tzv. standardní či kalibrovaná křivka má tedy charakteristický kolísavý průběh,

kdy její delší úseky o délce 30-40 let se prakticky nikdy neopakují ve stejné podobě

pokud bychom vycházeli pouze ze žijících stromů,

letokruhovou křivku by bylo možné pro určité druhy dřevin

dovést zpět maximálně na několik staletí (jedle, dub)

či tisíciletí (americké sekvojovce),

což by ovšem neumožňovalo širší využití pro chronologii –

důležitý je proto další krok –

kalibrovanou dendrochronologickou křivku lze protahovat do minulosti

navazováním dalších křivek 1, * 2

získaných měřením letokruhů stromů,

uchovaných třeba pohřbením ve vlhkých sedimentech

(říční náplavy, rašeliniště apod.)

či měřením letokruhů na opracovaných trámech, prknech atp.

z historických stavebních konstrukcí,

z rozměrnějších artefaktů atd. –

podmínkou je dostatečně dlouhý časový překryv mezi navazovanými křivkami –

překrývá-li se právě alespoň oněch 30 až 40 letokruhů,

lze křivky navázat přesně téměř s absolutní jistotou –

pro střední Evropu jsou dnes takto zpracovány kalibrované křivky

pro některé druhy dřevin (dub, jedle, smrk),

sahající až do mladšího neolitu (asi 4000 let př.n.l.) –

pak již lze jakýkoliv kus dřeva či dřevěný předmět s dostatečným počtem letokruhů

(optimálně opět přes 30-35 letokruhů)

datovat porovnáním jeho letokruhové křivky s kalibrovanou křivkou –

tedy synchronizací obou křivek

termoluminiscenční metoda datování –

ve vývoji – používá se pro datování vypálených hliněných struktur –

hlína totiž obsahuje křemičité minerály, které mají vlastnosti jakýchsi fotočlánků –

slunečním zářením se postupně nabijí energií až na maximální možnou hodnotu,

danou stavbou jejich atomové mřížky –

když se při výpalu tyto minerály prudce zahřejí,

dojde u nich k vybuzení emise a ony svou energii vyzáří

(tj. ona termoluminiscence) –

poté se tyto minerály začnou slunečním zářením opět pomalu nabíjet,

nedosáhnou však již hodnoty své maximální energetické hladiny –

z rozdílu mezi v současnosti naměřenou hodnotou

a příslušnou hodnotou maximální lze stanovit,

před jak dlouhou dobou se minerály vybily – čili došlo k výpalu –

v Itálii se tado metoda využívá úspěšně pro datování stáří cihel,

použitých na středověkých a raně novověkých stavbách

(a tedy i datování těchto staveb),

jindy lze tuto metodu využít alespoň pro datování relativní

(třeba pro posouzení, jestli určitá keramická nádoba je stejně stará

jako nějaký porovnávaný soubor apod.)

archeologický výzkum současnosti –

kontextuální archeologie –

čili velký důraz nikoliv na samotné získávání nějakých,

byť sebeatraktivnějších nálezů,

ale na jejich kontext,

tedy rozpoznání co nejširšího okruhu vazeb k jiným nálezům,

vztahu k archeologickým vrstvám,

snaha o rekonstrukci přírodního prostředí atd.

nezbytnost velmi pečlivé exkavace –

dnes značné technické možnosti –

možnost nálezovou situaci nejprve zkoumat opět nedestruktivním způsobem

a v tomto stavu ji dokumentovat

(pořizování rentgenových snímků, kontrolní použití detektorů kovů apod.) –

v extrémních případech může dokonce vlastní exkavace

proběhnout přímo v laboratorních podmínkách

(Glauberg v Hessensku –

velký blok zeminy i s předpokládaným bohatým laténským knížecím hrobem

na místě vypreparován z okolního podloží, zajištěn konstrukcí

a pomocí jeřábu vyzvednut na nákladní auto

a odtransportován na archeologické pracoviště, kde pak teprve postupně rozebírán)

různá pomocná zařízení a nástroje – exkavátory/vysavače,

přednost má jemná práce noži, špachtlemi, škrabkami a štětci

(akže už ne „Wissenschaft des Spatens“ – věda rýče,

jak byla archeologie nazývána v 19. století)

prosévání a proplavování odebrané zeminy –

lze tak dohledat i velmi drobné artefakty, ale i botanické či zoologické makrozbytky

spolupráce s přírodovědci – geology, pedology, klimatology, botaniky a zoology –

studium tzv. ekofaktů, které umožňují rekonstruovat přírodní prostředí

sledování vývoje klimatu – řada možností –

sledování dendrochronologických křivek

kontinentální ledovce (zejména Grónsko) –

každý rok se ukládá komprimovaná vrstva ledu,

ta překryta další rok novou vrstvou atd.

vrty do ledovce tak umožňují analyzovat tisícovky vrstev -

v drobných pórech v ledu zakonzervován vzduch –

jeho složení odpovídá době vzniku vrstvy –

dle obsahu těžkého izotopu kyslíku O18 lze rekonstruovat

vývoj průměrných ročních teplot

ve vrstvách ledovce jsou přítomny také pyly –

opět možnost rekonstrukce vývoje vegetace –

což je opět i ukazatelem klimatických změn

ale i v různých archeologických vrstvách se mohou někdy uchovat rostlinné pyly,

ty také v přirozených sedimentech v blízkosti archeologických lokalit –

speciální obor paleobotanické práce –

palynologie –

odběr vzorků sedimentů (zejména z profilů, postihujících celá souvrství),

po laboratorní fixaci se vzorky zkoumají pod mikroskopem

a zjišťují se všechny přítomné pyly –

taxonomicky se určují a také se provádí semikvantitativní analýza

(tedy v jakém množství jsou pyly jednotlivých rostlin v souboru zastoupeny) –

z těchto zjištění dokáže palynolog

s využitím dalších bohatých paleobotanických znalostí popsat,

jaká rostlinná společenstva se vyskytovala

v okolí archeologické lokality v dané době,

jak se celková skladba rostlin vyvíjela v průběhu času,

jak byl tento vývoj ovlivněn klimatickými změnami,

jak lidskými zásahy,

které zemědělské plodiny byly pěstovány,

jak eventuálně vypadala skladba potravin, které byly konzumovány atd.

podobně pracuje také paleobotanik s rostlinnými makrozbytky či uhlíky

zoologické nálezy – v sedimentech přítomny zejména pozůstatky nepatrné velikosti –

mikroskopické schránky drobných měkkýšů –

malakozoolog dokáže ze zastoupení jednotlivých druhů

opět poměrně spolehlivě odvodit

charakteristiku přírodního prostředí, klimatické podmínky,

dtto kostičky a zoubky drobných hlodavců (myší, rejsků apod.) –

z dalších pozůstatků kostí –

rekonstrukce fauny v okolí archeologické lokality,

charakteristika případných chovaných domácích zvířat včetně zacházení s nimi

(v jakém stáří či dokonce ve které roční době se např. zvířata zpravidla porážela),

jak opět vypadala skladba potravin, pokud jde o živočišnou složku,

dokonce i jak se nakládalo se surovinou živočišného původu či s odpadem

antropologické nálezy –

kosterní pozůstatky lidí samotných –

význam nejen pro poznání procesu antropogeneze,

ale antropologie může zejména,

má-li k dispozici početnější soubory kostrově pohřbených jedinců,

určit také pohlaví a věk zemřelých,

někdy i zjistit příčinu úmrtí,

sledovat demografické poměry v dané populaci,

její zdravotní stav, úroveň výživy atd.

po exkavaci následuje neméně náročné zpracování výsledků výzkumu –

mobilní nálezy musí projít nezbytným laboratorním ošetřením,

konzervováním či restaurováním

(zvlášť náročné je to u kovových předmětů, které jsou poškozeny korozí

či u předmětů z organických hmot – dřeva, kůže, textilu atp.),

poté se dokumentují formou popisu

(dnes se kvůli možnosti použití analýzy hromadných dat s pomocí počítačů

používá často popisných kódů),

ale i fotografické a kresebné dokumentace,

mezitím probíhají také nejrůznější analýzy přírodovědné či technické atd.,

následuje analýza v níž je třeba vyhodnotit jak nálezovou situaci,

tak i soubory mobilních nálezů,

vyžadovaným výsledkem je tzv. nálezová zpráva o výzkumu –

konečným výstupem pak bývá zpravidla odborná publikace

metoda experimentu v archeologii –

mnohé činnosti, zejména pracovní techniky a postupy, užívané v pravěku,

jsou již dnes obtížně rekonstruovatelné –

nezbývá, než se je pokusit „oživit“ formou odborného experimentu – j

e jistě obtížné vzít v úvahu všechny okolnosti a navodit původní podmínky,

za nichž byly jednotlivé činnosti prováděny –

přesto je to efektivní cesta ověřování (testování) hypotéz –

vedle vlastního odborného významu

má „oživení“ minulosti také význam didaktický a popularizační –

přístupným způsobem zprostředkuje vědecké poznatky širší veřejnosti –

archeologická experimentální pracoviště –

archeologické skanzeny –

archeodrom v Burgundsku – neolitický dům,

zemědělská usedlost z doby laténské,

skanzen v Yorku,

archeologická pokusná farma v Hampshiru – zemědělství v době železné

nelze zapomínat, že archeologická intepretace nemůže být nikdy

úplnou rekonstrukcí minulé skutečnosti –

archeolog má k dispozici jen její fragmentární odraz –

to, co se uchovalo procesem archeologizace

a zbylo jako hmotné pozůstatky či stopy –

„mrtvá“ archeologická hmotná kultura

nereflektuje také původní „živou“ kulturu rovnoměrně a proporčně,

některé součásti původní struktury mohou chybět úplně

a archeolog je nemusí vůbec postihnout –

pokud proběhlo např. srovnání mezi „živou“ kulturou

dosud (či relativně nedávno) existujících archaických společenství

např. v pralesích Amazonky či na Nové Guineji,

tak jak ji studovali a popsali etnologové (kulturní antropologové),

a tím, co se i po relativně krátké časové době z této kultury

uchovalo formou pozůstatků a stop,

které může odkrýt archeolog,

pak obraz archologické hmotné kultury představoval

jen okolo 5-15% původní živé kultury,

přičemž zastoupeny byly jen některé její složky

nelze tedy zapomínat, že všechno,

co bude v cyklu přednášek o dějinách pravěku prezentováno,

nepředstavuje nějaká absolutní a jednou pro vždy platná zjištění,

ale je to shrnutí současně užívaných paradigmat,

tedy myšlenkových konstrukcí a hypotéz,

které se za současného stavu poznání zdají nejlépe vysvětlovat

zkoumané jevy pravěké minulosti

Základní literatura:

Kuna, Martin, ed., Archeologie pravěkých Čech 1. Pravěký svět a jeho poznání,

Praha 2007

Kuna, Martin a kol., Nedestruktivní archeologie, Praha 2004

Gojda, Martin, Archeologie krajiny, Praha 2000

Sklenář, Karel – Sklenářová, Zuzana – Slabina, Miloslav, Encyklopedie pravěku

v Čechách na Moravě a ve Slezsku, Praha 2002

Sklenář, Karel, Učenci a pohané. Z dějin české archeologie, Praha 1974