První pokusy o závodění s kompasem jsou zaznamenány již v roce 1961 v Itálii a Rakousku. Základ disciplín, při nichž rozhodovala nejen kompasová rutina, ale také rychlost, je však z tehdejší SSSR, odkud byly později už pod křídly mezinárodní federace C.M.A.S. převzaty disciplíny tak, jak je po řadě úprav a změn známe dodnes.
České úspěchy
I. mistrovství Československa se konalo v září roku 1962 na přehradě u Chřibské. Letos je to tedy již 43 let, co je tento sport u nás provozován. Nutno dodat, že za tu řadu let byly vynechány pouze světový a evropský šampionát v letech 1968 a 1970 a naše reprezentace vyšla naprázdno pouze v prvním ročníku ME v Itálii v roce 1967. Ze všech ostatních se vždy vrátila s cenným kovem. A tak se orientační potápění stává naší „parádní“ disciplínou potápěčského sportu. Celkem jsme nasbírali 32 medailí z MS (9 zlatých, 9 stříbrných a 16 bronzových) a 58 cenných kovů z ME (11 zlatých, 18 stříbrných a 29 bronzových). Pro velký počet získaných medailí a dosažených výborných výsledků jsou uvedeni jen ti nejúspěšnější sběratelé medailí z MS a ME minulosti i současnosti. Jsou to Lubomír Silný ml. (15 medailí, z toho 6 titulů z MS a 2 tituly z ME), Zuzana Dvořáková (15 medailí, z toho 1 titul z MS a 3 z ME) a Radovan Silný (12 medailí, z toho 4 tituly z MS a 1 z ME), Dana Perničková-Chýlová a Jarmila Urbanová-Silná (obě po 11 medailích, z toho obě po 1 titulu z ME), Dana Maňhalová (10 medailí, z toho 1 titul z ME), Jiří Lacina (9 medailí). Již řadu let se česká reprezentace soustředí v Liberci. Dalšími centry tohoto sportu v ČR jsou Pardubice, Praha, Olomouc, Těrlicko a Karlovy Vary.
V celosvětové konkurenci byli a jsou výborní členové reprezentací z Ruska, Ukrajiny, Maďarska, Kazachstánu a z let minulých reprezentace bývalé NDR.
Pořádání seriálu Mistrovství ČR se ustálilo ve čtyřech lokalitách, kde se každoročně konají závody. Jsou to Harcovská přehrada v Liberci (případně Kristýna u Hrádku nad Nisou), Seč u Chrudimi, Těrlická přehrada u Havířova a Jesenice u Chebu.
Orientační potápění se provozuje na volné, především sladké vodě, tedy v přehradách, jezerech, zatopených pískovnách atd. Poslední závody (konkrétně finále světového poháru) ve slané vodě se konaly v roce 1990 na tehdy ještě Jugoslávském Krku.
Závodníci mezi sebou nesoupeří přímo, jak je tomu třeba při bazénových závodech, ale vyplouvají na trať po jednom, v předem vylosovaném a daném pořadí, které je známo večer před závodem, na tzv. startovní listině. Je dán i startovní interval mezi jednotlivými závodníky – od 4 do 10 minut, záleží to na druhu disciplíny. Tím samozřejmě nemají všichni závodníci stejné podmínky. Při závodě, který trvá až 4 hodiny (pro jednu kategorii), může nastat změna počasí, změní se síla větru i velikost vln a proudění vody. To vše má vliv na výkon závodníka. Záleží pak na zkušenostech trenéra i závodníka, aby tyto nepříznivé vnější vlivy dokázali eliminovat. Všechny disciplíny se startují z dostatečně hluboké vody od startovní bóje. Start je dán akustickým signálem, po jehož zaznění smí závodník zanořit obličej. Startovnímu signálu předcházejí ještě signály přípravné (1 min a 30, 20, 10, 5, 4, 3, 2, 1 sekunda před startem).
Závodník absolvuje celou trať pod vodou s dýchacím přístrojem ve vzpažení v hloubce
0,5–2 m (individuální hloubka). Po celé délce závodní tratě nesmí žádná část těla, výstroje ani výzbroje potápěče protnout hladinu vody. Smyslem závodu je najít všechny kontrolní body (nebo také kontroly; ve slangu „tyče“) a co nejrychleji a nejpřesněji doplavat do cíle. Kontrolním bodem se rozumí tyč (dřevěná nebo z umělé hmoty), cca 3 m dlouhá, která plave ve vodě ve svislé poloze a na všechny disciplíny, kromě jedné (MONK), vyčnívá asi 40 cm nad hladinu. Závodní trať je dlouhá přibližně 650 m a její zdolání je omezeno časově (předem dáno pravidly), ale i dostatkem vzduchu v dýchacím přístroji.
Před závodem musí trenér nebo osoba pro to určená s dostatečnou časovou rezervou trať „zaměřit“ – tzn. přenést ji a narýsovat v určitém měřítku na stůl. K tomu se používá stejné vybavení jako v kartografii nebo geodézii. Závodníci si takto upravenou trať musí zaměřit svými kompasy.
Muži a ženy závodí na stejně dlouhých a obtížných tratích, ale hodnotí se zvlášť. Někdy jsou věkově mladší závodníci ještě zvýhodněni kategorií do 18 let – junioři a juniorky. Věkově nejsou kategorie omezeny shora, ale zdola je závodění omezeno příslušnou věkovou hranicí pro potápění s přístrojem na volné vodě a složením patřičné zkoušky.
Při orientačním potápění se spojují dva sporty v jeden. Potápění a orientace. Tomu odpovídá i vybavení, které je však ještě uzpůsobeno sportovním nárokům a fyzikálním zákonům (především jde o minimalizování odporu vody). Z vybavení pro potápění to je izolační neoprenový oblek, ploutve, dýchací přístroj, plicní automatika, bezpečnostní bójka, závaží a maska. K orientaci se používá kompas a tzv. počítadlo.
Neoprenový izolační oblek se skládá z kalhot a bundy. Je tenký asi 2–3 mm, s hladkým povrchem a je velice přiléhavý. Bunda je speciálně ušitá, nejlépe s rukávy vsazenými směrem nahoru, protože se plave s rukama ve vzpažení. Od teploty vody 14 °C a více se mohou používat pouze kalhoty.
Do pasu se váže závaží (slangově „olovo“). Aby bylo zajištěno co nejlepší obtékání těla vodou, je „olovo“ vytvarováno do placky, která dobře přilne na kříž sportovce.
Sportovci si přes neoprenový izolační oblek navlékají gumové kalhotky. Ty zamezí odstávání jednotlivých dílů obleku a nežádoucímu pohybu olova na zádech.
Protože při závodech rozhoduje rychlost, používají se speciálně vyrobené monoploutve (ty se ostatně používají i při závodech plavání s ploutvemi a rychlostním potápění v bazénech). Je to jedna velká ploutev, do které se zasouvají obě nohy najednou (s maximálními rozměry 760 mm na délku a šířku a výšce 150 mm) ve tvaru ocasní ploutve ryb. List ploutve je vyroben z laminátu různé tvrdosti a botiček z gumy, které jsou na list nasunuty a připevněny. Aby se ještě více podpořila rychlost sportovce a usnadnil se záběr ploutví ve vodě, mění se v posledních letech technologie výroby a konstrukce ploutví. Zejména se mění úhel nasazení gumových botiček na laminátový list. Pro celkové nadlehčení se začaly boky laminátového listu ploutve polepovat gumou a vznikla jakási „křídla“.
Pro zmenšení odporu vody se dýchací přístroj s plicní automatikou drží ve vzpažení a je ukryt ve zvláštním laminátovém pouzdře (ve slangu „dělo“), které vypadá shora jako homole cukru a zespodu je zploštělé. Do pouzdra se vsunou ruce až k loktům a dýchací přístroj se obejme z boku, a tak je tělo závodníka dokonale schováno. „Dělo“ je pouze českou a slovenskou specialitou, ostatní jej nepoužívají a drží přístroj za ventil nebo za speciální úchyty na bocích. Plicní automatika se používá jednohadicová (první a druhý stupeň je spojen jednou hadicí, bez přídavného octopusu a počítače; nepoužívá se „pavouk“).
Maska je vytvarovaná podle obličeje a vyrobená z plastu bez možnosti zmáčknutí nosu na vyrovnání tlaku ve středním uchu. Protože se plave nanejvýš do 2,5 m pod hladinou, není to nutné. Při výběru rozhoduje dobrá přilnavost k obličeji a komfort viditelnosti.
Bezpečnostní bójka patří do povinné výbavy každého závodníka. Vypadá jako malá lodička, kterou má závodník upevněnou pomocí lanka přes ramena nebo uvázanou v pase. Po celou dobu závodu plave na hladině nad závodníkem. Pokud dojde z jakéhokoliv důvodu k přetržení lanka bójky, závodník je diskvalifikován a závod pro něj končí. Aby se tomu zamezilo, musí mít určité, v pravidlech předepsané, parametry (výtlak, pevnost, u lanka výdrž v tahu), které se také na závodech testují. Aby byla bójka dobře viditelná, musí být vždy natřena teplým odstínem barvy (od žluté, přes oranžovou, do červené). Bójka především zajišťuje závodníkovu bezpečnost (ze břehu mají všichni přehled, kde se závodník pohybuje) a také rozhodčí na břehu i v loďce mají kontrolu nad dosažením kontrol nebo cíle. Někdy mohou bójky způsobit velké problémy při závodech, a to především v disciplíně Sjíždění, kdy se setkají všichni čtyři závodníci s bójkami, které se mohou vzájemně zaplést. Pak překážejí v plavání a zpomalují závodníky.
Kompas napomáhá při orientaci a skládá se ze:
Střelky, která ukazuje směr.
Počítadla, které ukazuje přes vrtulku uplavanou vzdálenost.
Hloubkoměru – kapiláry, kde pohyb vzduchové bubliny naznačuje i polohu těla sportovce vůči hladině.
Kartičky, kam si závodníci zaznamenávají předem naměřené azimuty a vzdálenosti mezi jednotlivými kontrolami.
Kompas je připevněn na „dělo“ zespodu tak, aby byl při plavání dobře přehledný. Při plavání ho má potápěč přímo pod sebou.
Zhruba 20 let se podoba jednotlivých disciplín nemění (změny se týkají snad jen časových limitů pro dosažení kontrol a obeplavání celé tratě). Jmenovitě to jsou tři individuální disciplíny – Tyče, Hvězda a M-kurz, jedna disciplína plavaná ve dvou – MONK (zkratka z německého „Manschaft Orientirung nach Karte“) a jedna ve čtyřech – Sjíždění. Disciplíny se liší, zjednodušeně řečeno, v počtu, způsobu hledání a rozestavění kontrol ve vodě.
Tyče
Tato disciplína asi nejvíce připomíná klasický orientační běh, jen zaznamenání dosažení kontroly je odlišné. Ve vodě je rozmístěno 5 kontrol („tyčí“, označených T1–T5) s rostoucí vzdáleností mezi sebou (80, 100, 120, 150 a 200 m), které závodník musí postupně najít. Pokud závodník nenajde kontrolu, nemůže pokračovat dál. Poslední, pátá „tyč“ je zároveň cíl. V cíli se hodnotí rychlost obeplavání celé tratě. Jak již bylo výše uvedeno, kontroly vyčnívají nad hladinu. Proto se dosažení kontroly dává najevo pouze zřetelným zatočením nebo zahýbáním, což zaznamenávají rozhodčí na břehu.
Hvězda
Při pohledu shora na hladinu vody jsou kontroly rozmístěny do tvaru pěticípé hvězdy. Jeden cíp je rozevřený. Vnitřní body hvězdy („bóje“) se objíždějí, vrcholové body hvězdy („tyče“) se musí opět viditelně dosáhnout, jak tomu bylo u předešlé disciplíny. Závodník desetkrát změní směr. V cíli se hodnotí opět rychlost obeplavání celé tratě.
M-kurz
Při pohledu shora na hladinu vody jsou kontroly rozmístěny do tvaru velkého písmene M. V tomto jediném závodě se kontroly („bóje“) nehledají, pouze se objíždějí. Je to rychlostní závod, jakýsi slalom se třemi změnami kurzu. Cíl je tvořen 30metrovým pásmem (ne jen jedním bodem) rozděleným na metrové úseky (15 m vlevo a 15 m vpravo od středu pásma). Přesný cíl je 2 m široký střed pásma, tzv. nula. Za každé odchýlení od tohoto středu je ke konečnému času připočítána časová penalizace. V cíli se hodnotí rychlost zdolání celé tratě a přesnost doplavání do cílového pásma.
MONK
MONK je závod dvojic. Dvojice je mezi sebou spojena 2,5 m dlouhým provazem. Pouze při tomto závodě nejsou vidět kontroly nad hladinou. Předem jsou určeny role jednotlivců ve dvojici – jeden dostane na startu mapu (předem nezná kurzy ani vzdálenosti mezi kontrolami) a během závodu má na starosti zaměřování kontrol. Druhý si před startem upevní na zápěstí kartičku z umělé hmoty pro zaznamenávání dosažených kontrol kleštěmi. Mapa je plastová karta o velikosti A4 s vyznačenými kontrolami (body v kroužku nebo křížky). Kombinace pěti kontrol, které mají dvojice závodníků najít, se před zahájením závodu losuje. Vylosovaná kombinace je pak shodná pro všechny závodící dvojice. Mapa se zasouvá do přístroje v podobě desky s ohebným ramenem, na jehož konci je jakýsi úhloměr. Tento úhloměr je rozdělený „paprsky“, které určují azimut na 360 stupňů, a kružnicemi, které určují vzdálenost. V průsečíku těchto dvou čar, které si musí potápěč pod vodou sám najít, se nachází kontrolní bod. V cíli se hodnotí čas potřebný ke zdolání celé tratě. Pokud však závodníci nenaleznou všechny kontroly, rozhoduje počet nalezených kontrol.
Sjíždění
Sjíždění je závod čtyřčlenných družstev. Členové jednoho družstva startují na společný signál, ale každý ze své startovní bóje. Postupně se na trati „potkávají – sjíždějí“, nejprve dva a dva, nakonec všichni dohromady, a plavou společně do cíle. Cíl je tvořen, podobně jako u disciplíny M-kurz, třicetimetrovým pásmem rozděleným na metrové úseky. V cíli opět rozhoduje rychlost zdolání tratě a odchylka od přesného cíle. Pokud družstvo nastoupí s méně jak čtyřmi členy družstva, může se závodu zúčastnit, ale je bodově znevýhodněno. Závodů mistrovství republiky a světových pohárů se mohou účastnit i družstva smíšená. Jakmile je ale ve družstvu alespoň jeden muž, družstvo je hodnoceno v kategorii mužů. Na evropských nebo světových šampionátech to není povoleno.
Kromě tradičních disciplín se pro zpestření sezóny pořádají v ČR vložené závody. Rychlostní závod na 100 m s letmým startem „Speed Becher“, monkový závod smíšených dvojic „Seč Orient“ a pro rozloučení se sezónou noční závod „Nočník“.
Orientační potápění (OP) je náročný technický sport. Je závislý nejen na fyzické připravenosti, ale i na kvalitě používané výstroje a výzbroje, na jejím ovládání a osvojení si technických návyků a dovedností. V neposlední řadě je celkový výkon také ovlivněn vnějším prostředím (prouděním vody, viditelností, směrem a sílou větru, vlnami).
Činnost závodníka při orientačních závodech je rozdělena na tři části:
1. Přípravné práce na břehu – zaměřování.
2. Plnění disciplíny – plavání pod vodou podle přístrojů.
3. Případné dohledávání cílů pod vodou.
Zaměřování
Je velmi důležitá činnost, na které závisí dobrý výkon při závodech. Slouží k určení směru pohybu a vzdálenosti mezi jednotlivými kontrolami. Výsledkem zaměřování je tzv. „skutečný kurz“, který závodník zapisuje na kartičku připevněnou u kompasu.
Kurz skutečný se skládá z kompasového kurzu (kk), individuální systematické úchylky plavce (iú) a všeobecné úchylky (vú).
Kk – je odečten na růžici kompasu mezi zeměpisným severem a směrem plavání na zaměřovacím stole. K zaměřování se používá grafická metoda známá z geodézie jako metoda „promítání vpřed“, tj. zakreslení trati na desku zaměřovacího stolu v určitém měřítku. Všechny zaměřovací práce je nutné provádět velmi přesně a přehledně, protože nepřesnosti se pak výrazně promítají do výkonu závodníka. Odchylka 1° na 100 m znamená 1,4m vpravo nebo vlevo od cíle.
Iú – je odklon dráhy závodníka při plavání pod vodou od dráhy předem stanovené. Lze jej vysvětlit individuálním zvládnutím techniky nebo vypozorovanou odchylkou používaného přístroje (tzv. „deviace kompasu“).
Vú – je způsobená prouděním vody v prostoru závodiště.
Plnění disciplíny
Poloha těla a pohyb nohou se prakticky neliší od techniky rychlostního potápění. Zásobník vzduchu („lahev“) s kompasem je držena v napnutých rukách, hlava je tak kryta pro snížení čelního odporu vody. V době pohybu potápěč stále sleduje přístroje, které má přímo pod sebou, především stupnici kompasu a musí udržovat stále stejnou hloubku. Jinak vzniká odchylka od naměřené vzdálenosti mezi kontrolami.
Dohledávání cílů
Ve vzdálenosti cca 5 – 10m od předpokládaného cíle začíná plavec, stále v pohybu, pozorně prohlížet vodu zleva a zprava svého zorného pole a očekává objevení se kontroly. Pokud „tyč“ nenajde, musí provádět hledání , při kterém si musí uvědomit chyby, kterých se během plavání dopustil a které jej odchýlily od přímého kurzu.
Je možné užít různé druhy hledání, např.:
· Sektorové hledání – nejprve doleva a doprava od místa doplavání (± 90°) na vzdálenost viditelnosti (cca 2 kopy). Pokud „tyč“ potápěč nedohledá, je možné, že udělal chybu v délce plavby a od původního místa provede 2 kopy vzad a následně 4 kopy vpřed (dvěma kopy se vrátí na původní místo a dvěma si vzdálenost prodlouží) (±180°).
· Krabičkové hledání – představuje obraty stále vpravo nebo vlevo (±90°) na délku viditelnosti. Vzdálenost při každém lichém obratu je nutné dvojnásobně zvětšit, aby se nevracel stále do stejného místa a neopisoval ve vodě stále stejný čtverec.
Z předchozího je patrné, že závodníka je nutné připravovat nejen pro rychlé plavání, které se trénuje v plaveném bazénu po celý rok a je podmíněno všemi zákonitostmi sportovního tréninku pro výkon 600 – 800 m vzdálenosti, ale i seznamovat jej s teorií orientace, užívání výstroje a získávání zkušeností. Trénink techniky se koná v plné výstroji na volné vodě v našich podmínkách podle počasí a sportovní sezóny od dubna – října.