V tomto díle i orientačních sportech se musíme zmínit také o odnoži orientačního sportu, která vznikla pro zdravotně postižené spoluobčany.
Ve Skandinávii je sport zdravotně postižených již nedílnou součástí orientačních sportu. V dalších krajích si teprve svoji oblibu získává a hledá si své místo na slunci. Doufáme, že touto krátkou statí přispějeme k povědomí sportovců o této disciplíně a podnítíme další nadšence, kteří by se chtěli organizování této disciplíny pro naše zdravotně postižené spoluobčany věnovat.
Historie orientačních závodů pro zdravotně postižené není příliš dlouhá. První myšlenku na přizpůsobení orientačního sportu pro tělesně postižené (především vozíčkáře) měl Arne Yngstrom. Byl to právě on, který jako první začal promýšlet a přizpůsobovat OB zejména pro tělesně postižené. Po stránce organizační tento sport zaštítila Národní federace Svenska Orienteringforbundet, pod níž byl založen speciální tým „Skupina – handicap“, který pod národním svazem pracuje jako samostatný právní subjekt, který úzce spolupracuje s ostatními speciálními týmy, které se zabývají například tvorbou map, úpravou pravidel, plány přípravy závodů apod.
V tehdejším Československu byla tato disciplína poprvé představena v roce 1991 v Mariánských lázní, kde proběhl ukázkový závod v rámci mistrovství světa. 4-7.7.1991 se konal i první orientační závod v historii československého sportu. Bylo to v rámci XV. ročníku Grand Prix Slovakia v OB v Petržalke, kde se každoročně účastní více jak 1500 orientačních běžců z celého světa. Záhy se vytvořily i pravidla pro tento sport. O rozvoj se zasloužili především Štefan Máj, Danica Studená, Oldřich Přinda, Alžběta Klučková a Jarmila Mrtková.
V současné době je orientační sport zdravotně postižených součástí mezinárodní federace orientačního běhu a snaží dostat do pravidelného programu paralympijských her.
Hlavní problémy skýtá stupeň postižení závodníků. To je totiž limitujícím faktorem jejich výkonnosti v průběhu závodu. Zde byl tedy hlavní kámen úrazu. Vznikla otázka: Jak přizpůsobit pravidla OB tak, aby normalizovala vstupní podmínky? Tato skutečnost se vyřešila tím, že závodník má právo během závodu mít s sebou pomocníka, který mu může pomoci v obtížnějších pasážích. Tím se stal orientační sport přístupný v mnoha směrech i tělesně postiženým. Toto dává i v jiných sportech zcela neobvyklou možnost, aby muži i ženy závodily ve stejné kategorii. Závodů se mohou zúčastnit i jedinci například s mentálním postižením, dokonce i zrakově postižení. Jedinou podmínkou pro účast v závodě je to, aby účastníci dokázali číst z mapy v měřítku 1:10 000 a větším. Všechny tyto zajímavé okolnosti dělají ze sportu zdravotně postižených oblíbenou aktivitu, která přispívá ke kvalitě jejich života.
Mapa
Používá se obdobná mapa jako pro klasický orientační běh. Rozdílem je to, že se používají mapy od měřítka 1:2000 až do 1:10 000.
Trať
Trať a její vytýčení je alfa a omega každého orientačního závodu. U zdravotně postižených musí být proto trať volena tak, aby byla bez problémů průchozí pro všechny zúčastněné. Volí se proto zpravidla po zpevněných či asfaltových cestách, kde se mohou bez větších problémů pohybovat i invalidní vozíky. Pro tento účel je tedy velice vhodné využít parků, větších rekreačních středisek apod. Nejužší přípustná šířka cesty by měla být 1 metr. Maximální sklon sjezdu pro vozíčky bez asistence je 14%, výjezdu pouze 8% a tento úsek nesmí být delší než 20 metrů. Zvolená trať musí odpovídat nejslabšímu závodníku ze startovního pole. Určující měřítko tedy je, aby závodník s nejtěžším postižením byl schopen danou trať s pomocí asistence překonat. Délka tratě by se měla pohybovat v rozmezí 1000-3000 metrů. Maximální čas pro zdolání trati se pohybuje okolo 2,5 hodiny.
Časy
Je to zajímavé, ale v orientačním sportu zdravotně postižených se čas překonání celé trati neměří. Je to z toho důvodu, abychom normalizovali podmínky pro všechny závodníky i vzhledem k tomu, že se zdravotně postižení pohybují vpřed tak rozličnými způsoby pohybu, že by jakékoli časové srovnání bylo velice zavádějícím kritériem. Jediné co se v některých případech měří je čas potřebný na určení správné kontroly.
Kontroly
Při pěším orientačním běhu existují kontroly, které jsou označeny kódovými čísly. Závodník si tedy může podle kódu na kontrole zkontrolovat, jestli je na správné kontrole. U závodů zdravotně postižených tomu tak většinou není. Zejména ve Skandinávii se spíše používá způsob, kdy závodník dorazí na určité místo v terénu, odkud je vidět zpravidla 4-5 kontrol. Kontroly jsou označeny písmeny A, B, C… a to zleva doprava. Úkolem závodníka je určit tu správnou kontrolu, která odpovídá zákresu v mapě. Popisy kontrol by měly být formulovány tak, aby je pochopil závodník s nejtěžším handicapem.
Část závodní mapy Reálná situace na kontrole č.13
Popisy kontrol Správné řešení pro kontrolu 13 (varianta E)
Pomocníci na trati
Jelikož má mnoho postižených sportovců potíže s pohybem, jsou povoleni pomocníci. Pomocník nesmí pomáhat při mapování a orientačních problémech. Jeho úkolem je napomoci při překonávání terénních nerovností a překážek nebo při technických problémech, které nemůže závodník sám zvládnout. Jako příklad můžeme uvést překonání schodů, prudkého svahu, překlopení atd.
Foto: www.trailo.org
Normální forma
Účastníci obdrží mapu s vyznačenou trasou jako u běžného OB (start, kontroly, cíl). Každému zůstává výběr trasy od kontroly ke kontrole.
Vícenásobný výběr (Multi – Choice)
Do mapy je zakreslena klasická trať. V terénu jsou umístěny kontroly značené písmeny nebo čísly v určitém odstupu od cesty, kterou závodníci projíždějí. Úkol pro účastníky je jednoduchý. Určit tu kontrolu, která odpovídá zákresu v mapě. Závodníci nesmí opustit tuto cestu, aby podmínky byly pro všechny stejné. Výhoda této formy je, že může být využita i pro více tratí najednou, jestliže se závodu zúčastní více účastníků. Musíme však dbát na přibližně stejnou obtížnost kontrol. Vítězí závodník s nejvíce správně zaznamenanými kontrolami. V případě rovnosti v počtu správně určených kontrol rozhoduje kratší čas, který závodník strávil při určování správné kontroly. V závodě může být jedna či několik kontrol, kde se bude měřit tento čas. Na jednotlivých kontrolních místech je při určování správných kontrol měřen čas, který se poté sčítá. Limit pro určení správné kontroly je 60 sekund. Za špatnou odpověď se připočítává dalších 60 sekund k času, za nezodpovězenou kontrolu je penalizace 120 sekund a kontrola se nezapočítá.
Řadová orientace
Jedná se v podstatě o klasický liniový závod. Závodník postupuje po vyznačené linii v mapě a razí každou kontrolu, která mu přijde do cesty, nebo pod kola. Vyznačené linie se mohou vzájemně křížit. Při této variantě jsou v mapě přerušovanou čárou značeny i cesty, které nabízejí možnost zkrácení tratě. Jestliže tuto možnost závodník zvolí, vystavuje se však riziku, že mine některou kontrolu, která bude umístěna na části tratě, kterou si tímto úhybným manévrem zkrátil. Výhodou je, že tato forma může být uspořádána v relativně malém prostoru. Zde se doporučuje intervalový start.
Pin – point orientace
Při této formě je trasa vyznačena v terénu fáborky. Na mapě je zaznačen pouze start a cíl. Kontroly mohou být jak na stezkách, vedle nich, dokonce i v nevelké vzdálenosti od nich. Závodník nesmí opustit vyznačenou trasu, aby se přiblížil ke kontrole. Kontrolu musíme co nejpřesněji zaznačit do mapy.
Bodový závod (Score – orientace)
Jedná se o stejný způsob jaký známe z klasického OB. V terénu je vyznačeno množství kontrol. Každá z nich má danou bodovou hodnotu. Úkolem závodníka je během časového limitu najít co nejvíce kontrol. Za překročení časového limitu se určí počet trestných bodů za každou započatou minutu. Body z najitých kontrol se sečtou. Vítězí závodník s největším počtem získaných bodů.
Report OB
V mapě jsou zaznačeny kontroly. Startovní průkaz obsahuje otázky, které se vztahují k jednotlivým kontrolám. Otázky jsou zodpověditelné jedině, když dorazíme na správnou kontrolu. Je otázkou zda používat vědomostní otázky. Vystavujeme se tak riziku, že závod bude spíše kvizem.
Pevné sítě kontrol
Toto je varianta, která nám usnadní přípravu především opakovaných akcí či závodů a je vhodná pro uzavřené areály, rekreační či lázeňská střediska a podobně. V areálu jsou napevno zbudovány kontroly a jsou k nim vytvořeny i mapy s různými variantami tras. Zdravotně postižený se tedy může kdykoliv vydat na objevnou cestu za kontrolami.
Jsme si jisti, že tato forma či odnož orientačního sportu zaujme a bude přínosem pro zdravotně postižené občany. Rozšíří se tak pro ně nabídka volnočasových aktivit tak, aby měly větší výběr a mohli svůj život naplnit smysluplnou činností. Musíme si však uvědomit, že bez asistence se v řadě případů neobejdou. Zkusme proto někdy i my, zdraví, připravit nějaký ten orientační závod pro zdravotně handicapované spoluobčany. Jsme přesvědčeni, že se můžeme vzájemně od sebe toho hodně naučit.