Rogaining je orientační scorelauf (bodovací závod omezený časem) trvající 24 hodin. Tedy extrémně dlouhý orientační závod s velkým množstvím kontrol (50–70), které mají různou bodovou hodnotu v závislosti na tom, jak je náročné se k nim ze startu dostat, přičemž jejich pořadí není předepsáno. V cíli rozhoduje počet získaných bodů; čas je důležitý pouze při rovnosti bodů a může sice o 30 minut překročit 24 hodinový limit, ale v tomto případě se odpočítávají trestné body. Na druhé straně lze závod ukončit v cíli třeba po pár hodinách; v tomto případě se však v terénu neuběhne kolem 140 km a neabsolvuje 85 – 95 % všech kontrol, což bývá na větších závodech nutné k přednímu umístění. (Trať by měla být postavena tak, aby nebylo možno zvládnout za 24 hodin všechny kontroly – o to je volba postupů důležitější.)
Rogaining se běhá v náročném, v maximální míře zalesněném a minimální míře civilizovaném terénu podle map zpravidla 1 : 50 000 ne jako individuální závod, ale vždy v týmu složeném nejméně ze dvou a nejvýše z pěti závodníků, a to v kategoriích muži, ženy a mix. Vzhledem k tomu, že celý tým musí absolvovat závod pohromadě (členové by se neměli od sebe nikdy vzdálit více než 20 metrů), jeví se jako optimální týmy pouze dvojčlenné. Povolení postavit vícečlenný tým má své zdůvodnění např. v tom, že rogaining se běhá nejenom ve výše popsané klasické formě, ale i v jejích „rekreačních“ obměnách, kde se běží či spíše jde „pouze“ 6 nebo 12 hodin (ale pochopitelně i 24 hodin) a hlavně kde tým může tvořit třeba jedna rodina s dětmi staršími čtrnácti let nebo pět kolegů ze zaměstnání.
Rogaining pochází z Austrálie – už v roce 1947 zde proběhl závod v 24 hodinové pěší navigaci v náročném terénu. Austrálie a anglicky znějící název tohoto druhu orientačního běhu přímo vybízejí k použití anglicko – českého slovníku pro jeho překlad. Slovníku proto, že není našince, který by slovo ROGAINE (což je zřejmě základ „ing-formy“ ROGAINing) uměl přeložit. Kupodivu však slovník nepomůže a také rodilí mluvčí budou krčit rameny. Je to tedy domorodé slovo? Nebo má nějaký význam ve švédštině, kterou mluví zakladatelé klasického orientačního běhu? Ne? Tak to musí být nějaká zkratka – co třeba vzniklá ze slov Rugged Outdoor Group Activity Involving Navigation and Endurance (Drsná venkovní skupinová aktivita zahrnující navigaci a výdrž). „Kupodivu“ to „souhlasí“. A tak několik tisíc příznivců této vytrvalostní disciplíny (rekrutujících se především z Australanů a Novozélanďanů) ještě 10 let po té, kdy byl v roce 1976 v Austrálii poprvé oficiálně uveden její název ROGAINING, se nad tímto akronymem (což není nic jiného než zkratkové vlastní jméno vzniklé spojením začátečních písmen několika slov) nijak nepozastavovalo. (Ostatně žádné „pozastavování“ se v závodní formě rogainingu nedoporučuje - stačí jedno a už se znovu nerozběhnete, tedy běžíte-li předtím v kuse takových 15 hodin…) Proč to výše uvedené kupodivu v uvozovkách? Protože ten „souhlas“ byl jaksi na objednávku. Asi v tom duchu „Dělej si co chceš, ale já si o tom budu myslet to svoje“. Těmi, kdo si dělali, co chtěli, byli dva Australané - ROd GAIl a NEil Phillips, kteří si tento orientační scorelauf nechali v sedmdesátém šestém patentovat (!) a těmi, co si o tom mysleli to svoje, byli všichni ostatní, kteří deset let vůbec netušili, že za nepopsatelné a nevylíčitelné zážitky způsobené „drsnou skupinovou aktivitou zahrnující navigaci a výdrž“, by měli děkovat nějakým dvěma australským mladíkům. A proto našli ke zkratce vzniklé ze dvou jmen sedmislovní zdůvodnění. Tím vlastně tedy tento závod popsali a přenechali tak zásluhu nad jeho založením samotné Matce přírodě v jejím denním i nočním hábitu; navíc to ztvárnili v jeho logu: Logem rogainingu je hora se sluncem a měsícem, tedy místo (drsná příroda ) a doba závodu (den a noc).
Start a cíl rogainingu je na jednom místě; start je zpravidla ve 12:00 dne D a cíl ve 12:00 dne D+1. Toto místo je prostorem pouze pro závodníky a pořadatele. Sem se mohou týmy v průběhu závodu kdykoliv vracet, zde se mohou najíst a napít ze zásob vlastních i zásob pořadatele, převléci a odpočinout. Na tomto místě také týmy obdrží přesně 2 hodiny před vlastním startem (tedy v 10 hod.) mapy se zakreslenými kontrolami, s jejich popisem (např. kontrola číslo 53 je u jižní paty pětimetrové skály – což se z mapy vyčíst nedá) a s jejich bodovým ohodnocením. Každý člen týmu má svoji mapu, ale nakonec se musí oba (všichni) na strategii (tedy které kontroly (viz ne všechny se dají oběhnout) a v jakém pořadí „sesbírat“, zda se v průběhu závodu vracet do závodního prostoru a nebrat si tak s sebou zbytečně moc jídla a noční světla apod.) dohodnout. Tyto dvě hodiny vyloženě mentální práce pak budou mnohokrát v horizontu několika let znovu a znovu probírány: Rogainingů se nedá běžet více než dva za rok a každá chyba ve strategii „bolí“ 24 hodin. A na to se nedá zapomenout za týden.
Je 12 hodin. START! Opravdoví závodníci vybíhají rychle, čertovsky rychle. Naštěstí se startovní pole po nějakých pár desítkách minut(!) roztrhá (každý má vymyšlený ten zaručeně nejlepší postup, kolik týmů, tolik nejlepších postupů), a tak se může při pomalejším běhu ohmatáním zkontrolovat, že Camelbak s ideálně namíchaným ionťákem a všelijakými energy a power bars, gels, snacks a iontovými koncentráty a s lehkou, ale výkonnou čelovkou (tak 6 – 9 hodin – v závislosti na roční době a zeměpisné šířce – bude třeba svítit) je v pořádku a pevně drží na zádech. Více se s sebou obvykle netáhne – čistou vodu bude však třeba během závodu doplnit ještě aspoň třikrát. Na v popisu vyznačených kontrolách nachystal pořadatel kontejnery s pitnou vodou. Jinak na ostatních není nic – jen normální orientační lampión a klasické kleště k oražení průchodu kontrolou do průkazky.(Stane-li se vám na trati nějaký vážnější úraz, kontrola vás nezachrání. Pořadatelé na nich nejsou. Jedině když tam (nebo někde v lese) náhodou potkáte jiný tým. Ten vám podle pravidel pomoc poskytnout dokonce musí.) A co když vaše volba postupu jaksi na to, že na každé čtyři hodiny běhu potřebujete tak 2 l ionťáku, nemyslela a vaše Camelbaky už jsou prázdné? Když máte obrovské štěstí, je v postupu pramen. Jinak je to špatné: ani z čisťounkých potůčků se pít nedá. Ani když z mapy vidíte, odkud tečou. Ano, tak „střízlivě“ uvažujete teď.To jste ale teprve na začátku závodu.. Máte za sebou teprve šest hodin běhu. To je ale tak nejdelší trénink za poslední dva měsíce: Ani na rogaining se více trénovat nedá. Tedy že byste běhali třeba jednou týdně sedm, osm hodin. Zkuste to a uvidíte, že to dlouho nevydržíte.
Takže šest hodin je za vámi. Zbývá ještě čtyřikrát tolik. To není možné, fakt tolik? To nemůžeme vydržet.To je ještě 18 hodin. Vždyť jsme opravdu teprve na začátku! A ta kontrola s vodou je tak daleko! Á, tady krásný malinký potůček. Vlastně je to skoro pramen. Vždyť podle mapy začíná takový kousek odsud. Jó, z potoků se pít nemá. To už jsme slyšeli. Tak dobře. Když z žádného, tak z žádného. Občerstvovačka je už nedaleko. Sedm hodin běhu. Nějak to neodsýpá. Běžíme přes - no není to potůček, ale potok. Ne, nesmí se, nemělo by se. A valí se dál. Za půl hodiny už uvažujeme jinak: Každá voda z potůčku je vlastně pitná. Kdo říká něco jiného, neumíral nikdy žízní. Toto je sice potok jako hrom, ale když si vodu jenom nabereme do jednoho Camelbaku a dáme do ní speciální čisticí tablety, tak ji za třicet minut můžeme pít. To jsme měli udělat už dávno. Ale stejně, kdybychom běželi, jak jsem chtěl já, tak už jsme dávno měli Camelbaky plné vody z kontroly s vodou pod tím skalnatým vrcholem.
Že s vodou mohou být někdy potíže už dokonce před startem, tedy v závodním prostoru, svědčí následující epizodka českých účastníků (ne nejmladšího věku, což se pozná podle toho, že si mysleli, že se na hodinách tehdy povinné ruštiny něco naučili vlastně nenaučili) Otevřeného mistrovství Permské oblasti v rogainingu v roce 2000 na Urale.
Půl hodiny do výdeje map a my se ptáme pořadatelů, kde si můžeme nabrat pitnou vodu. V celém závodním prostoru není totiž ani voda užitková. S díky odmítáme tekutinu neznámého původu nabízenou v postarším kbelíku a projevujeme zájem si pro vodu dojít sami. " V etom napravleniji nachodit sa KLJUČIK i tam pitevaja voda." Ključik, ključik, to jsou ty jazykové rezervy, asi jsme tehdy ve škole, když se to probíralo, chyběli. "Što eto ključik?" "Nu vot, idite i uvidite." Jdeme a vidíme. Aha, potok. Potok se tedy rusky řekne ključik a ne patok, jak by každý v slovensko-ruštině zběhlý Čech předpokládal. Když odtud pijí oni, tak proč ne my? Ne, nešlo to. Tedy nabrat, nabrat by to šlo. Stoupnout jsme si mohli na některou z nesčetných pneumatik či na zrezivělé sporáky. A kdyby do nás nevrazily pasoucí se krávy, možná že bychom si při nabírání vody ani moc nenamočili. Snad jsme moc měkcí. Vodu přece potřebujeme. Po pár hodinách bychom to bez ní museli zabalit. Budou všechny potoky takto „zcivilizované“? Bude vůbec těch němnožko pořadateli avizovaných osad v prostoru závodu obydlených? A co když místní pijí jen vodKu? Vybíháme bez vody. (Popravdě řečeno, máme každý asi půl litru ionťáku namíchaného ještě na moskevském letišti. To je ale zoufale málo, protože nejbližší kontrola s vodou je prý až někde uprostřed mapy.) Pokud do tří hodin na vodu v lese nenarazíme, tak budeme snad muset pít ty ionťáky koncentrované a jen vzpomínat na potok u startu - lepší zemřít na úplavici potom, než žízní teď…
Že ključik je pramen a že kousek dál proti proudu našeho potoka (nebyl z našeho místa vidět) jeden takový přispíval této stoce svou troškou do mlýna, je skutečnost, která zachraňuje čest pořadatelům, ale která nesvědčí o naší dobré znalosti naší kdysi druhé mateřštiny. (Jiné ruské slovo pro pramen je istočnik, takže teď si už budeme raději pamatovat obě synonyma.)
Voda z tohoto ključiku byla opravdu dobrá. Pili jsme ji potom ještě 8 dní. Přesně tak dlouho jsme byli (zadarmo) hosty našich permských přátel a připravovali jsme se tam na mistrovství Ruska v orientačním běhu, které náhodou probíhalo v okolí Permi.
Teď už běžíte skoro deset hodin. Začíná se stmívat, za chvíli můžete „legálně“ zastavit: potřebujete si nasadit čelovky. V noci je pohyb pomalejší. Navíc, na „padesátce“ se těžko něco hledá ve dne, natož v noci a speciální orienťácká světla vydrží jen kolem pěti hodin a jsou strašně těžká a ta univerzální zase tolik nesvítí. Zkrátka, když prší, je chladno (rogainingy se sice běhají výhradně v létě, ale noci jsou noci…) a chytíte malý kufřík, tak vám zrovna horko není. A rychleji běžet nemůžete ani kdybyste mohli – nevíte kam. Po dvou hodinách jste o kousek dál – další bodíky za dvě tři kontroly. Už jste daleko od startu, tedy jsou bodované bohatě. (30 bodů za kontrolu je nejméně, 90 bodů nejvíce.) Dejme tomu, že jste právě orazili dvě kontroly, každou za drahocenných osmdesát bodů a máte před sebou ještě dvanáct hodin běhu.
Na rogainingu je snad nejzajímavější to neustálé počítání času: Jak dlouho ještě musím běžet? Co za tu dobu a v tu hodinu dělají „normální“ lidi? O půlnoci jich většina už spí. Neběží, nepajdají tmou, neprodírají se hustými lesy, nezakopávají o kameny. Spí. Pak se probudí, umyjí, nasnídají a jdou do práce. V tu dobu budeme mít za sebou další „legální“ pauzičku - sundání a uložení světel zpět do Camelbaků. A opět trošku rychlejší, protože tmavou tichou nocí nezpomalený, běh. Ale zase tak zázračná rychlost to nebude. Svaly jsou už příliš ztuhlé, chodidla pálí jako čert, přestože nohy jsou až po kolena mokré. (Brouzdám se ranní rosou…) S botami je vůbec při takovém závodě problém. Speciální orienťácké tretry dokáží, zvláště pokud má velká část závodu tvrdou podložku (kameny, zpevněné cesty), označit puchýři přesně ta místa, kde jsou hřeby v podrážce umístěny, boty bez hřebů v mokrém terénu kloužou, maratonky se napijí vodou a kloužou ještě více. A k tomu si představte ty malinkaté kamínky a další svinstva, které vám při běhu v lese zapadnou do bot. Po dvouhodinovém běhu je vysypete a jinak o nich nevíte. Ale tady za dvanáctkrát delší dobu už nadělají na chodidlech pěknou paseku. A pořád vyzouvat se nedá. Ostatně ani nevíte kdy. Že vám tam nějaký malý kámen zapadl, vůbec nepoznáte.
Co se týče ostatního oblečení a vybavení, je to jednoduché: kvalitní termoprádlo a klasický dres jako při „obyčejném“ orientačním závodě. A taky nějaká lehoučká bunda a náhradní ponožky. Spolu s tyčinkami, gely, tabletami a pitím vše zabalené do pořádného Camelbaku. Camelbak je vyhlášená americká značka ruksaku s vakem na vodu (ideální je tak 2,5 l), stačí však pochopitelně i značky levnější. Je ale třeba si běh s nimi pořádně vyzkoušet. Ani si nedovedete představit, jak může vypadat po 24 hodinách vaše rameno, na které neznatelně tlačila nějaká část levného ruksaku. Je v tom ale problém: to že vás něco na tom vietnamském „Camelbaku“ tlačí, nepoznáte po nějakých dvou hodinkách běhu. Karty se rozdávají mnohem později, ale to už jste z testu dávno doma a spokojeni, že jste dobře nakoupili.
Pokud máte, tak se doporučuje vzít s sebou speciální folii, která slouží jako nouzová přikrývka a prý se dá pod ní prožít i noc s teplotou dost nízko pod bodem mrazu. U nás se ale neprodává a taky snad není potřeba. To v australských horách je zapotřebí více. Tam jde fakt někdy asi i o přežití. Může se stát cokoliv – stačí jedna zlomená noha uprostřed noci.
Ráno bývá v lese veseleji. Není to jen řevem ptáků (kdo byl od čtyř do šesti ráno v lese, nemůže to pokládat za zpěv), ale tím, že už zbývá jenom šest, pět, čtyři hodiny. Začíná to ubíhat nějak rychleji. Ještě ale přijde „spánková“ krize, ještě nemáte vyhráno!
Za chvíli bude poledne. A my budeme v cíli. Ale je to ještě nějak daleko. Vždyť my to snad do těch 12:00 nestihneme. A každou minutu po dvanácté ztrácíme tolik bodů, kolik jsme dostali za jednu byť z těch nejbližších kontrol. Paradoxně si teď přejeme, aby byl závod delší. Naštěstí tam budeme včas. Zastavíme se. Už nikam nepoběžíme ani nepůjdeme. Hurá! To je nádhera. Dokonce si můžeme i sednout. Co více si můžeme přát? A teď dokonce pijeme vodu. Čistou vodu, žádný ionťák, který jsme si kvůli přísunu solí museli neustále míchat a z kterého je nám už špatně. A k tomu rohlík a párek (už ty chemické tyčinky a gely nemůžeme ani vidět) a další pití – tentokrát pivo. To je pocit! Teď už jim nezávidíme. My si dáme další pivo a oni musí být ještě tři hodiny v procesu. A možná se s někým pohádají. To my ne - teď chválíme jeden druhého. Za to, že to dobře vymyslel, že měl pravdu s oběhnutím toho kopce zprava, že mu vydržel ionťák déle a dal mi napít, že…To ještě nevíme, že naše chodidla jsou samý puchýř a že na gymnastické závody (tam by asi měly být svaly výjimečně uvolněné) nebudeme moci nastoupit ani za týden – už jenom proto, že bychom se tam ani nedobelhali. Ale „normální“ život v dalších dnech? Únava a ztuhlost zmizí velice rychle. V nás naopak zůstanou shora vzpomínané nepopsatelné a nevylíčitelné zážitky a přitom si budeme dále v duchu hrát tu hru s časem: Teď jsem v práci poobědval a v den závodu jsem právě vyběhl. Teď už tři hodiny dělám, že něco dělám a v závodě jsem byl někde v jedné osmině, teď tady jdu domů a na trénink a tam jsem pořád běžel, teď jsem tady doběhl a tam pořád běžel, teď tady večeřím a jdu do kina a tam jsem běžel, teď jdu tady domů a tam jsem rozžíhal světla, teď jdu tady spát a tam jsem měl za sebou už (teprve ?) 12 hodin běhu a teď se tady probouzím, umývám, snídám a tam jsem…(Pokud si snad myslíte, že jsem „tam“ těch 24 hodin strávil zbytečně, neúčelně, neužitečně, musíte rogaining vyzkoušet, pak pochopíte)
Rogaining je sice závod, ale zde více než jinde platí, že závodíte především sami se sebou. Do toho ještě nějak záhadně zapadá váš týmový kolega (vaší týmoví kolegové). Nějak bojujete i za něho. Aby i on vydržel. A vica versa. Silný je sice nejmocnější sám, jak říká Schiller, ale tady nikdo není dost silný. A navíc – pravidla už přece znáte: maximálně 20metrů od sebe! Pokud jste zažili „týmový pocit“ na Krkonošské 70 (závod pětičlenných týmů v běhu na lyžích), tak tady je to něco úplně jiného. Co? To musíte poznat sami. Tedy v rogainingu je vaše umístění až to druhé v pořadí. Pro jistotu toto obvyklé klišé ještě jednou (protože tady je to pravda): Jste-li první v pořadí (závodního pole), je to pro vás až to druhé v pořadí (v důležitosti). Mimochodem, Češi jsou v tomto druhořadém pořadí velmi úspěšní: Na posledních dvou mistrovstvích světa (konají se jednou za dva roky a poslední bylo v květnu 2004 v Arizoně v Apačských horách) obsadili druhé, resp. třetí místo.
Pokud chcete rogaining opravdu poznat, musíte se zúčastnit jedině klasického 24 hodinového a musíte ho jít „na krev“ – tedy žádné vylehávání v závodním prostoru, ale pořád v lese. Jinak je to taky krásný zážitek, ale už jenom krásný. Podobně krásných akcí je více – záleží to na naturelu člověka. Např. 24 hodinový turistický pochod je krásný. 24 hodinový závod střídajících se dvojic na 200 metrovém oválu může být pro někoho také krásný. Ale rogaining je prostě ROd GAIl a N(E)il Phillips ING. Dobře věděli ti dva chlapíci, proč si ho nechali patentovat…
Po závodě: Laik se diví (Co se mu stalo? Hrůza!), odborník žasne (Jak to dokázal? Nádhera!)
Kombinací principů obou předchozích forem, tedy klasického orientačního běhu a rogainingu je horský orientační běh.
Na rozdíl od rogainingu je zde předem stanovené pořadí kontrolních stanovišť, které musí závodníci všechny a v daném pořadí nalézt. Tratě mají délku kolem třiceti kilometrů pro muže a dvaceti kilometrů pro ženy. Muži mívají na trati 10-15 kontrol, ženy 6 -12. Závodí se ve dvojicích, obvykle ve dvou dnech. První den se startuje hromadným startem, druhý den handicapovým způsobem, tedy se ztrátou odpovídající výsledku z předešlého dne. Mapy a vybavení je obdobné jako při rogainingu.
Horský orientační běh a rogaining u nás sdružuje Česká asociace rogainingu (ČAR).