Nová stránka 4

Orientační běh
Citujeme-li pravidla, pak můžeme orientační běh definovat jako sport, jehož podstatou je spojení běhu s orientací v neznámém terénu. Závodníci při něm s pomocí mapy a buzoly absolvují trať v terénu (převážně zalesněném). Trať je určena startem, kontrolami (v předepsaném pořadí) a cílem. Start je intervalový, volba postupů mezi kontrolami je zcela v rukou (přesněji řečeno v nohou a hlavě) závodníka. Cílem je absolvování závodní tratě v minimálním čase. Jinými slovy, orientační běh je popisován jako „hra v šachy při běhu“. Je ideálním sportem pro všechny věkové kategorie, nezáleží ani na zkušenostech.
Je snadné se jej naučit, ale stále dává prostor nekonečným výzvám a řešení nových situací.
Kouzlo orientačního běhu tkví ve skloubení mentálních a fyzických předpokladů sportovce, které spolurozhodují o výkonu v závodu. Nejlépe tuto skutečnost vystihuje citát mistryně světa v orientačním běhu z roku 1972, maďarské závodnice Sarloty Monspart: „Jsi-li výjimečně pohybově nadaný, staň se olympionikem. Jsi-li mentální génius, staň se profesionálním šachistou. Jsi-li průměrný člověk, jakým se sama cítím, můžeš být úspěšným orientačním běžcem.“

Historie
Historické kořeny má orientační běh ve Skandinávii, konkrétně v Norsku, kde se v roce 1897 uskutečnil první závod. U nás se začalo v turistickém duchu závodit v roce 1950. Soutěžily hlídky, povinná byla zátěž v batohu a běh byl vysloveně zakázán. Ze svazu turistiky se v roce 1969 vyčlenil samostatný svaz – Československý (dnes Český ) svaz orientačního běhu. Ve světě zastřešuje všechny soutěže v orientačním běhu IOF, (International Orienteering Federation www.orienteering.org ), založená v roce 1961. Počet členských nebo přidružených států je v současnosti 63. Na oranžovobílé lampiony, které jsou symbolem orientačního běhu, můžeme narazit například v Brazílii, Indonésii, na Jamajce, v Jižní Africe, na Tchaj-wanu, Novém Zélandu nebo třeba v Portoriku či v Makedonii. Každé dva roky probíhá mistrovství světa, poslední se uskutečnilo v roce 2005 v Aichi v Japonsku. Ke světové špičce patří od počátku tohoto sportu Skandinávci, díky zázemí a podmínkám v těchto zemích. Ohromné plochy lesních porostů spolu s právem každého na volný vstup do nich (tzv Allemansrätt) vytváří podhoubí, z něhož vyrůstají nelepší orientační běžci na světě. O obrovské popularitě orientačního běhu na severu Evropy svědčí například výsledky ankety o nejlepšího sportovce Švédska z osmdesátých let, kdy fenomenální trojnásobná mistryně světa Anninchen Kringstad porazila takové osobnosti, jakými byli tenista Borg nebo lyžař Stenmark, a to na vrcholu jejich slávy. Seveřanům zdatně šlapou na paty i závodníci z dalších zemí, mezi něž můžeme počítat i naše borce.

Základní pojmy

Terén
S trochou nadsázky můžeme konstatovat, že závodit se dá všude, ale tou nejvlastnější tělocvičnou orientačních běžců je les. Závodí se však i ve městech, v parcích, na sněhu, pod vodou i na poušti. Orientačně závodit a hrát si můžeme v rámci přípravy i v tělocvičně, ve třídě i v obývacím pokoji.

Mapa
Mapa odlišuje orientační běh od atletiky, od kroužení na oválu – tedy od monotónní a jednotvárné vytrvalostní dřiny. Je alfou a omegou výkonu v orientačním běhu. Mapy vytvářejí speciálně školení kartografové z řad orientačních běžců. Je třeba, aby se na ně mohl závodník v každém okamžiku spolehnout. Ve srovnání se standardně užívanými mapami jsou mapy pro orientační běh zpracovány ve velmi podrobném měřítku, aby bylo možné zachytit všechny detaily nutné pro správnou orientaci závodníků. Měřítka těchto map jsou standardně 1 : 15 000, to znamená, že jeden centimetr na mapě odpovídá 150 metrům ve skutečnosti. Pro náročnější terény, jako jsou například skalní oblasti, se používá podrobnější měřítko 1 : 10 000 (1 cm na mapě = 100 m ve skutečnosti). Je-li detailů v terénu opravdu mnoho (například při městských závodech), setkáme se i s měřítky 1 : 5 000 nebo i 1 : 2 500 (1 cm na mapě je 50, resp. 25 metrů, ve skutečnosti.).

Mapy jsou barevné, každá součást přírodního prostředí je reprezentovaná určitou barvou:
bílá, žlutá a zelená barva znamená vegetaci – žlutá značí otevřené plochy, jako jsou pole, louky, paseky nebo světliny v lese, bílá znamená vysoký, dobře průběžný a přehledný les, zelená označuje hustší partie lesa, které jsou obtížně průběžné nebo jen průchodné;
modrou barvou je zakresleno veškeré vodstvo, od pramenů, studní a mokrých jam přes vodní toky a plochy;
černou barvou jsou zakresleny komunikace, kameny, skály a objekty vytvořené člověkem, jako jsou posedy, krmelce nebo budovy;
terénní tvary jsou na mapě vyznačeny barvou hnědou (jáma, kupka nebo zářez ve svahu), hnědé jsou také vrstevnice, noční můra všech začátečníků.

Sever na mapě je vždy nahoře a ve směru odshora dolů procházející modré čáry přes mapu jsou tzv. magnetické směrníky, důležité pro práci s buzolou.

Vrstevnice
Vrstevnice je pomyslná čára spojující na mapě všechny body se stejnou nadmořskou výškou. Kamenem úrazu je slovíčko pomyslná. Na rozdíl od všech ostatních skutečností zachycených na mapě, vrstevnice v terénu na první pohled nezkušeného oka patrná není. Ale po pár lekcích v terénu (v rámci výuky lze vrstevnice názorně znázornit např. na rozkrojené bramboře, či malovat na tvarech vytvořených v pískovišti) dostávají kontury vrstevnic jasnější obrysy. Vrstevnic se týká ještě údaj o tzv.ekvidistanci, který bývá uváděn na mapách. Ekvidistance je výškový rozdíl mezi dvěma sousedícími vrstevnicemi a na orientačních mapách je standardně 5 m, v plošších terénech i 2 m.

Ukázka kompletní mapy pro orientační běh

Mapový klíč
Na mapách pro orientační běh je odlišný od turistického, má jednotný charakter, takže i při závodu na Filipínách bude mít krmelec na mapě podobu malé černé šipky směřující na sever, pro kamennou jámu je vždy vyhrazen symbol malého černého písmene v, směřující svým hrotem k jihu a malá kupka bude vždy na mapě zaznačena jako hnědý puntík.
O „čistotu“ a dodržování mapového klíče, což je soubor závazných pravidel pro použití mapových značek na mapách pro orientační běh, se stará komise kartografů sdružená pod křídly mezinárodní federace orientačního běhu IOF.

Mapový klíč (nejdůležitější značky)

Azimut
Toto slovo, vyvolávající hrůzu u začátečníků, neznamená nic jiného, než úhel, který svírá směr pochodu s osou sever – jih. Azimut určujeme s pomocí buzoly, jejíž význam roste s obtížností terénu. V některých závodech je dokonce téměř zbytečná (orientační závody na horských kolech, městský orientační běh) mistr světa z roku 2001 Pasi Ikonen dokonce běhá bez ní. Zásadní význam má buzola pro zorientování mapy k severu. Na takto zorientované mapě pak odpovídají všechny směry a úhly na mapě i skutečnosti. Mapa by měla zůstat po celý závod ve stejné poloze, tedy horním okrajem nasměrovaná k severu, závodník se jen točí podle mapy při změně směru pohybu.

Vědět, kde je jsou základní světové strany, se vyplatí i v blízkosti kontrol. Mezi severní a jižní patou skalního bloku může být totiž někdy hodně daleko…
Provázek na buzole, je určen k připevnění na zápěstí, nikoliv na krk, což oceníme při prvním větším kotrmelci v lese.

Jak se azimut nastavuje, vidíme na obrázku, popis v následujícím textu

Start leží na rozcestí, kontrola na krmelci. Nejkratší cesta ze startu ke krmelci vede rovně, využijme tedy postup podle azimutu. Na spojnici obou bodů položíme hranu buzoly a otočnou část buzoly (A) vyrovnáme do rovnoběžného směru s modrými poledníkovými čarami. Otočná část buzoly a střelka (A) musí stále směřovat k severu. Pak běžíme ve směru šipky na plexiskle buzoly (C). Pevná část buzoly (plexisklo) je označena písmenem B.
Význam azimutu roste v rovinatějším přehledném terénu bez liniových záchytných prvků, které můžeme využít jako vodítek při postupu z jednoho kontrolního stanoviště na druhé. Ve velmi členitých terénech, jako například v oblasti skalních měst Českého ráje, ztrácí azimut na významu, neboť udržet zde přímý postup je díky charakteru terénu takřka nemožné.

Trať
Pro tisk tratě se používá červenofialová barva. Základními prvky tratě jsou start (trojúhelník), kontrolní stanoviště (kolečko) a cíl (dvojité kolečko). Jednotlivá kontrolní stanoviště, zjednodušeně kontroly, jsou spojeny čarou a očíslovány. Tak je určeno pořadí, ve kterém je má závodník absolvovat. Nedodržení pořadí či vynechání kontroly se trestá diskvalifikací.

Na obrázku je ukázka trati pro orientační závod s možností občerstvení na 6. kontrole a s první pomocí (pro případ zranění) na kontrole 5.

V terénu je kontrola označena železným stojanem ve tvaru písmena T, na kterém je zavěšen plátěný, trojboký, oranžově-bílý „lampion“. Cedulka s kódem je na kontrole proto, aby měl závodník možnost, podle popisu kontroly, který dostal před startem, zkontrolovat, zda-li je kontrola, kterou nalezl, skutečně ta pravá. Závodník označí průchod kontrolou zasunutím čipu, který má upevněný na prstu, do záznamového zařízení. Zvukový a světelný signál oznámí, zda je vše v pořádku, a pak už může závodník utíkat, či jen s rozvahou kráčet dál.

Elektronické zařízení, které zaznamenává průchod závodníka danou kontrolou, lze v tréninku a při nácviku nahradit různými razítky, kleštičkami s bodci nebo jen opisováním písmen a kódů. Elektronika poslouží pouze v závodě, poskytne závodníkovi komfort bleskurychlých průběžných výsledků i seznam jeho vlastních mezičasů mezi jednotlivými kontrolami, který obdrží po průchodu cílem.

Kontroly jsou v lese přiměřeně ukryty, přiměřenost jejich úkrytu závisí na staviteli tratě. Kontrola by neměla na závodníky křičet zdálky, ale ani by se neměla krčit na dně jámy, ještě k tomu zaházená roštím. K nalezení kontroly by měl závodník využít svých dovedností, nikoliv náhody.

Popisy kontrol

Jak již bylo řečeno, na každé kontrole je kódové číslo, které umožní závodníkovi zkontrolovat, je-li nalezená kontrola ta správná. Kódové číslo je součástí popisu kontrol, který závodník obdrží před startem závodu. Tento popis obsahuje zpřesňující údaje o kontrole. Závodník totiž z mapy sice pozná, že lampion je u skalky, ale ani ta sebepodrobnější mapa mu neposkytne informace o výšce skály, o tom, zda je kontrola umístěna u jižní nebo severní paty skály a podobně. Toto je úkolem popisu kontrol.

Příklad popisu kontrol:
Kategorie H 12, D12 – 2,6 km – 110 m.
1. 101 – ohyb cesty,
2. 178 – severozápadní kámen, 1 m, východní strana
3. 135 – mezi hustníky
4. 185 – prostřední prohlubeň, východní část
5. 164 – křižovatka cest

V tomto případě má dvanáctiletý nebo třináctiletý chlapec či dívka(kategorie H,D 12), na trati dlouhé 2,6 km, (měřeno vzdušnou čarou) s převýšením 110 metrů (měřeno na trase ideálního postupu) za úkol nalézt celkem 5 kontrol, přičemž ta první má kódové označení 101 a je v terénu umístěna na ohybu cesty.

Podobně jako mapa obsahuje pouze mezinárodně uznávané značky mapového klíče vydávaného mapovou komisí IOF, tak i popisy kontrol mají svou mezinárodně srozumitelnou formu, tzv. piktogramy. V symbolické formě vyjádřeným popisům pak rozumí český i japonský závodník stejně.

Ukázka popisů kontrol prostřednictvím mezinárodně sjednocených symbolů, tzv. piktogramů (kontroly jsou shodné jako ve výše uvedeném slovním příkladu popisů kontrol)

Čip
Zmínili jsme se už o mapě, buzole, popisech kontrol. Další nepostradatelnou věcí z výzbroje orientačního běžce je již zmiňovaný čip, který nosí závodník upevněný na některém z prstů libovolné ruky (nejčastěji na prostředníčku ruky svírající zároveň buzolu). Slouží k samoobslužnému označení průchodu kontrolním stanovištěm.

Vybavení

Popis výstroje začneme od té nejdůležitější součásti, kterou jsou boty. Orientační běžci běhají ve speciálních botách uzpůsobených pohybu v terénu. Podrážka připomíná kopačky, jen špuntíky jsou menší a hustěji osázené. Špičkoví borci mají na podrážce navíc ještě hřeby (pozor na zákaz použití těchto bot v chráněných krajinných oblastech). Na trhu je opravdu bohatých výběr výrobků jak světových, tak i českých firem. Začátečníkům postačí třeba jen obyčejné kopačky nebo botasky.

Dolní končetiny mají být podle pravidel orientačního běhu zakryté. Začínajícím běžcům postačí „šusťákové“ kalhoty. Společně se svrchní částí oděvu by mělo oblečení splňovat nároky na prodyšnost a odolnost proti roztrhání. V náročném terénu plném klacků, ostružin a podobných „lahůdek“ je vhodné ještě „vyztužit“ holeně speciálními chrániči, tzv. prorážečkami.

Místo bavlněného trička, které začátečníkům zcela postačí, je pro pokročilejší závodníky vhodnější triko na bázi materiálu s tzv.knotovým efektem, který výborně odvádí pot. Dlouhý rukáv dresu je opět vhodný tam, kde hrozí podráždění pokožky nebo infekce.

Čelenka nebo šátek zabrání tomu, aby pot stékal do očí a komplikoval nám orientaci. Zvláště nosíme-li brýle, je vhodné chránit se před potem a deštěm čelenkou, resp. speciálním štítkem.

Obecně platí, že začátečník vystačí s běžným sportovním oblečením a postupně si pak vylepšuje svou výzbroj a výstroj. Kvalitní výstroj sleduje především zdravotní hledisko a umožňuje předcházet zdravotním komplikacím.

Soutěžní kategorie
Kouzlo orientačních závodů spočívá také v tom, že sportovně založené rodiny se o víkendech nerozdělují, ale naopak. Každý, nezáleží na věku ani na pohlaví, má šanci změřit síly se sobě rovnými soupeři. Tak může desetiletý klučina startovat na fáborkované trati v kategorii H 10, jeho čerstvě plnoletá sestra v kategorii D 18, maminka si zazávodí a po závodě podebatuje se soupeřkami v kategorii D 45 a tatínek, ač by měl podle svého data narození nárok startovat v kategorii H 50, změří síly se soupeři mladšími v kategorii H 21 (nejvyšší náročnost), což soutěžní řády umožňují (obráceně to samozřejmě nefunguje). No a dědeček opět slavně zvítězí ve veteránské kategorii H 70.

Kategorie jsou kromě věku, zejména na velkých a mezinárodních závodech, členěny podle výkonnosti závodníků až na tři podkategorie (např. H 21 A, B nebo C). Kategorie HE a DE jsou vyhrazeny pro ty nejlepší z nejlepších (elitu) a vypisují se pouze v kategoriích H 21 a D 21. Nejlepší z elity pak tvoří reprezentační družstvo. Na všech závodech jsou zároveň vypisovány kategorie pro příchozí, tyto tratě mají přiměřenou obtížnost (kategorie N nebo T). Délky tratí při závodech na „klasické trati“ by měly být takové, aby časy vítězů v minutách byly následující:

kategorie	D10	D12	D14	D16	D18	D20	D21	D35	D40	D45	D50	D55	D60	D65	D70	D75	D80	D85
čas vítěze	20	25	30	40	50	55	65	55	50	45	45	45	45	45	45	45	45	45
kategorie	H10	H12	H14	H16	H18	H20	H21	H35	H40	H45	H50	H55	H60	H65	H70	H75	H80	H85
čas vítěze	20	25	40	50	60	70	90	70	65	60	55	50	50	50	50	50	50	50

Druhy orientačních běhů

Z původního „pěšího“ orientačního běhu na klasické trati, která v průběhu let měnila svou délku, se do dnešního dne vyvinula řada dalších disciplín a odvětví, jejichž společným základem je práce s mapou, vytrvalostní charakter činnosti a postup po kontrolních stanovištích. K jednotlivým odvětvím patří:

„Pěší“ (klasický) orientační běh
O klasickém orientačním běhu pojednává tato publikace převážně. Řekne-li se orientační běh, máme na mysli právě klasický (pěší) orientační závod. I ten má mnoho variant. Podle délky závodní tratě jej můžeme rozdělit na:
sprint – (délka trati je přibližně poloviční oproti trati klasické),
klasickou trať (viz předpokládané časy v tabulce),
dlouhou trať (délka trati je přibližně dvojnásobná oproti běžnému orientačnímu běhu).

Štafety
Je to další typ orientačních závodů. Hromadný start prvních úseků, divácká kontrola (kontrola na kterou je dobře vidět z pohledu přihlížejících) – to vše přispívá k jejich divácké atraktivitě. Stavitelé tratí využívají různých metod stavby tratí, aby zamezili následování a „opisování“od prvního závodníka. Počet běžců ve štafetě, kteří postupně absolvují své úseky a předávají „štafetu“ postupně jeden druhému, je stanoven různý, pohybuje se od tří do sedmi, pro mistrovství světa jsou to čtyři úseky.

Parkový nebo také městský orientační běh
Obdoba klasického orientačního běhu. Sponzoři a televizní kamery „vytahují“ orientační běžce z lesů do prostředí měst a parků. Je to asi divácky nejatraktivnější disciplína, která v posledních letech zaznamenala veliký rozmach. Pořádá se světový pohár, který závodníky zavál i do prostředí zoologické zahrady ve Švédsku, do skanzenu v Rožnově pod Radhoštěm nebo do centra italských Benátek.

Noční orientační běh
Zajímavou a náročnou variantou je noční orientační běh (NOB). V podstatě se ničím neliší od denní varianty, kromě toho, že se běhá v noci a závodníci používají čelové svítilny pro orientaci v nočním lese. Jde o dobrodružství, které stojí za to si vyzkoušet.

Tvorba mapy
Kapitola v které se pokusíme přiblížit základní postupy při vytváření speciální orientačních map, což je úkolem speciálně školených kartografů z řad orientačních běžců.

Tvorba mapy v terénu
Podklad pro vyhotovení mapy umístíme na tvrdší podložku a překryjeme ho jemnou matovou fólií nebo pouze pauzovacím papírem. Nabrousíme obyčejné tužky, budeme-li pracovat s barvou, tak i pastelky. Hurá – teď již můžeme vyrazit do terénu! S pomocí buzoly a krokováním (měření vzdáleností v terénu pomocí délky kroku respektive dvojkroku) je třeba přeměřit veškeré komunikace a liniové prvky (například rozhraní porostů), dokreslit ty, které v podkladové mapě nejsou, a doplnit veškeré objekty a skutečnosti, které využijeme při konstruování hry. Míra mapovací práce závisí na typu aktivity, pro kterou je mapa určena, a na našich dalších nárocích na mapu. Pro jednoduché hry s orientační tématikou a jednorázové provedení nám stačí schematický nástin krajiny, připravujeme-li skutečnou mapu pro orientační závody pro vícenásobné použití, pak počítejme s 30–40 hodinami pečlivé práce na kilometr čtvereční v terénu. Ne všechny skutečnosti, které podkladová mapa nabízí, odpovídají reálu, mapa pro orientační běh je mnohem podrobnější. Je třeba nejen zakreslit chybějící cesty, ale také je oklasifikovat, zachytit je třeba tvary a směry liniových rozhraní porostů, pasek, dokreslit jámy, kameny, skalky, bažinky, krmelce atd.

Největším úskalím je zachycení výškopisu, neboť vrstevnice jsou na podkladových mapách, zvláště ve členitém terénu, znázorněny pouze schematicky. Je faktem že mapa pro orientační běh vyžaduje od mapaře prochodit skutečně každý metr uvažovaného prostoru.

Tvorba mapy doma
V současné době využívají kartografové, připravující orientační mapy, speciální software pro kresbu map. Nejrozšířenějším programem je OCAD (Orienteering Computer Aid Drawing). K dispozici je v demoverzi 6 a 7, která umožní bez problémů nakreslit menší mapu (do 2000 objektů). K volnému použití (freeware) lze využít předchozí verze, které jsou k dispozici na domovské stránce švýcarského inženýra Hanse Steineggera, „otce“ OCADu. (www.ocad.com)

OCAD má velice příjemné uživatelské rozhraní a po chvilce práce, ať už s využitím kontextové nápovědy, nebo metodou pokus omyl, mu porozumí i laik. Program umožňuje přenést naskenovaný terénní originál, tj. to, co jsme v terénu na základě podkladu a vlastního mapování vytvořili, na obrazovku počítače a poté jej překreslit s pomocí myši či tabletu ve finální mapu. K dispozici jsou značky podle mezinárodního mapového klíče nejen pro orientační, ale i pro turistické, geologické a jiné mapy. Můžeme si definovat i své vlastní symboly a značky. Nakreslený plán či mapu lze vytisknout přímo na stolní tiskárně a mapa je v podstatě hotova a připravena k okamžitému použití. Protože je uložena v počítači, můžeme ji i nadále upravovat, aktualizovat, tisknout nové tratě. To vše bez nutnosti chodit do tiskárny a investovat značné finanční prostředky za tisk. Program umožňuje i přípravu kvalitních tiskových podkladů pro profesionální tiskárny nebo DTP studia.

Finální mapa
Jak jsme si již popsali v kapitole Základní pojmy, mapy jsou barevné. Černá barva je vyhrazena pro komunikace, sídla, stavby, rozhraní porostů, skály, kameny a umělé objekty. Bílá barva značí dobře průběžný les nebo jinak také les typický pro danou oblast. Zelená je určena pro vegetaci v různém stupni průchodnosti lesa (od neprůchodného až po podrost) a vegetační bodové objekty v mapě (výrazný strom, vývrat aj.). Žlutá barva značí otevřené a polootevřené prostory (louka, les, světlina). Modrá barva značí vodstvo a bažiny, včetně umělých objektů (studny). Hnědá je vyhrazena pro vyznačení terénních tvarů, jako jsou například vrstevnice, některé liniové objekty a plochy (hrázka, rýha), nebo bodové značky (jáma, kupka). Fialovou barvou se značí tratě, které jsou zaznamenány pouze na mapě, v terénu najdeme pouze kontrolní body.

Všechny použité značky vycházejí z mezinárodního mapového klíče, který vydává a aktualizuje mapová komise při mezinárodní federaci orientačního běhu (IOF). Mapě a objektům v ní zakresleným tedy porozumí závodník bez ohledu na národnost a mateřský jazyk.

Trénink orientačního běhu

Výkon v závodu v orientačním běhu sestává z mnoha faktorů a složek. Existuje mnoho modelů, které tuto strukturu výkonu popisují s větší či menší přesností. Jisté je, že podíl a důležitost jednotlivých složek se mění s věkem závodníka a především s jeho zkušenostmi a počtem odtrénovaných hodin a naběhaných kilometrů. Jeden z mnoha výzkumů na toto téma uvádí, že u žákovských kategorií rozhoduje o výkonu v závodě z 30 % běžecká výkonnost a ze 70 % orientační technika, u mladšího dorostu se tento poměr vyrovnává na 50:50 a u starších dorostenců ji hraje výraznější roli běžecká výkonnost (70:30)

Jeden z modelů struktury výkonu u vyspělých závodníků v OB uvádíme na následujícím grafu:

Rozvoj kondičních parametrů a orientačních dovedností vyžadují specifický trénink. Nejprve se ve stručnosti zmíníme o mapové přípravě, neboť ta je zcela rozhodujícím faktorem u dětí, respektive u všech začátečníků v tomto sportu.

Mapový trénink

Orientační dovednosti spojené s prací z mapou si osvojujeme v tomto pořadí:

1. Seznámení s orientační mapou, jejími specifickými symboly a značkami, základní práce s busolou.
2. Vycházka s mapou ve známém terénu.
3. Vycházka a běh s mapou v neznámém terénu.
4. Speciální trénink orientační techniky.

Seznámení s orientační mapou
V rámci teoretické přípravy jsou nováčci seznámeni s podstatou a principem fungování mapy jako zmenšeného obrazu části zemského povrchu, převedeného do plochy papíru. Před samotnou orientační mapou je vhodné seznámit začátečníky s touto problematikou pomocí jednoduchých plánků ať už třídy, klubovny, nebo třeba obývacího pokoje, na jehož přípravě se sami mohou podílet. Od počátku sledujeme a zdůrazňujeme jedno základní pravidlo – plánek, nebo mapu držíme správně natočenou, tedy zorientovanou, aby směry v mapě odpovídali směrům ve skutečnosti.

Je samozřejmě rozdíl s jakou věkovou skupinou pracujeme. Touto fází výuky by měl projít každý začátečník, čím nižší však bude jeho věk, tím více času strávíme v této fázi nácviku. Například měně jak desetileté děti potřebují nutně delší čas pro osvojení základních dovedností něž děti dvanáctileté.

Dalším krokem při výuce práce s mapou je seznámení se s mapovými značkami. I zde postupujeme podle didaktických zásad, od jednoduchého ke složitějšímu. Značek je mnoho a je třeba se je učit postupně. Začínáme těmi nejdůležitějšími jako jsou významy jednotlivých barev, značky pro les, otevřené prostory a komunikace. Následují nejdůležitější bodové značky. Vrstevnice si pro jistotu necháme na později.

V souvislosti s mapu jako zmenšeným modelem zemského povrchu je třeba objasnit pojem měřítka. Ve výuce začátečníků využíváme plánky a čtvercové sítě, měřítka typu 2 kroky rovná se jeden centimetr, nebo plány místností v měřítku 1:50, 1:100 a podobně.

Diskutovanou otázkou je kdy seznámit děti s busolou. V této části ji s klidným svědomým můžeme vynechat, postačí ji vzít na první vycházku do terénu, kde poslouží pouze pro orientaci mapy, tedy k nasměrování jejího horního okraje k severu.

Pro výše uvedené postupy existuje celá řada her a soutěží, které při výuce začátečníků volíme daleko častěji než suchopárný výklad. Vysvětlení že černá šipka na mapě je ve skutečnosti krmelec, by mělo být následováno soutěží typu „kdo jich na mapě za minutu najde víc?“
Podrobně je tato problematika, spolu s příklady her s cvičení“ rozpracována v knize Orientační hry nejen do přírody (Grada, 2004).

S mapou ve známém terénu
Po zvládnutí teoretických poznatků ve třídě nebo klubovně následuje v rámci výuky základních orientačních dovedností vycházka s mapu do terénu. V této fázi volíme známý terén, neboť neznámého je tu pro naše začátečníky stále ještě příliš. Pokud si hned napoprvé troufneme do lesa, ten by měl být přehledný, lehce prostupný s jasně viditelnými orientačními body. Do takto zvoleného terénu předem rozmístíme fábory na výrazná místa.
Zprvu postupujeme ve skupině s tím, že každá má svoji mapu a tužku. Dbáme na správnou orientaci mapy a teoretické znalosti nabyté ve třídě osvětlujeme v terénu. V další fázi necháme žáky projít se ve dvojicích a poté samostatně s tím, že plní různé úkoly, jejichž společným jednotícím bodem je problém – kde právě jsi na mapě a v terénu a kam jdeš? Dokážeš v každý okamžik určit jak svoji pozici tak kontrolních bodů (fáborků). Opět je k dispozici celá řada průpravných cvičení a her.

S mapou ve neznámém terénu
Po zvládnutí základních dovedností spojených s orientací ve známém prostředí přejdeme k plnění obdobných úkolů. Ovšem v prostředí novém a neznámém. To je už součást přípravy na vlastní závod neboť ten se vždy koná, respektive měl by se konat, v neznámém prostředí.

Osvojené orientační dovednosti tak zdokonalujeme a prohlubujeme. V rámci těchto tréninků využíváme tzv. běhu po linii, kdy už se závodník pouští sám do boje s nástrahami terénu, není však zatím zatížen volbou postupů, neboť jej linie ve formě fáborkované trati bezpečně provází od startu do cíle.

Liniový trénink lze využít ve dvou variantách, již zmíněné jednodušší, kdy je linie pomocí fáborků vyznačena v terénu, nebo obtížnější, kdy je linie vyznačena pouze na mapě a závodník tak již musí častěji konfrontovat svou pozici na mapě a v terénu. Neomezujeme trénink na pouhé proběhnutí linie, ale zařazujeme cvičení a úkoly, především typu zakreslení kontrolních bodů umístěných v lese do mapy, což je příprava na samotný závod pro kategorie HD10.

Speciální trénink orientační techniky
Mezi speciální trénink orientační techniky patří zejména nácvik volby postupů. Pouštíme se do něj ve chvíli, kdy jsme již zvládli běh po linii.

Základní rozdíl oproti liniovým formám tréninku je ten, že postup není předem dán a závodník má tedy k dispozici dva pevné body (startovní pozici a kontrolu) a je pouze na něm jakou mezi nimi zvolí cestu. Úkolem je překonat trasu od jednoho bodu ke druhému co možná nejrychleji a zároveň co nejbezpečněji najít cílový bod. Hezky a jednoduše to zní, ale praxe je mnohem barevnější.

Při prvním tréninku tohoto typu jsou využívány tzv. hvězdice. Z místa startu vyráží závodník k jedné z kontrol a po jejím nalezení se vrací zpět na start. Zpočátku využíváme cest na přímém postupu ke kontrole, postupně zvyšujeme náročnost a nutíme závodníky zvolit a využívat postup volným terénem.

Schéma mapového tréninku typu „hvězdice“

Dalším krokem na cestě k závodu v orientačním běhu jsou krátké tratě s několika kontrolami a samotné okruhy. Obtížnost volby postupu i dohledání jednotlivých kontrolních bodů volíme přímo úměrně zkušenostem závodníků.

Varianty mapových tréninků
1) Liniové mapové tréninky

Běh po linii
čas na přípravu: 60–120 minut
pomůcky: mapa, fáborky, kontroly
prostředí: les
zaměření: výcvik začátečníků v orientačním běhu

V terénu vyznačíme pomocí fáborků trasu. Na trati jsou na jednoznačných místech umístěny kontroly, které jsou zároveň zakresleny v mapě. Uveden je i popis kontrol, ale bez kódových čísel. Navíc je několik kontrol klamných (5 + 5). Běžci mají za úkol správné kontroly označit. Označení špatné kontroly penalizujeme přičtením např. pěti minut k výslednému času.

Varianty
1. Bez zakreslených kontrol – kontroly jsou umístěny v terénu, nejsou však zakresleny v mapě. Běžec má za úkol kontroly do mapy zakreslit v průběhu absolvování trasy.
2. Se zkracováním – linie je v terénu vyznačena fáborky. Jsou rozmístěny i falešné kontroly. Běžec má k dispozici mapu se zákresem kontrol, nikoliv však se zákresem trasy. Má tak možnost si v terénu zkrátit postup.
3. Ve stopách turistů – jako trasu využijme síť turisticky značených cest. Běžíme podle pokynů (po červené, na křižovatce se žlutou se dáme po žluté doprava a na dalším křížení se vrátíme po zelené do cíle).
4. Bez mapy – běžec probíhá fáborky vyznačenou trať bez mapy. Po doběhu zakreslí postup a kontroly do čisté mapy.
5. Samoobsluha ve dvojicích – dvojice přibližně stejné výkonnosti si zakreslí do mapy krátký liniový okruh se stejným startem a zároveň i cílem v jednom bodě. Poté každý vyběhne na svůj okruh a umístí na něm 1–3 kontroly. Po návratu do cíle si hráči ve dvojici vymění mapy a při obíhání druhého okruhu kontroly seberou. Tím potvrdí správný průchod linie.

Běh po linii s větvením
čas na přípravu: 120 minut
pomůcky: mapa, fáborky, kontroly
prostředí: les
zaměření: nácvik přesného čtení mapy, potlačení „zavěšování se“ a důraz na samostatné rozhodování

V terénu vyznačíme linii, která se v určitých místech větví. Běžec ji má zakreslenou v mapě bez větvení a neví tedy, že se linie bude větvit. Umístění kontrol předem nezná, jeho úkolem je zakreslit je do mapy. Každý běžec má trochu jinou trať.

Liniový běh s odhadem vzdálenosti
čas na přípravu: 120 minut
pomůcky: mapa, fáborky, kontroly
prostředí: les
zaměření: nácvik odhadu vzdálenosti

Na začátku liniového okruhu je připraven jeden nebo více testovacích úseků (rovina, svah), kde si běžec může ověřit svůj odhad vzdálenosti na měřeném a označeném úseku. Na trase linie jsou umístěny značky s písmeny A, B, C, D atd. Běžec probíhá okruh, odhaduje nebo krokuje vzdálenosti mezi písmeny na trati a výsledek zapisuje. Linie je zakreslena na mapě, ale bez kontrolních značek.

Varianta
Na trase jsou odbočky s uvedením vzdálenosti, běžec po odkrokování této vzdálenosti odbočí v pravém úhlu a nalezne kontrolu. Úhel odbočení může být také udán ve stupních a dohledávka se provede pomocí azimutu.

Paměťový liniový běh
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: mapa, fáborky, kontroly
prostředí: les
zaměření: cvičení mapové paměti

Připravíme liniový okruh menší náročnosti, než by odpovídalo vyspělosti běžců. Na linii rozmístíme kontroly, na nichž je připravena mapa se zákresem linie k další kontrole. Běžec si mapu prostuduje a postup po linii na první kontrolu běží zpaměti. Na první kontrole nalezne mapku se zákresem linie ke druhé kontrole a tak pokračuje až do cíle. V případě selhání paměti se musí vrátit k předchozí kontrole.

Varianta
Běžec postupuje po startu stejně jako v předchozím případě, ale zákres linie je mnohem delší než jen ke kontrole a běžec neví, kde je kontrola umístěna. Místo startu (kontroly) je na přiložené mapce vždy označeno startovním trojúhelníkem. Linie se tedy na mapkách překrývají.

Běh na mapových výřezech
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: mapa, fáborky, kontroly
prostředí: les
zaměření: přesné čtení mapy, přímý postup terénem

Běžec obdrží na startu mapový výřez a postupuje tak, aby se neustále pohyboval v pruhu mapy. V terénu jsou umístěny kontroly odpovídající zákresu na mapě.

Příklad mapového tréninku na mapových výřezech.

2) Tréninky s volbou postupů a využitím azimutu

Provádějí se zpravidla ve spojení s odhadem vzdálenosti. Azimutovým formám musí předcházet dokonalé nacvičení určení azimutu. Běžec by měl umět krokovat a převádět vzdálenosti z mapy do terénu.

Azimutové minizávody
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: plánek, buzoly, kontroly
prostředí: otevřená nebo polootevřená plocha (hřiště, louka, přehledný les)
zaměření: nácvik nastavení azimutu a odhad kratších vzdáleností

Na přehledné ploše rozmístíme kontroly, mohu být použity i klamné. Běžec na startu obdrží plánek tratě a s pomocí buzoly tuto trať obejde. Jde o nácvik dovedností, proto nemusíme měřit čas a určovat vítěze. Ovšem i tato varianta je možná.

Varianta
Na kontroly umístíme závodní stojany s kleštěmi. Běžci tak cvičí navíc i rychlost ražení kontrol.

Azimutový postup na záchytnou linii
čas na přípravu: 30 minut
pomůcky: mapa (i slepá)
prostředí: průchodný les, nepříliš zvlněný terén
zaměření: nácvik schopnosti udržet směr při azimutovém postupu v terénu

Běžci si sami z mapy na startu nastaví azimut a samostatně běží terénem až k záchytné linii (cesta, silnice, kraj lesa apod.). Každý si označí místo, kde vyběhl. Poté vyhodnotíme odchylku.

Varianta
Běžec si na startu nastaví buzolou azimut, ale terénem postupuje bez buzoly opět na záchytnou linii.

Postup pomocí azimutu na záchytnou linii

Azimutové hvězdy
čas na přípravu: 10 minut
pomůcky: buzoly, mapa
prostředí: louka, průchodný les, nepříliš zvlněný terén
zaměření: nácvik schopnosti udržet směr při azimutovém postupu v terénu
Dvojice běžců si vzájemně odnáší do terénu kontroly ze shromaždiště. Předem si nastaví azimut na buzole, směr určuje ten, kdo odnáší kontrolu do lesa. Po umístění kontroly předá první běžec druhému údaj o umístění kontroly ve stupních a její vzdálenost od startu.

Slepé azimutová hvězdy
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: slepá mapa speciálně připravená v několika výtiscích, buzola
prostředí: les, louka, průchodný, nepříliš zvlněný terén
zaměření: nácvik azimutu

Připravíme tolik kopií plánku, kolik je účastníků. Na plánku je vyznačena hvězdice o 5–10 paprscích. Nákres je doplněn o magnetické směrníky. V terénu rozmístíme na některé paprsky kontroly. Běžci soutěží v rychlosti nalezení kontroly. Protože nevědí, na kterých paprscích je umístěna kontrola, musí absolvovat více běhů. Startujeme formou hromadného startu.

Azimutový běh na mapových výřezech
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: buzoly, upravený mapový výřez
prostředí: průchodný les, nepříliš zvlněný terén
zaměření: azimutový postupu s možností čtení mapy

Jedná se o alternativu liniového běhu na mapových výřezech. Běžec postupuje od kontroly ke kontrole s pomocí azimutu, současně má možnost kontroly postupu na mapě.

Příklad mapového tréninku s azimutovými postupy na mapovém výřezu

Běh se zalepeným středem mapy
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: buzoly, upravená mapa
prostředí: louka, průchodný les, nepříliš zvlněný terén
zaměření: nácvik schopnosti udržet směr při azimutovém postupu v terénu, odhad vzdálenosti, schopnost nalezení se v mapě

Běžec obdrží na startu upravenou mapu se zakreslenými kontrolami. Absolvuje trať v předepsaném pořadí a přes zalepená místa přebíhá s pomocí buzoly.

Společný soutěžní běh celé skupiny
čas na přípravu: 10 minut
pomůcky: buzoly, mapa
prostředí: les, pokud možno členitý terén
zaměření: přesné sledování vlastního stanoviště na mapě za běhu

Celá skupina závodníků běží s mapou terénem. Vedoucí běžec ji vede po libovolné trase. Po chvíli běhu se zastaví a povinností členů skupiny je ukázat mu ihned jejich stanoviště. Po vyhodnocení se změní závodník ve vedení. Vedoucího běžce určí odstupující vedoucí.

Najdi se v lese
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: buzoly, mapa
prostředí: les, pokud možno členitý a neznámý terén
zaměření: naučit se řešit situaci při ztrátě kontaktu s mapou

Vedoucí připraví v lese síť kontrol. Kontroly jsou umístěné tak, aby se závodníci v jejich okolí mohli ukrýt. Na startu dají běžci vedoucímu své mapy a ten do nich zakreslí první kontrolu. Poté běží všichni terénem a na vybraném místě hodí vedoucí všechny mapy na zem. Každý si vezme mapu a snaží se co nejrychleji doběhnout k první kontrole. Pořadí, ve kterém běžci najdou kontrolu, se boduje. Vedoucí nakreslí další kontrolu a postup se opakuje. Závodníci, kteří kontrolu nalezli, se schovají, aby ji ostatním neukázali.

Varianta
Běžci dostanou na startu mapu, kde je zakreslena síť kontrol a ty jsou očíslovány. Vedoucí pak v průběhu výběhu jen zavolá číslo kontroly, kterou mají běžci za úkol co nejrychleji najít.

Poznámka
Tajně můžeme s některými jedinci domluvit úlohu „matoucího“. Ten pak záměrně vyráží nesprávným směrem, aby zmátl ty, kteří mají tendenci nepracovat samostatně a tzv. „se zavěšovat“.

Běžecký mítink
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: buzoly, mapa
prostředí: libovolné
zaměření: čtení mapy v rychlém tempu, nácvik soustředění při kontaktu se soupeřem

V terénu je připravena trať, úseky mezi kontrolami jsou přibližně stejně dlouhé. Skupina startuje společně. Závodník, který se první dotkne kontroly, získává maximální počet bodů. Počet bodů odstupňujeme podle počtu běžců. Po doběhu posledního běžce odstartují opět všichni společně ke druhé kontrole a vše se opakuje. V cíli se sečtou získané body jednotlivých běžců.

Varianta
Každou kontrolu můžeme jinak ohodnotit. Na obtížných kontrolách necháme bodovat více závodníků, na jednoduchých méně.

Ukryté kontroly
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: buzoly, mapa
prostředí: členitý les s mnoha detaily
zaměření: běžecké cvičení, cvičení citu pro možné stanoviště kontrol

V jasně ohraničeném prostoru je rozmístěno několik kontrol na typických stanovištích. Běžci mají ve svých mapách zakresleno vymezené území, ale bez kontrol. Jejich úkolem je tyto kontroly nalézt a zaznamenat do svých map. Soutěží se v určeném časovém limitu nebo do nalezení všech kontrol. Start je hromadný. Území pro hledání kontrol nemusí být jen jedno. V tomto případě stanovíme časový limit (např. 60 minut).

Poznámka
Při této hře hraje velkou úlohu náhoda, což musíme respektovat při vyhodnocování.

Bláznivé kontroly
čas na přípravu: 120–180 minut
pomůcky: buzoly, mapa
prostředí: libovolné
zaměření: zpestření tréninku

Občas je možné trénink v orientačním běhu uspořádat takovou formou, při níž je možno uplatnit fantazii. Takový trénink je vhodný pro všechny věkové kategorie. Principem je neobvyklost a zábavnost úkolů, které přináší absolvování trati. Lze použít neobvyklé umístění kontrol (na posedu, pod kamenem, na stromě, ve vodě nebo pod vodou). Nebo můžeme použít staré mapy, které již tak přesně neodpovídají skutečnosti. Další variantou je běh podle slovního popisu, různé úkoly na kontrolách apod.

Kondiční příprava

Čím zkušenější závodník co se týče orientační techniky, tím více na významu nabývá úroveň jeho kondice. Tedy úroveň komplexu silových, rychlostních a především vytrvalostních schopností.
Orientační běh jako klasická vytrvalostní disciplína přebírá poznatky pro tréninkovou přípravu z ostatních vytrvalostních sportů, přičemž je nutné přihlížet k některým specifikám, charakteristickým právě pro orientační sport.

Běžecký trénink a vše co s tím souvisí

Toto je samozřejmě značně nadnesený název kapitoly. Vždyť touto problematikou se zabývají obsáhlé publikace věnované všem aspektů sportovního tréninku a zmínit opravdu vše co s tréninkem souvisí by zabralo mnoho stran. Tato lehounce odbornější část je určena těm, které blíže zajímá problematika tréninku a zákonitostí, které jsou spojeny s otázkami sportovního výkonu a přípravy.

Adaptace – základ tréninku

Člověk je tvor přizpůsobivý. Dokáže se přizpůsobit různým vlivů okolí, kterým musí čelit a to jej zpětně posiluje a zvyšuje jeho odolnost. Příroda adaptovala obyvatele teplejších krajin, kteří jsou vystaveni výrazným dávkám slunečního záření tmavším zabarvením kůže, což přispívá k jejich ochraně. Na období hladu, které čekalo lovce mamutů připravila příroda těla lidí tak, že v období hojnosti ukládalo zásobní látky v podobě tuku na „zlé časy“.
Stejně tak je to i s tréninkem. Každá fyzická námaha, cvičení a aktivita vychýlí tělo z rovnováhy. Tělo se tento stress, zejména opakuje – li se, snaží zvládat tak, že se na něj postupně připraví. Hovoříme o adaptaci, neboli přizpůsobení. A protože adaptace na pohybovou zátěž sebou nese takové změny jako je zvýšení výkonnosti a zdatnosti, zlepšení činnosti některých orgánů, a zároveň odolnosti proti některým onemocněním, tyto změny vítáme a snažíme se je aktivně iniciovat.

Aby ke kýženým změnám došlo musíme podstoupit opakovaná zatížení o správné intenzitě, délce a frekvenci, jednoduše dodržovat pravidla a zákonitosti sportovního tréninku. Poté můžeme očekávat kýžené výsledky, ať je výsledkem zvládnutá náborová trať či vítězství na mistrovství světa. Vše podléhá stejným pravidlům a zákonitostem, o některých z nich si více povíme v následujících částech.

Energie pro organismus

Přibližme si nyní jaké základní zdroje energie má tělo k dispozici a jakým způsobem je využívá.

Fosfáty
Veškerá energie, kterou tělo, respektive jednotlivé buňky umí využít je skryta v „monočláncích“, energeticky bohatých fosfátových sloučeninách, které nazýváme ATP neboli adenozintrifosfát. Ten se vytváří ze zásob cukrů, tuků anebo bílkovin a je v pohotovosti uložen v organismu. Jeho rozštěpením (odštěpením molekuly fosforu vznikne adenzindifosfát) vzniká energie kterou svalová buňka využije ke stahu. Množství fosfátu v pohotovostní zásobě je malé (pár desítek gramů) a stačí pouze na několik sekund činnosti. Poté musí být jeho množství průběžně obnovováno. Na obnově zásob ATP s podílí postupně, jak jsem si již řekli cukry, tuky a bílkoviny.

Cukry
Zásoby cukrů v organismu jsou uloženy jednak přímo ve svalech a poté v játrech. Množství cukrů v zásobě je asi 500 gramů a vystačí na 2-4 hodiny fyzické činnosti. Cukry se zapojují do hrazení energie („dobíjení ATP monočlánků“ ) asi po 10 vteřinách, poté co dojde pohotovostní zásoba ATP v buňkách. Výhodou štěpení cukrů je to, že probíhá rychle a energie je okamžitě k dispozici, i to že cukry umí tělo zpracovávat i bez přístupu kyslíku tzv. v anaerobním režimu.

Tuky
Jejich rezerva je největší, jsou dalším zdrojem energie, který je k dispozici hned po cukrech a jehož zásoba (5-20 kg) stačí na teoreticky neomezenou dobu. Jako palivo pro doplnění ATP se tuky využívají od 15–25 minuty a tělo je dokáže zpracovávat pouze za přístupu kyslíku, v tzv. aerobním režimu.

Bílkoviny
Jsou jako zdroj energie využity pouze v extrémních, dlouhotrvajících zátěžích typu survivalu nebo rogainingu.

Nástupy jednotlivých typů hrazení energie jsou průběžné a pozvolné, jednotlivé systémy se navzájem doplňují, takže nelze přesně ohraničit nástup a konec každého z nich. Vlivem tréninku dochází jednak k nárůstu pohotových energetických rezerv ATP a cukrů asi na dvojnásobek a zároveň dochází k dřívějšímu nástupu a rozvoji tukového metabolismu.

Aerobní kontra anaerobní

Je čas osvětlit tyto dva pojmy. Oba jsou spojeny se způsobem získávání energie. Zopakujeme, že energii z cukrů může tělo získávat anaerobním způsobem a z tuků pouze aerobním. Co to znamená ?

Zjednodušeně řečeno aerobní cvičení jsou ta ve kterých se intenzita zatížení pohybuje na mírné a střední úrovni a organismus dokáže plně využít kyslík pro výrobu energie. Po 15 – 25 min. se plně rozvíjí tukový metabolismus, to znamená že, tělo získává energii převážně z tukových zásob a činnost může trvat teoreticky neomezeně dlouho. Předpokladem je tedy mírná a střední intenzita činnosti (do 75 % maximální srdeční frekvence).

Ve chvíli, kdy přidáme na intenzitě běhu, nebo jen z cesty seběhneme do náročnějšího terénu, náš tep vyskočí až nad 75 – 85 % maximální srdeční frekvence. Tělu již přestává stačit dodávaný kyslík a organismus tak už dále nemůže krýt své potřeby z tukových zásob, neboť na to je kyslík vždy zapotřebí. Hlavním zdrojem tohoto způsobu krytí energie jsou tedy cukry, které tělo dokáže zpracovávat i za nedostatku kyslíku. Teoreticky bychom mohli běžet tak dlouho, dokud nám stačí zásoby cukrů, ale je tu ještě jeden faktor, který činní sportovní výkon při tak vysokých intenzitách doslova bolestivým. Může za to laktát, neboli kyselina mléčná. Ta je totiž odpadním produktem tvorby energie při nedostatku kyslíku a pokud není odbourávána, hromadí se v krvi a způsobuje ony nepříjemné pocity, které nastupují při maximálních a maximu se blížících výkonech.

Laktát tvoří tělo i za nižších intenzit činnosti, tedy i při mírné a střední zátěži, ale protože má tělo dostatek kyslíku, dokáže jej odbourávat.

Tak, jak se stupňuje intenzita našeho běhu, vytváří se stále větší množství laktátu až k bodu, kdy je porušena rovnováha mezi tvorbou a odbouráváním laktátu a ten se začne v krvi hromadit. S tím se začnou hromadit i naše nepříjemné pocity a tělo si říká o snížení intenzity pohybu. To je například chvíle kdy již nemůžeme pokračovat v běhu a chceme se nám zpomalit, anebo zastavit. Vyhovíme –li signálům našeho těla, po čase se opět obnoví rovnováha mezi tvorbou a odbourávání laktátu a my můžeme pokračovat v běhu. Nevyhovíme–li, začnou se nepříjemné pocity stupňovat a pokud budeme odolávat i jim tělo jistě po určité době zastaví křeč či úplné vyčerpání.

Mezi prací v aerobním režimu a anaerobním existuje přechodné pásmo, neboť oba procesy plynule přecházejí z jednoho do druhého. Přesto byl, ne však zcela přesně, zaveden teoretický koncept tzv. anaerobního prahu. Co to je?

Anaerobní práh

Zjednodušeně můžeme tuto mez charakterizovat jako přechod mezi pásmem zatížení mírného a středního charakteru na kterém vydržíme pracovat velmi dlouho. Tělo pracuje za přístupu kyslíku, spaluje převážně tuky a veškeré odpadní látky dokáže plynule odbourávat a vysokou k maximu se blížící zátěží, kdy tělu přestává stačit dodávaný kyslíku, se palivem pro svalovou práci stávají převážně cukry, v organismu se začíná skokem hromadit laktát a činnost je doprovázena nepříjemnými pocity (nedostatek kyslíku, pálení ve svalech apod.). Přesný bod, mezi těmito dvěma pásmy nelze určit, obě plynule přecházejí jeden ve druhý, spíše než o prahu bychom měli hovořit o pásmu.

Jak anaerobní práh určit?
Nejednoduší je návštěva sportovního lékaře a absolvování specializovaného vyšetření, které je založeno na sledování náhlých změn některých funkčních parametrů. Ať už je to laktát, jehož množství se v krvi skokem zvyšuje na úrovni anaerobního prahu nebo změny křivky vyjadřující množství vzduchu, který projde plícemi (na úrovni anaerobního prahu se tělu nedostává kyslík a proto začínáme intenzivněji dýchat a skokem narůstá množství vzduchu který plíce proventilují)

Test pomocí kterého lze zhruba odhalit anaerobní práh v terénu se jmenuje Conconiho test. Je založen na předpokladu, že vztah mezi srdeční frekvencí a intenzitou činnosti (rychlostí běhu) je do určité úrovně lineární a v oblasti anaerobního prahu se ze zvyšováním intenzity již tolik nezvyšuje srdeční frekvence.

Princip Conconiho testu:

Běžecká modifikace Conconiho testu
K testu je zapotřebí měřič srdeční frekvence, v optimálním případě s pamětí, ideální k provedení testu je 400 metrový atletický ovál s vyznačenými úseky po 200 metrech. Samotnému testu, který je prováděn do maxima předchází důkladné 20-30 minutové rozcvičení. Samotný test provádíme tak, že postupně zvyšujeme rychlost běhu na jednotlivých 200 metrových úsecích. První úsek běžíme velmi volným tempem (jakýmsi přechodem mezi rychlou chůzí a klusem). Na konci každého 200 metrového úseku zaznamenáváme hodnotu srdeční frekvence, buď do paměti přístroje, nebo ji nahlásíme pomocníkovi. Postupně zrychlujeme (každý další 200 metrový úsek běžíme asi o 0,5 kilometru za hodinu rychleji) až do maxima.
Vyhodnocení provádíme buď pomocí vhodného software (standardní součást měřičů srdeční frekvence Polar), anebo ručně pomocí milimetrového papíru. Na osu x vyneseme jednotlivé námi dosažené rychlosti na jednotlivých 200 metrových úsecích a na osu y příslušné hodnoty srdeční frekvence na konci jednotlivých úseků. Tam, kde čára, kterou proložíme získanými body opouští svůj lineární průběh nalezneme i hodnotu anaerobního prahu.

Je nutné poznamenat, že tento test má určité výpovědní limity. Například přibližně 7- 15 % populace nevykazuje při tomto testu odklon od linearity, přičemž fyziologické příčiny samotného odklonu od linearity nejsou dosud známé.

Orientační odhad úrovně anaerobního prahu nám poskytne i poznatek, že u trénovaných osob leží tento bod mezi 87 až 93 % maximální srdeční frekvence.
Trénink v oblasti pod anaerobním prahem je zaměřen převážně na vytrvalost, má příznivé účinky na redukci nadměrné hmotnosti a pozitivně ovlivňuje obecnou zdatnost a celý kardiovaskulární systém. V tréninku vytrvalců, mezi něž orientační běžci patří je dominantní metodou rozvoje vytrvalostních schopností v zimním přípravném období při budování tzv. aerobního základu.

Trénink na a nad úrovní anaerobního prahu stimuluje rychlost, schopnost odolávat „zakyselení“ organismu a s tím spojeným nepříjemným pocitům. Tedy pocity které zažíváme při dlouhém sprintu do cíle náročné tratě.

Úroveň anaerobního prahu vyjádřená hodnotu srdeční frekvence se využívá ke stanovení hranic pásem intervalů zatížení pro trénink.

- 60 -77 % úrovně anaerobního prahu nazýváme tzv. aerobní pásmo, ve kterém se začíná zvyšovat hladina laktátu nad klidovou úroveň a převažují v něm anaerobní procesy získávání energie
- 77 -80 % je pásmo rovnovážné úrovně kdy je tvorba laktátu a jeho odbourávání v rovnováze, anaerobní a aerobní způsob získávání energie jsou v rovnováze
- 80 -100 % vymezujeme jako anaerobní úroveň, kdy hladina laktátu v krvi skokem narůstá a tělo již vzniklý laktát nestačí odbourávat, takže postupně zahltí organismus a výkon musí být přerušen, nebo snížena jeho intenzita. Tělo získává energii převážně anaerobním způsobem.

Superkompenzace

Za milióny let vývoje člověka jako živočišného druh si příroda vybudovala ochranné mechanismy jak se ubránit zvýšené zátěži, lépe řečeno jak jí, pokud by se opakovala, čelit.
Při každém cvičení se vyčerpá část energetických zásob a rezerv. Po tréninku se tyto zásoby, jakoby v předtuše další zátěže (princip adaptace), doplní, a to ne na výchozí úroveň, na jaké byly před cvičením, ale ještě o něco výše. V tom okamžiku (ne dříve, ne později) je vhodné absolvovat další trénink.

Představme si že máme nádobu na vodu a opakovaně vyrážíme každý den na výlet do pouště. Před prvním výletem je v nádobě určité množství vody, nádoba však není plná. Část z vody při putování pouští samozřejmě spotřebujeme a večer po návratu toto množství doplníme. No a pro jistotu přilijeme ještě trochu vody navíc, než bylo v nádobě před naším prvním výletem. Druhý den se situace opakuje. Vyrážíme- li na výlet do pouště každý den (absolvujeme trénink) tak je před každým dalším výletem v nádobě více vody. Protože je nádoba dostatečně veliká, vody se do ní vejde opravdu mnoho. Jen je třeba dávat pozor na dvě krajní situace. Představme si, že se vrátíte jednoho dne pozdě v noci z pouštního výletu (tj. jako bychom absolvovali náročný trénink). Do rána zbývá málo času a my nestačíme doplnit spotřebovanou vodu, natož ještě něco přidat navíc. Druhý den tedy vyrážíme s menším množstvím vody, než kdybychom měli čas vodu doplnit. To nás bude stát spoustu sil a energie. Druhou krajnost tvoří situace, kdy z nějakého důvodu vynecháme svůj pravidelný výlet do pouště. Voda se v nádobě postupně odpařuje a skončíme-li s výlety nadobro tak se množství vody (energie, výkonnosti) za čas vrátí na výchozí úroveň, jaká byla před naším prvním výletem do pouště.
V této neumělé bajce zastupuje voda energetické zásoby a také výkonnost organismu. Výlet do poště je symbol tréninku, který nás vždy stojí něco sil a energie. Nádoba je pak naše tělo. Nádoba vrcholových sportovců, mistrů světa, je téměř po okraj plná vody, nádoba lidí s průměrnou výkonností má pak veliké rezervy. Čas na plnění nádoby vodou je doba, kterou musíme našemu organismu poskytnout na dokonalou regeneraci a obnovu sil.

Princip superkompenzace

Načasování dalšího tréninku
Důležité je tedy správné načasování dalšího tréninku. Zahájíme-li jej příliš brzo, organismus není ještě plně regenerovaný a energetické zdroje nejsou ještě plně obnoveny. Zahájíme-li další trénink příliš pozdě, organismus je už za optimálním kulminačním bodem a zahájil „sestup“ na původní výchozí úroveň. Tréninkové zlepšení nebude tak vysoké, jak by tomu bylo v optimálním případě.
Odhadnout vhodný čas k dalšímu tréninku a zátěži je jedním z tajů úspěšných mistrů trenérského řemesla. Obecně platí, že při lehkém zatížení je vhodná přestávka mezi zátěžemi 24 hodin. Po náročném tréninku volíme odstup 48 hodin.
Obecně platí, že organismus nepřivyklý zátěži potřebuje více času na regeneraci. Postačí 3-4 tréninkové jednotky týdně, mistři světa trénují každý den, v přípravných částech sezóny i dvoufázově.

Testy kondice

Po určitém čase pravidelného vytrvalostního tréninku můžeme pozorovat první změny, které mají subjektivní povahu. Lépe se nám dýchá do schodů, neunaví nás již tolik dobíhání autobusu (možná jsme i do práce začali chodit pěšky). Okruh na kterém trénujeme se již nezdá tak dlouhý a kopec, ve kterém jsme se třikrát zastavovali, vybíháme najednou. Objektivní změnu v naší kondici nám mohou poskytnout výsledky některých z následujících testů.

Step test

Při tomto testu vystupujeme pravidelně na stupínek vysoký 50 cm pro muže a 40 cm pro ženy. Vystupujeme v rytmu 30 výstupů za minutu, přičemž jedna noha zůstává stále na stupínku. Došlap se provádí plným chodidlem. Pravidelně střídáme nohy. Vystupujeme tak dlouho, pokud vydržíme, nejdéle však 5 minut. Ihned po skončení vystupování měříme srdeční frekvenci po dobu 30 sekund. Další měření provedeme mezi 60-90 sekundou, mezi 120-150 sekundou a 180-210 sekundou. Poté vypočítáme index zdatnosti podle následujícího vzorce:

doba vystupování v sekundách x 100
(součet tří třicetisekundových hodnot srdeční frekvence) x 2

Hodnocení
55 a méně velmi nízká zdatnost
55 – 64 nízká zdatnost
65 – 79 průměrná zdatnost
80 – 89 vysoká zdatnost
90 a více velmi vysoká zdatnost

Ruffierův index

Tento test je založený na principu sledování změn hodnot srdeční frekvence (SF)před, v průběhu a po skončení zátěže.
Provedeme 30 opakovaných dřepů v průběhu 45 sekund

RI = Klidová SF+ SF ihned po testu+SF změřená 1 minutu po zátěži
10
Hodnocení
výborná zdatnost RI < 0
dobrá zdatnost RI =1-15
nedostatečná zdatnost RI > 15

Nejobjektivnější pohled na posun v trénovanosti nám samozřejmě poskytne funkční zátěžové vyšetření u specialisty. Lze však vyžít formu kontrolního závodu, kdy na měříme čas popřípadě i srdeční frekvenci na našem tréninkovém ovále.

Srdce a srdeční frekvence

O rychlosti jízdy auta nás informuje tachometr, o množství spotřebovaného paliva ručička na přístrojové desce. O intenzitě naší činnosti a tím i o množství „spáleného paliva“ v průběhu tréninku nebo závodu v orientačním běhu nám může cenné informace poskytnout srdeční, neboli tepová frekvence. Především bychom měli znát svou hodnotu maximální a klidové srdeční frekvence.

Klidová srdeční frekvence
Klidová frekvence nám napoví o trénovanosti našeho těla, prozradí nám, že se blíží onemocnění, anebo že je tělo přetrénované a že by dnes bylo lepší buď běžecký trénink zcela vynechat anebo zvolnit a odpočinout si při lehkém vyklusání.

Klidovou hodnotu srdeční frekvence zjistíme nejlépe ráno těsně po probuzení. Ovšem za předpokladu, že nás neprobudilo řinčení budíku, nebo štěkot psa. Ideální pro měření je volný den, kdy se probudíme sami.
Máme dvě možnosti jak změřit hodnotu klidové srdeční frekvence. Buď ručně, anebo pomocí přístroje (více o měřičích srdeční frekvence dále). Pro určení rytmu srdce pohmatem využíváme buď vřetenní tepnu na zápěstí anebo tepnu v oblasti spánku. Nikdy neměříme tep na krku, neboť může dojít k omezení průtoku krve do mozku a tím pádem i k současnému zvýšení srdeční frekvence.

Pokud není vrstva našeho podkožního tuku příliš vysoká, můžeme využít i měření přiložením dlaně pravé ruky na levou stranu hrudníku, kde jsou patrné přímo srdeční pohyby.
Obvykle měříme 10 vteřin a násobíme šesti, anebo 15 vteřin a násobíme čtyřmi. Měření je vhodné opakovat po více dnů a průměr získaných hodnot můžeme považovat za naši klidovou srdeční frekvenci. Průměrné hodnoty běžné populace se pohybují mezi 60-80 tepy za minutu. S tím jak je člověk trénovaný, zejména v oblasti vytrvalosti, klesají i jeho klidové hodnoty. Srdce je totiž vytrvalostním tréninkem natolik posílené, že stačí přečerpat požadované množství krve nižším počtem stahů, které jsou silnější. Rekordních hodnot (kolem 40 tepů za minutu) dosahují špičkoví vytrvalci, běžci, lyžaři a cyklisté.

Pokud budeme pravidelně trénovat v rámci přípravy na závody, můžeme zjistit jak naše srdce sílí a klidové hodnoty srdeční frekvence se snižují.

Ze znalosti klidové hodnoty rytmu našeho srdce můžeme vycházet i při hodnocení přetrénování, můžeme také včas odhalit blížící se nemoc. To v případě, že naše ranní hodnoty jsou vyšší než obvykle. Předcházel-li měření těžký trénink, můžeme to přičíst jeho vlivu. Pokud zatížení nebylo vysoké a nebo dokonce žádné a klidová hodnota srdeční frekvence je zvýšená nad normál (asi o 10 %), můžeme usuzovat, že tělo bojuje s počátky nastupujícího onemocnění nebo je pod vlivem nějakého stressu. Na následujícím grafu vidíme hodnoty klidové srdeční frekvence (měřené po probuzení) v průběhu jednoho měsíce.

Hodnoty klidové (ranní) srdeční frekvence v průběhu jednoho měsíce

Maximální srdeční frekvence
Maximální frekvence je individuální hodnota závisející převážně na věku a pohlaví. Nezohledňuje stav trénovanosti ani stav organismu a s věkem klesá. Její hodnotu je třeba znát pro odvození pásem intenzit zatížení v rámci našeho tréninku.
Nejpřesnější hodnoty nám poskytne funkční vyšetření a podrobení se tzv. maximálnímu zátěžovému testu na specializovaném pracovišti, nebo u sportovního lékaře.

Obdobu tohoto maximálního zátěžového testu si můžeme vyzkoušet sami s pomocí měřiče srdeční frekvence. Tento test je méně přesný než laboratorní vyšetření, ale je dostupnější.
V den testování bychom měli být plně odpočinutí a bez zdravotních problémů. Patnáct až dvacet minut věnujeme rozcvičení a zahřátí. V následujících pěti minutách střídáme 20 -30ti sekundové intervaly zrychlení a opětovného zpomalení. Už během této fáze by hodnoty srdeční frekvence měly dosahovat submaximálních hodnot. Poté následuje 1 minuta maximálního výkonu a vypětí. S maximálním úsilím vydáme všechnu energii, která nám ještě zbyla. Nejvyšší hodnota na měřiči srdeční frekvence by měla odpovídat naší maximální srdeční frekvenci.

Upozornění:
Test maximální srdeční frekvence může být nebezpečný pro netrénované jedince. Doporučujeme, jej absolvovat pouze se souhlasem lékaře a pod dohledem kvalifikovaného odborníka.

Nechceme-li absolvovat test ani zátěžová vyšetření, mohou nám orientační hodnotu maximální srdeční frekvence poskytnout výsledky jednoduchých obecných rovnic. Je třeba zdůraznit, že existují individuální odchylky od takto získaných hodnot, a je třeba s tím počítat. Pokud se nám zdá, že při tréninku běháte volně a přesto se bez problému držíte ve vymezených pásmech, obraťte se na sportovního lékaře a absolvujte zátěžový test na zjištění vašich maximálních parametrů.

Rovnice pro přibližný odhad maximální srdeční frekvence:
Muži: 220 mínus věk
Ženy: 226 mínus věk

Jak bylo uvedeno v úvodu této části,

Zotavovací srdeční frekvence

Rychlost s jakou se vrací srdeční frekvence bezprostředně po ukončení zatížení k normálním hodnotám je ukazatelem dobré kondice a trénovanosti srdce. Představte si dva závodníky dobíhající do cíle. Srdce obou muselo zvýšit svou činnost, aby zabezpečilo potřeby organismu. Ale zatímco u jednoho z nich se vrací hodnoty srdeční frekvence k normálním hodnotám již při občerstvení kousek za cílem, srdce druhého pracuje ve vysokých otáčkách ještě na cestě domů. Kdo z nich je na tom lépe ?

Zotavovací frekvenci si můžeme změřit po náročnějším tréninku. Po skončení výkonu, při vydýchání bezprostředně po zastavení, změříme jak dlouho bude trvat až naše srdeční frekvence klesne pod 65 % našeho maxima. Tuto hodnotu nazýváme zotavovací frekvence a my můžeme sledovat, jak se v průběhu tréninku čas potřebný k dosažení této hodnoty snižuje. Například můžeme zjistit, že z osmi minut na počátku vytrvalostního tréninku poklesla doba nutná k dosažení zotavovací frekvence na čtyři minuty. Srdce je silnější, trénovanější a výkonnější.
Výše popsané techniky vyžadují monitor srdeční frekvence.

Tréninkové metody

Po teoretickém úvodu do problematiky tréninku si zde uveďme metody, které slouží pro rozvoj vytrvalosti (střednědobé a dlouhodobé):

a) Metody souvislého (nepřerušovaného) zatížení
- rovnoměrné – intenzita zatížení je relativně stálá
- střídavé– intenzita se mění podle předem stanoveného plánu
b) Intervalové metody
- intenzivní – kratší intervaly zatížení
- extenzivní –delším intervaly zatížení

Souvislé metody
Základní parametry:
Doba trvání: 30 minut a více
Intenzita zatížení: 130-170 tepů za minutu (50-70 % VO2 max)
Minimální hranice intenzity by neměla klesnout pod 130 tepů za minutu, (50 % VO2 max).
Nepřerušované zatížení je v tréninku aplikováno v podobě tří metod.
• souvislé
• střídavé
• fartlekové

Metoda souvislá znamená rovnoměrné nepřerušované zatížení nízké a střední intenzity.

Metoda střídavá je nepřetržité déle trvající vytrvalostní zatížení, při němž se střídají zatížení různé intenzity podle stanoveného plánu. V úsecích zvýšené intenzity se organismus dostává do práce v kyslíkovém dluhu, který je následně vyrovnán v úsecích s intenzitou nižší.

Fartlek je specifická varianta střídavé metody, kdy je tempo běhu libovolné, skládá se z rovnoměrného běhu prokládaného různě dlouhými zrychlenými úseky podle subjektivního pocitu trénovaného. Jedná se o jakousi „hru s tempem“. Je důležité aby došlo v dostatečné míře také na rychlé úseky s maximálním nasazením.

Ač jsou obecně souvislé metody tréninku charakterizovány intenzitou běhu spíše střední a nízkou, tedy pod úrovní anaerobního prahu, lze organismus v rámci souvislé metody zatížit in úrovni intenzity anaerobního prahu. Jedná se o jednorázové zatížení po dobu 20 - 45 minut. Přičemž po tréninku tohoto typu volíme v rámci regenerace spíše pasivní odpočinek do úplného zotavení organismu.

Intervalové metody

Jsou charakteristické střídáním naplánovaných fází zatížení a odpočinku, přičemž intervaly odpočinku neumožňují plné zotavené organismu.

Klasická varianta:
Doba trvání běhu: 30 - 90 s
Intenzita běhu: srdeční frekvence na konci běhu okolo 180 tepů za minutu
Délka odpočinku: nejvýše 90 s maximálně do poklesu srdeční frekvence na hodnotu 140 tepů za minutu
Charakter odpočinku aktivní (výklus, protažení)
Počet opakování: ukončit cvičení, je-li na konci intervalu pro zotavení vyšší srdeční frekvence než 140 tepů za minutu

Tato „klasická“ varianta stimuluje dýchací procesy, rozvoj srdečního svalu a aerobní výměnu ve tkáních. Projevuje se relativně rychlým zlepšením VO2 max, ale zdá se, že dosažení zlepšení vytrvalostních schopností pouze touto metodou není příliš stabilní. využívá se jako tzv. „ladící trénink“ 6-8 týdnů před závodem.

„Švédská“ varianta:
Doba trvání běhu: 3 -5 minut
Intenzita běhu: realtivně maximální, ale taková aby bylo možné udržet rovnoměrné tempo po celý úsek zatížení
Délka odpočinku: 3-5 minut
Charakter odpočinku: aktivní (výklus, protažení)
Počet opakování: ukončit cvičení,pokud nelze danou intenzitu běhu na úseku udržet
Tato metoda mohutně rozvíjí a stimuluje aerobní výkon.

Varianta krátkých intervalů:
Doba trvání běhu: 10-15 s
Intenzita běhu: srdeční frekvence na konci běhu okolo 180 tepů za minutu
Délka odpočinku: nejvýše 90 s. maximálně do poklesu srdeční frekvence na hodnotu 140 tepů za minutu
Charakter odpočinku: aktivní (výklus, protažení)
Počet opakování: ukončit cvičení, je-li na konci intervalu pro zotavení vyšší srdeční frekvence než 140 tepů za minutu
Tato metoda stimuluje jak aerobní tak anaerobní schopnost organizmu dodávat energii pro pohybovou činnost.

Varianta dlouhých intervalů:
Doba trvání běhu: 8-20 min
Intenzita běhu: srdeční frekvence na úrovni anaerobního prahu
Délka odpočinku: 6-10 min
Charakter odpočinku: aktivní (výklus, protažení)
Počet opakování: podle trénovanosti závodníka
Tato metoda stimuluje výkon organismu na úrovni anaerobního prahu, u začátečníků posouvá úroveň anaerobního prahu k vyšším hodnotám, u dlouhodobě trénujících zvyšuje výkonnost na hranici tohoto prahu.

Běžecký trénink je koktejlem z výše uvedených metod jehož namíchání je v rukou trenérů a odborníků, přičemž je velice důležité přihlížet k individuální zvláštnostem každého organismu, neboť jednoduše řečeno na každého zabírá něco jiného.

Obecně se souvislé metody zařazují v přípravném období, v průběhu zimy, kdy se buduje tzv. aerobní základ. Poté lze budovat nadstavbu, tedy intenzivními a kvalitními tréninky (méně kilometrů ale vyšší intenzitou) zvyšovat schopnost organismu podávat vyšší výkony na úrovni anaerobního prahu, lépe se vypořádat se zakyselením organismu a lépe využívat dodávaný kyslík do organismu.

Nejčastějším problémem vytrvaleckého tréninku jsou tzv. „hluché“ kilometry. Tedy objemové tréninky na nižších intenzitách, které nemají potenciál rozvíjet výkonnost. Tento typ tréninku má v přípravě orientačního běžce samozřejmě svoje místo, neměl by však dominovat.

Měřiče srdeční frekvence
Pokud se při tréninku nechceme spoléhat jen na své pocity, je ideálním „hlídacím psem“ měřič srdeční frekvence, neboli lidově sportester, který se stává nezbytností pro zájemce o zvyšování výkonnosti v tréninkovém procesu

Na trhu je široká řada modelů od různých firem, rozdíly jsou ve vybavení, funkcích a samozřejmě ceně. Potěšitelné je, že pro trénink úplně postačí nejlevnější modely se základní funkcí průběžného zobrazování aktuální srdeční frekvence.
Nejširší nabídku modelů pro rekreační, výkonnostní i profesionální sportovce má v nabídce finská firmy Polar, která je zastoupena na českém trhu a která také dala těmto měřičů dodnes používané označení sporttester.

Měřiče srdeční frekvence pracují na systému vysílače, který je v podobě pásu s gumovými popruhy umístěn na hrudníku v oblasti srdce a který vysílá impulsy které odpovídají aktuálnímu rytmu práce našeho srdce, do přijímače. Přijímač má podobu náramkových hodinek, které můžeme nosit na zápěstí, takže máme průběžné údaje o srdeční frekvenci neustále na očích.