Podstatou lyžařského orientačního běhu je spojení běžeckého lyžování s orientací v terénu. Závodníci absolvují trať na lyžích za pomoci mapy a buzoly. Mapu má závodník umístěnou ve speciálním ochranném obalu, tzv. mapníku.
Závodník se v terénu pohybuje po upravených cestách rozdílné šíře a kvality úpravy. V prostoru jsou upraveny lyžařské stopy několika způsoby, rolbou, skútrem, lyžařem. Kvalita stopy je v mapě označena čárou různé šíře a stylem čáry:
Cílem závodníka je absolvovat trať v minimálně čase, přičemž rozhodujícím prvkem pro jeho dosažení jsou orientační schopnosti, tzn. vybrat nejrychlejší postup mezi kontrolami umístěnými na trati. V současné době se závodí na tratích o různé délce (dlouhá, krátká, sprint) a délka tratě je dána předepsaným směrným předpokládaným časem vítěze. Závodů se účastní všechny věkové kategorie, od žáků až po veterány. Některé kategorie mají na základě výsledků přidělené výkonností licence A, B a elita. Pro neregistrované závodníky je připraven závod příchozích, který není tak fyzicky a orientačně náročný.
První závod v lyžařském orientačním běhu byl odstartován přes více než 100 lety v Norsku. Závod uspořádali lyžaři ze Ski klubu Trondheim při lyžařském mistrovství Norska a to 6. února 1899. V tomto roce se uskutečnily ještě další 3 závody a po skončení této sezóny proběhla v odborném tisku velká diskuse na téma problematiky stop.
V příštích letech se konal v nejrůznějších místech Norska. O rok později se uskutečnily první závody také ve Švédsku. Závody v té době byly velmi náročné, probíhaly za každého počasí a vyznačovaly se poměrně velkou délkou. Po první světové válce zájem o lyžařský orientační běh výrazně poklesl. Zájem pak projevil ve Švédsku svaz lyžařů. Dodnes se lyžařští orientační běžci Švédska a Finska sdružují pod hlavičkou svazu lyžařů, na rozdíl od české podoby, kde lyžařští orientační běžci vystupují pod hlavičkou Českého svazu orientačního běhu.
V roce 1952 je uspořádán první závod u nás a to v okolí Soláně ve Vsetínských vrších turisticko-lyžařským oddílem Sokola Svit Gottwaldov.
V 1965 se objevují první pokusy provozovat lyžařské orientační běh na mezinárodní úrovni. V roce 1969 byl vypsán první ročník národního žebříčku v lyžařském orientačním běhu v šesti kategorií – dorostenci, dorostenky, junioři, juniorky, muži a ženy. V roce 1975 bylo uspořádáno první Mistrovství světa v lyžařském orientačním běhu ve Finsku. U nás se první mistrovství uskutečnilo v roce 1972 v Jeseníkách a zvítězil Václav Zakouřil a Anna Handzlová.
V osmdesátých letech zaznamenává lyžařský orientační běh obrovský skok vpřed a oživení zájmu. Na světových soutěžích vzrůstá počet zúastněných států. Začíná se hovořit o tom, že právě lyžařský orientační běh se dostane dříve na OH než letní orientační běh. V lichých letech se začínají pořádat světové poháry a v sudých mistrovství světa. V roce 1980 na MS získává štafeta žen ve švédské Vestě bronzovou medaili. Začínají se prosazovat již běžné kvalitní mapy pro LOB se zakreslenými stopami a příprava závodů se stává náročnější. Stopy si připravují nejen sněžnými skútry, ale ke konci osmdesátých let i rolbami. Začíná se totiž prosazovat nová technika běhu na lyžích – bruslení. Zprvu je to tzv. Siitonenův krok, čili bruslení na jednu stranu nebo se přibruslovalo na namazaných lyžích na klasický styl. Zkoušely se různé „finty“, jako namazat na stoupání jen na vnější stranu lyží, ale neujalo se – z půlky lyže se nedalo odrazit. V roce 1988 ve Finsku už řada závodníků vyjela na lyžích pro volný styl (skate). V dnešní době už závodníci preferují pouze bruslení.
V roce 1994 přichází technická novinka v lyžařském orientační běhu v podobě krátkých lyžích o nejkratší délce 143 cm. Tento technický pokrok nejdříve musela schválit komise SKI při IOF (Mezinárodní federace orientačního běhu), poněvadž lyžařské pravidlo znělo, že délka lyží nesmí být kratší než výška postavy. V následujících letech se ale ukazuje, že tento extrém má i řadu nevýhod a světová špička se vrací zpět k klasické délce lyží.
Pokud se zmíníme o vývoji map pro lyžařský orientační běh, tak se začínalo na mapami vrstevnicovými, v měřítku 1 : 50 000. V roce 1956 se u nás začalo závodit s mapami 1 : 25 000, které v tuto dobu nikdo neznal. V roce 1968 byla pak použita poprvé mapa „zelená“ vytvořená speciálně pro lyžařský orientační běh. V sedmdesátých letech se mapy začínají zkvalitňovat pro potřeby lyžařského orientačního běhu a na mapu se začínají tisknout projeté stopy. Zkouší se různé barvy a mapové značky. V roce 1983 se u nás vydán první mapový klíč pro LOB a existují již běžné kvalitní mapy se zakreslenými stopami. V dnešní době se ve světovém trendu při stavbě tratí používají mapy v měřítku 1 : 15 000 pro klasickou trať a 1 : 10 000 pro krátkou trať s hustou sítí cest a s velkým množstvím kontrol. Pro zatraktivnění závodů se uvažuje i tzv. supersprintech na mapách v měřítku 1 : 5 000.
Mapa sprinterského závodu z mistrovství světa ve Finsku v roce 2005
Systém měření času a systém identifikace projetí kontrolou se časem vyvíjel přes papírové průkazky a mechanické ražení kleštěmi do dnešní elektronické podoby (stejně jako v klasickém OB), která umožňuje analyzovat jednotlivé mezičasy soupeřů a zjistit nejrychlejší variantu mezi kontrolami.
Trénink lyžařského orientačního běhu v sobě kloubí prvky klasického lyžařského tréninku, s prvky orientační přípravy. Tzn. od května začínající fyzická objemová příprava doplněná o mapovou přípravu formou závodů a tréninků v letním orientačním běhu a MTBO, kde systém orientace je velmi podobný jako u lyžařského orientačního běhu. Během prázdninových měsíců se přidávají speciální lyžařské tréninky (kolečkové lyže, imitační trénink na suchu) a trénink síly. Podzimní měsíce už jsou zaměřeny především na silové tréninky a trénink přechází k vyšší intenzitě. Na sněhu se pak intenzita snižuje a přichází objemový trénink, který následně přechází do vyšších intenzit. Veškeré tréninky by měla doplňovat mapová příprava, především procvičování paměti. Vlastní mapová příprava v zimě je u nás z finančních důvodů málokdy proveditelná, ale existují způsoby jak ji částečně nahradit.
Příklady speciálních tréninků pro lyžařský orientační běh:
1) Před fyzickou zátěží mapovat postup mezi kontrolami a po zátěži na papír zakreslovat
postup včetně všech odboček.
2) Při lyžařském tréninku si vložit do mapníku noviny nebo mapu a průběžně si číst
3) Metoda „Person“ (podle Švéda Perssona), kdy se na prostoru cca200 x 200 m ušlape co nejhustší síť stop a nakreslí se primitivní mapa – zajímají nás pouze křižovatky. Trénink plní dvě funkce – procvičování dovedností práce s mapou a silový trénink, protože se musí jezdit pouze soupažným způsobem běhu.
Taktika při závodech je dnes velmi jednoduchá. Každý závodník dostane svou mapu jednu minutu před startem, takže přemýšlí především na dlouhými postupy mezi kontrolami. U těchto postupů se volí nejrychlejší varianta, po širokých upravených cestách, i za cenu delšího postupu. U krátkých postupů se volí, co možná nejkratší postup i ve stopách upravených pouze lyžařem, kde je umožněn pouze běh soupažný.
Vybavení závodníka je stejné jako u lyžařů a i příprava na závod je stejná. Navíc každý závodník má na břiše připevněný maník s otočnou deskou s průhledným ochranným obalem, na kterou se pokládá mapa. Na ruce nebo na mapníku máme pak přidělanou buzolu a v dnešní době na ruce připevněný elektronický čip, který slouží pro identifikaci průjezdu kontrolami.
Současným světovým trendem je hustá síť stop, především upravená pouze skútrem. Dnešní lyžařští orientační běžci jsou zároveň i velmi dobrými lyžaři, kteří se umísťují mezi prvními 15-ti v republikových závodech v běžeckém lyžování. Pravidelnými medailisty z mistrovstvích světa jsou především Rusové, Finové a Švédové. V současné době jsou u nás nejlepší v mužích Ondřej Vodrážka a v ženách Bára Chudíková, kteří se umísťují na MS pravidelně do první desítky. Mezi nejúspěšnější lyžařské orientační běžce naší historie patří Ivan Šmaus a Jan Pecka.